Více než pětihodinová „epická meditace“, kterou Lupa před rokem připravil pro Státní divadlo mladých v litevském Vilniusu, fascinuje estetikou, myšlením, formální dokonalostí i asociativními obrazy.
Sleduje příběh muže, který byl v roce 1939 jako sotva pětiletý chlapec ohrožený transportem odeslán rodiči z Prahy jedním z dětských vlaků do Londýna, kde vyrůstal v adoptivní rodině. Své pravé jméno ale Jacques Austerlitz poznal až jako dospělý.
Jeho pátrání po vlastní identitě začíná náhodným setkáním v hale antverpského nádraží, kde fotografuje odrazy v zrcadlech. Od „Božího oka“ nádražních hodin pak režisér odvíjí úvahy o čase, jednom z témat, jež inscenací prostupují.
Minulé a přítomné
Se zvednutím průhledné opony vstupujeme do mytického prostoru, obdélníku zarámovaného na okrajích svítící červenou linkou. Jako na fotografiích ponořených do vývojky v temné komoře se tu objevují momenty a souvislosti příběhu, které se postupně vyplavují z hrdinovy mysli a vynořují při setkáních s blízkými.
Výrazem, málomluvností i vyholenou hlavou připomíná buddhistického mnicha. S fotoaparátem v ruce prochází na jevišti evropskými městy: Antverpami, Londýnem, Prahou, Terezínem, Mariánskými Lázněmi. Bloudí ulicemi po dlažbě, jež pamatuje předky.
Ocitá se v pokojích, mezi kusy starého nábytku a pamětí vrytou do zdí, zaklenutých prosklenou konstrukcí střechy Wilsonova nádraží v Praze.
Scénografie pracuje s několika vrstvami projekcí a vytvořil ji sám režisér. Křehké obrazy Austerlitzových vzpomínek se skládají díky filmovým záběrům a živé kameře. Někdy můžeme tutéž situaci sledovat z dvojí perspektivy, jindy se reminiscence potkávají, zrcadlí jedna v druhé a překrývají v čase. Ten v Lupově divadelním eseji není lineární.
Situace, které se kdysi staly, se ještě stále dějí. Jejich katalyzátorem jsou ticho, hudba, různé náhody. Motto Austerlitzovy cesty zní: „Láska je hledání.“
Lupova inscenace je krásná, dokonale vybroušená do nejmenšího detailu. Sledovat ji v její komplexnosti ale není snadné. Stejně jako obrazy režisér ve složité struktuře vrství filozofické úvahy o čase a dějinách, odkazy k hudbě, filmu, duchovní situaci člověka 20. století.
Stopy příběhu se občas ztrácejí a ne vždy je dokážeme přečíst. Po intenzivním zážitku z první části, v níž rádi přistoupíme na zpomalený čas představení a jeho vnitřní napětí, se nám druhá, mariánskolázeňská kapitola může zdát trochu ilustrativní a mnohomluvná.
Ztráta pozornosti je pro tento typ představení fatální. Soustředěný herecký minimalismus, produchovnělý a zbavený jakékoliv vnějškovosti, obstojí i ve filmovém detailu a je jedním z poznávacích znamení Lupových prací. Od publika ale vyžaduje velkou míru vnitřního napojení i empatie. Hranice vnímání jsou při takto výlučném představení individuální.
Třetí část inscenace, kdy se Austerlitzovi nazí rodiče v koncentračním táboře dlouze podrobují rasovému zkoumání za přítomnosti esesáka, může snadno vyčerpat síly i trpělivost. I díky pocitu, že vše k tématu bylo mnohokrát vysloveno.
Téměř osmdesátník Krystian Lupa patří k tvůrcům, kteří výrazně ovlivnili podobu současného evropského divadla. Režíruje v Polsku i zahraničí, nejčastěji ve Francii. Překládá, píše, kreslí.
Na plzeňském festivalu už uvedl inscenace děl Thomase Bernharda: divadelní hru Immanuel Kant a adaptaci knihy Mýcení. V koprodukci několika evropských scén vytvořil inscenaci Kafkova Procesu, na kterou se před několika lety připravoval v Praze.
Režisérova schopnost proniknout k věcem skrytým pod viditelným povrchem a dojít na hranici mystiky či duševní choroby je pověstná. Málokdo ze současných divadelníků je na jevišti umí zhmotnit v podobné oproštěnosti a intenzitě.
Austerlitz je nepochybně cennou součástí plzeňského programu, možnost vidět v pocovidovém období Lupovu zatím poslední práci výjimečná.
Hvězda jménem Špinarka
Dokumentární fikce nazvaná Špinarka, kterou na festivalu ve čtvrtek představilo ostravské Divadlo Petra Bezruče, měla premiéru začátkem září. Na domovské scéně je představení s energií rockového koncertu a živou kapelou už teď dlouho dopředu vyprodané.
Autor hry a režisér Tomáš Dianiška si pochvaluje turbulentní a dramaticky vydatný život své hrdinky. „Když budu cynický, řeknu, že Věra Špinarová je ideální představitelka postavy, která prochází divokým 20. stoletím," uvedl.
S malou nadsázkou ho lze označit za „specialistu“ na tento typ divadelních portrétů reálných osobností, které se dostávají do konfliktu s totalitami všeho druhu. Před Špinarkou to byli Vlasta Burian, atletka Zdena Koubková nebo hrdinové operace Anthropoid.
60. léta minulého století a rockové hnutí, normalizační cenzura s fízly a fukcionáři, k tomu notoricky známé písně Věry Špinarové jako Bílá Jawa 250 nebo Jednoho dne se vrátíš, to je samozřejmě atraktivní materiál pro divadlo a autora, který v kapele sám hrál.
Dianiška umí vyprávět, záleží mu na tom, aby se publikum bavilo. Také ve Špinarce mistrně střídá až brutálně groteskní gagy se scénami, v nichž jeho hrdinové dojmou i otrlé publikum.
Protagonistka jako rebelující teenagerka nejde daleko pro silnější slova a jako lvice se bije za sen stát se zpěvačkou. Chce být hvězdou pódií, zatímco její citlivý bratr pozoruje hvězdy na obloze a utrápená matka si přeje, aby dcera byla alespoň trochu normální.
Markéta Matulová dostojí titulní roli rebelskou ženskostí, nezkrotným temperamentem a především zpěvem. Věra Špinarová na pódiu řádí a během sibiřského turné klidně i zvrací. Když ale dojde na sbližování s Ivem Pavlíkem, starším o dvacet let, všemi smysly prožívá každý jeho dotek a nikdo nepochybuje, že takto vypadá osudová love story.
K nejsilnějším scénám patří groteskně smutný rituál podepisování anticharty. Symbolický akt ponížení a pokoření doprovází pitvorný normalizační hit o papouškovi kakadu.
