Cirkopolis nemá jednotící tematickou linku, představuje výrazné evropské projekty, dramaturgie festivalu poukazuje na široké spektrum nového cirkusu, jeho variabilitu a propojení s jinými žánry. Jak řekla Šárka Maršíková, ředitelka Cirqueonu: "… po tomhle ročníku se oživí otázka, co je to ten nový cirkus?" Otázka jistě ambiciózní, nikoli však nutná.
Autour du Domaine
Jedno z prvních představení, které Cirkopolis uvedl, bylo Autour du Domaine od Marion Collé (laureátka CirkusNEXT). Inscenace s přesahem do vizuálního divadla se opírá o chůzi na laně. Na Autour du Domaine je nejzajímavější inspirace poezií, knihou básní Eugѐna Guillevica. Texty z knihy Du Domaine, které stojí v základu inscenace, byly přeloženy pro potřeby českého uvedení.
Jak bylo naznačeno, pracuje Autour du Domaine hlavně s technikou chůze na laně. Samotné choreografii předchází poezie, první verše zazní do naprosté tmy, pomáhá to zachytit jednotlivé básnické obrazy, zapojit vlastní představivost, kterou pak divák konfrontuje s pohybovou interpretací dua (Marion Collé, Chloé Moura). Refrény odpovídají delším pohybovým sekvencím. Mnohdy je výrazně dynamizují světelné efekty (stroboskop).
V druhém plánu se výrazně zapojuje videoprojekce. Zvukové efekty se nakonec eliminují na ptačí zpěv, jenž odkazuje nazpět do textu. I choreografie odpovídá přírodním živlům či zvířatům zachyceným v básnickém textu. Propojením jednotlivých složek se tak stává z básnického obrazu živoucí příběh.
Autour du Domaine je jednoznačně projektem inspirativním - propojení poezie a akrobacie poukazuje, nakolik se mohou oba žánry funkčně doplňovat. Interpretace básnického obrazu pohybem dodává slovům nový rozměr i možnost text nově konfrontovat. Inscenace v sobě shrnuje zajímavý protipól k deklamaci veršů na jevišti, kdy často dochází ke zploštění textů. Pohybovým ztvárněním se však proměňují na osobitou výpověď.
Aneckxander
Inscenace belgického Alexandra Vantournhouta byla jednoznačně největším lákadlem letošního ročníku. Jednak se jedná o velmi specifické propojení tance a fyzického divadla, jednak je vystoupení Vantournhouta (laureát CirkusNext, Aerowaves) kontroverzní.
Vantournhout se objeví na minimalistické scéně v obleku a s klávesami. Upoutá už jeho mimika, schopnost pohledem zaujmout, nárokovat si pozornost. Je to nejsilnější Vantournhoutovo gesto, které potvrzuje minimalisticky pojatá scéna (čtverec bílého baletizolu) s minimem prvků (boxerské rukavice, koturny, tj. boty na vysoké platformě, kolárek a klávesy).
Výrazové prostředky negují kontroverzi inscenace - nahotu. Vysvleče se v prvních minutách díky drobnému triku. Nadzvedne jeden z bílých pásů, aby ho vzápětí nechal spadnout i se svým oblečením. Drobná mimika však dokáže z momentu, který by mohl působit lacině a vulgárně, vytvořit kvalitativně jiný obraz. Pak i to, co následuje, není jen pouhým sledem scének.
Divák se stává svědkem souboje člověka s vlastním tělem, proporcemi. Absurdní pohyby "klátivce" připomínají postavy z klasického cirkusu jakožto shromaždiště všech roztodivných lidí. Právě tuto tradici Vantournhout zajímavě paroduje i popírá - nemá se pouze ukazovat. Vantournhoutovo tělo není kuriozitou, pečlivá dramaturgie (Bauke Lievens) tomu neodpovídá, balancuje na hranici tragiky a komiky, opakující se choreografie (komplikované přemety i pády) stupňuje napětí.
Místy až bizarní pohyby podtrhuje výrazná obličejová mimika i vizuální iluze (až kouzelnický trik s protahovaným jazykem, který obratem shodí, když vyplivne rekvizitu). Vantournhout zobrazuje celou škálu pocitů. Od nenávisti a zloby, která přichází, když si navlíkne boxerské rukavice i boty, a tak si pohyblivost značně ztíží, až k prosbě o objetí a určitou shovívavost, když rozpřáhne ruce směrem k publiku. Svůj trup, ramena i krk však natolik zdeformuje, že vzbudí pouze výsměch.
Vantournhout neustále komunikuje s hledištěm. Pózy a grimasy, na které publikum reaguje zděšením nebo smíchem, odpovídají tragikomičnosti celé inscenace. Výsměch jen potvrzuje neschopnost lidí přijmout jakoukoli anomálii, Vantournhoutova reakce novými pohybovými sekvencemi jen opětovně akcentuje snahu proporce vlastního těla přijmout, přestat je vnímat jako handicap.
Vantournhout se v samotném závěru inscenace propracuje mimo prostor bílých pásů, tíha vlastního těla mu odporuje, série marných pohybů mu neumožní proniknout zpět do vytyčeného rámce, sledujeme pouze marný souboj, sérii protahovaných pohybů, které nalézají silnou odezvu ve stínohře na bílém pásu na zemi, jako by se jeho postava rozdvojila, a tak definitivně potvrdila marnost jeho snažení, jeho vlastní stín se proměňuje v nedostižnou iluzi, která zůstává v uzavřeném prostoru, a tělo se uzavírá do opakovaných pohybů mimo scénu.
Vantournhout odkazuje k neukončenosti, která vychází ze samotné látky inscenace. Proto ostatně pokračuje dál v choreografiích, i když diváci po potlesku opouští sál. Vypráví příběh o lidském těle, o snaze přijmout sebe sama, což však nekončí s potleskem. Naopak je to proces bytostně neukončený, nevymezený, přivolávající neustále ty samé otázky, proto trpělivě ztvárněný i před vyprázdněným hledištěm. Umocnil již naznačené - některé lidské snažení probíhá neustále. Zároveň tak autoportrét povýšil do obecné roviny.
Cirkopolis vol. 4
Závěrečným představením bylo sobotní Cirkopolis vol. 4. Zatímco se odehrávají jednotlivé inscenace a workshopy, v Cirqeonu se připravuje jednorázový projekt, jehož premiéra i derniéra připadne na poslední festivalový den.
Letos se režie ujal Roberto Magro, do projektu se zapojilo nemálo umělců: Karoline Aamås, Davide de Bardi, Aris Colangelo, Ondřej Holba, Lukáš Karásek, Karolína Křížová, Tiphaine Rochais, Sara Sguotti, Daniele Sorisi, Eva Stará. Samozřejmě projekt podobného charakteru probouzí spíš pochybnosti. Relevantní odpovědí je rezignace na přemrštěné ambice - pokus za pár dní vytvořit kompaktní příběh. Roberto Magro si toho byl vědom.
Nesnažil se vytvořit těžkotonážní vyprávění o lidské existenci, ale spíše mozaiku, sled scének, neuměle provázaných, pro něž platí náročné artistní výkony jednotlivých aktérů. Inscenace se proměňuje v shon, frašku i grotesku bez podbízivého humoru. Divák si tak může užít závěsnou akrobacii na laně (Karoline Aamås), odkazující až k snovým obrazům, párovou akrobacii (Eva Stará, Karolína Křížová), připomínající milenecké hašteření, cyr wheel (Tiphaine Rochais) a další. Reggae roztančí celé hlediště.
Divák se nenásilně zapojuje, zároveň sleduje obratnost a řemeslnost. Roberto Magro dokázal využít potenciál jednotlivých umělců a spojit ho v bohatou škálu výkonů, které poukazují na výrazovou rozmanitost nového cirkusu. Vrcholně parodické momenty - makarena odtančená na vojenský pochod - dotvářejí komediální ráz celku, inscenace se proměňuje v show, nikoli vyprázdněnou, ale postavenou na gradaci motivů i choreografie.
A něco navíc…
Festival Cirkopolis nepřináší pouze výrazné zahraniční inscenace, má ambice se proměnit v platformu pro širší debatu o novém cirkusu. Festival po celou dobu provází workshopy (Addaptive Juggling Toys pro cirkusové lektory) i semináře (Marketing a touring v Evropě). Proběhnou setkání (FACE či Czech Fokus - setkání profesionálů). Samotného festivalu se zúčastní na dvě desítky artistů z celé Evropy. Zároveň je součástí festivalu i workshop zaměřený na psaní o novém cirkuse, z něhož vzniká sborník recenzí.
Otázkou však zůstává, co přinese festival v dalších letech. Určitě by se jako podnět k další diskusi hodilo, jestli by neměl mít festival i svoji "českou část". Divák by najednou konfrontoval česká novocirkusová představení s evropskými. Zároveň otevřít i dialog mezi novým cirkusem a činohrou, neboť právě ta poměrně úzce souvisí s tradicí nového cirkusu u nás.
Neméně podnětná by mohla být i debata mezi českými a zahraničními recenzenty. Do českého, poměrně uzavřeného prostředí by to mohlo přinést nové impulzy, což by bylo jedině ku prospěchu tomuto žánru; spíš než odpověď na otázku, co je to ten nový cirkus.
