Nápadně krásný, hodný, ušlechtilý, statečný, uhrančivý. Podobné "supermanské" přívlastky se donekonečna opakují ve vzpomínkách pamětníků, kteří Hirsche zažili v dětství. V Brně byl cvičitelem rytmiky, organizoval sportovní aktivity pro židovské děti na hřišti v pražském Hagiboru a pak v koncentračních táborech. Učil je disciplíně a hygieně, jež jim společně s udržováním fyzické kondice měly pomoci přežít, hrál s nimi divadlo. Bezmála jako na svého anděla vzpomínají na Fredyho v dokumentu České televize spisovatel Arnošt Lustig nebo cembalistka Zuzana Růžičková.
Fredy v podání Miloslava Königa je navlečený do sexy kostýmu: fialových šortek a extravagantního trika limetkové barvy s rukávy vycpanými do monstrózních bicepsů. Za zády na scéně má bradla, která používá k exhibici síly a předvádění tělesné krásy. Hercova fysis, charisma a mile narcistní úsměv dokonale, byť s nepřehlédnutelnou groteskní nadsázkou, evokují Hirsche pózujícího na dobových instruktážních tělocvičných fotografiích. Současnosti ho přibližují gesta do publika - připomíná popovou hvězdu hypnotizující dav. Na hrudi má číslo 31, stejným byl v Osvětimi označen barák dětského bloku, který si Fredy vzal "na triko".
Hodina mezi životem a smrtí
Příběh Hirsche, jenž žil v letech 1916 až 1944, svědčí o silné osobnosti. Ve 30. letech, kdy homosexualita byla společensky naprosté tabu, měl otevřeně partnera. Údajně si i jako Žid a gay dokázal získat přirozený respekt esesáků a díky němu mohl zlepšit podmínky na osvětimském dětském bloku, například nechat barák vymalovat veselými pohádkovými motivy.
Některé momenty Hirschova života i smrt v Osvětimi jsou však zahaleny tajemstvím. Na počátku roku 1944 dostal informaci, že se chystá likvidace části tamního rodinného tábora a "jeho" děti mají jít do plynu. Vězňové v lágru začali připravovat povstání a oslovili ho, aby je vedl. Vzal si hodinu na rozmyšlenou. Když se zástupce povstalců vrátil, našel Hirsche umírajícího, pravděpodobně otráveného. Barbituráty se kdysi předávkovala jeho matka. Část přeživších ale vylučovala, že by spáchal sebevraždu.
Tou osudovou hodinou, kterou si na začátku představení Fredy odměří stopkami, jako kdyby běžel závod, jeho "tragigroteskní" portrét zarámovali představitel hlavní role Miloslav König, jenž je zároveň autorem textu, dramaturgyně Tereza Marečková a režisér Jan Nebeský. Evidentně neaspirují na pravdu dokumentární, byť se drží hlavních faktů, nýbrž metaforickou. Jejich zvědavý pohled do temnoty duše andělského Fredyho, plný jungovské symboliky a divně erotických masek, je vlastně jakousi divadelní hypotézou jeho "pokoušení".
König má na jevišti spoluhráče, dvanáctiletého Sebastiana Pötheho. Přítomnost dospívajícího chlapce, zprvu oblečeného ve stejném kostýmu jako jeho skautský vůdce, v okolnostech extrémně tematizujících tělesnost a kult fyzické krásy vzbuzuje choulostivé, nejen homosexuální, ale také pedofilní asociace.
Fredyho posedlost fyzkulturou, všelijaké ty legračně modifikované přeskoky žíněnky a "let" s chlapcem na bradlech, působí lehce groteskně i jako náhražková sexuální aktivita. Pocit umocňují různé hrátky při olizování kornoutů se stékající zmrzlinou. Herci je vyndavají z pultového mrazáku v rohu scény, z něhož na začátku vylezl i chlapec. Ten několik roztékajících se zmrzlin nakonec předhodí na zem Fredymu, roztouženě kopulujícímu s žíněnkou, který je z podlahy hltavě pojídá. Tenhle obraz samoty a zoufalé touhy po lásce, byť se projevuje sebebizarněji, je možná nejsilnější scénou inscenace.
Ne že by zcela pomíjela Hirschovy bohulibé aktivity, samozřejmě je o nich řeč. Zazní jeho myšlenky k násilí páchanému na Židech - pravděpodobně citáty, neboť je uveden jako spoluautor textu. Jsme svědky úzkosti z možného zplynování dětí. Ale stejně se zdá, jako by tvůrce zdaleka nejvíc zaujala právě ona odvrácená, potlačovaná - a divadelně atraktivní - stránka Fredyho osobnosti.
Všichni jsme zlí
Z líčení pamětníků vystupuje jako osoba téměř nadpozemských vlastností. Někteří ho přirovnávají k sochám římských bohů. Zaznívají slova jako "krotitel esesáků", prý mu stačilo jen se jim upřeně podívat do očí, aby dosáhl svého. Je zdůrazňována krása jeho těla i duše a pozornost, jakou věnoval každému dítěti v úzkých.
Fredyho obraz ve filmových dokumentech a vzpomínkách působí až plakátově, jako by mu chybělo "uzemnění" chvílemi slabosti, ono přirozené napětí mezi dobrem a zlem, jež je lidské povaze vlastní a které režiséra Nebeského v divadle zajímá odjakživa. V jeho inscenacích se postavy stejně intenzivně vzpínají k nebi a Bohu, jako si sahají až na dno svých vášní a pudů.
Tak působil třeba režisérův portrét světice v inscenaci Lamento / Z tance v prach a opět do tance s podtitulem Den a noc Matky Terezy. Až k nesnesitelnosti napjatý mezi vysokým a nízkým byl také Nebeského a Königův Deník zloděje, mnoha cenami ověnčený divadelní dialog mezi zápisky básníka Jeana Geneta, jeho filozofií zločinu a sebedestrukce jako krásy, a barokním pojetím víry v básnické skladbě Co Bůh? Člověk? od Bedřicha Bridela.
Fredy má podtitul Svaté zlo a jedna z prvních replik zní: "Všichni jsme zlí. Nežijeme mimo dobro a zlo, jak chtěl Nietzsche, nýbrž mezi nimi." Že si tvůrci křehkost svého přístupu uvědomují, dosvědčuje anotace: "Některé příběhy jsou zdánlivě nedotknutelné. Nesou velké napětí. Mají skryté plochy a tajné chodby. Můžeme jen tančit kolem vchodu do jeskyně a nahlížet dovnitř." V té hodině, kterou mu v představení odměřují stopky, ovšem autoři posvítili Fredymu do temné jeskyně pořádně ostrým světlem.
Yeah, chci milovat
Ve vypjatých momentech Nebeského režií herci často přecházejí z řeči do zpěvu, který jim přirozeně, múzicky a bez rizika přehrávání umožňuje vyjádřit bouři emocí či myšlenek, jež jejich postavou právě zmítá. Hudba skladatele Martina Dohnala přiléhavě podtrhuje Fredyho příběh balancováním mezi groteskností a patosem. Miloslav König je navíc, jako mnohokrát předtím, brilantním interpretem těchto "operních" árií. V závěrečné spektakulární scéně se dovrší i jedna z faset portrétu Fredyho jako rockové hvězdy, a to zpěvem Bohemian Rhapsody od Freddieho Mercuryho z kapely Queen, jejíž text s osudem protagonisty až překvapivě komunikuje.
Vizuálně i tentokrát podobu inscenace určuje výstřední představivost Petry Vlachynské, která stejně jako Dohnal patří k režisérovým stálým spolupracovníkům. Nečekaná a vtipná je například fúze sportovního dresu a kostýmu Sněhurky z disneyovské kreslené pohádky, kterou si děti v lágru s Fredym zahrály - a "líbila se i doktoru Mengelemu". Nepřehlédnutelné je defilé většinou třpytivých masek a kukel, jež si oba herci při různých příležitostech nasazují, ale které někdy až nadbytečně poutají pozornost jako pouhé objekty.
Miloslav König: Fredy
(Pořádá Divadelní spolek Masopust)
Režie: Jan Nebeský
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 4. června, nejbližší repríza 8. června.
