Inscenace Jana Mocka přibližuje digitální město Los Santos, kde se úspěch měří počtem vražd, okradených obyvatel a přepadení bank. Americkým městem denně projdou miliony lidí, kteří se prostřednictvím počítače či herních konzolí Playstation a Xbox připojí ke své virtuální identitě.
Divadlo Archa uvedlo premiéru inscenace Virtual Ritual začátkem října v souvislosti s festivalem Shared Cities a další reprízy plánuje na prosinec.
Představení vysvětluje, jaký je život avatara v jedné z nejúspěšnějších videoher. Prostřednictvím tří postav na základě svých profesí a know-how z reálného života přibližuje divákovi naprogramovanou architekturu i společnost amerického velkoměsta.
"Divadelní performance je o naší zkušenosti s tím, jak se digitální svět prolíná s fyzickým prostorem, a jak to ovlivňuje způsob vnímání soudobého města," říká kurátor inscenace, architekt a urbanista Osamu Okamura, který ve hře figuruje jako průvodce a vysvětluje principy digitálního prostředí.
Designéři navrhli Los Santos jako moderní město, které má funkčně rozdělené čtvrti. Chudinské prostředí, dosluhující průmyslové zóny, bohaté rezidenční čtvrti a centrum města jsou znaky, které se dají najít i ve většině reálných evropských měst.
Shared Cities: Creative Momentum
Je čtyřletý kulturní projekt, který spojuje jedenáct partnerských organizací ze sedmi významných evropských měst: Bělehradu, Berlína, Bratislavy, Budapešti, Katovic, Prahy a Varšavy. Ke sdílení poznatků, které by přispěly k proměně měst, organizátoři vytvořili kreativní platformu na rozmezí architektury, umění, urbanismu a sdílené ekonomiky.
"Město je typické tím, že se v něm potkávají odlišné způsoby života, tedy i odlišné koncepty světa, které není možné uvést do souladu. I digitální Los Santos je místem konfliktů, a to ho dělá zajímavým," dodává Okamura.
Když mocní využívají společnost ve svůj prospěch
Youtuber Atlet je ve hře protagonistou ukazující temnější stránku města. Jako většina hráčů, kteří do Los Santos utíkají hlavně za násilím a absencí pravidel, využívá výdobytky společnosti ke zdokonalení sebe sama a nabytí majetku.
"Je to hra, kde se úspěch měří v penězích. Ty seženete nejrychleji tak, že okradete lidi či vyloupíte banku," komentuje Atlet svou digitální postavu na plátně. Po městě se pohybuje jako bezskrupulózní člověk, který se vyžívá ve zbraních, kradení aut a provokování lidí.
S naprogramovanými postavami se do kontaktu nejvíce dostává fotografka Adéla Vosičková, která digitálním městem prochází s telefonem v ruce. Fotografuje a komentuje, jak se chovají jednotlivé postavy, jakou mají úlohu a společenský status.
"Každá čtvrť má vlastní společnost. Někteří lidé si vás nevšímají, jiní jdou do konfliktu. Většinou spíš fungují jako křoví, dělají jednu činnost pořád dokola - pokuřují, dívají se do telefonu, někam spěchají anebo stojí na jednom místě," vysvětluje fotografka.
Oproti reálnému světu videohra povoluje překročit základní normy chování, hráč tedy může kohokoli zbít, podplatit anebo urazit a následně sledovat, jak se naprogramovaná osoba zachová.
Ve druhé polovině inscenace se hráči stávají protagonisty skutečného města. Na videu, které autoři natočili v okolí pražské Florence, se chovají jako avataři, kteří naráží na reálie i postavy ze skutečného světa.
Srovnání, jak lidé fungují ve fiktivním a fyzickém městě, provokuje k zamyšlení nejen nad urbanismem města, ale hlavně nad našimi rolemi v soudobé společnosti, míní Jan Mocek.
Herní element se promítá do rétoriky mocných
On-line identity v digitálním městě mají nekonečno možností, naráží však na zákony fyzického světa. "Člověk si může zvolit, kým bude, může i ovlivnit svou podobu, barvu vlasů, hustotu obočí, tvar rtů a tak dále. Už si ale nelze zvolit například etnickou příslušnost," vysvětluje režisér Mocek.
Etická pravidla reálného světa ovlivňují on-line prostředí v několika ohledech. "Dobrým příkladem je například gamblerství. V Česku, v Afghánistánu a Číně je zakázané, a tak zatímco jiné národnosti si mohou užívat ve virtuálním kasínu, vy se do něj jako Čech můžete jít maximálně podívat," vysvětluje Mocek.
Virtuální prostředí má zase paralely v reálném světě. Žijeme v době měnících se identit, vysvětluje Mocek. "Donald Trump říká ve své knize The Art of Deal, že ho nezajímají peníze, ale že ho baví si hrát. Myslím si, že gamingový element můžeme pozorovat například i u Miloše Zemana, který svými často provokativními výroky jako by zkoušel, koho jeho hra začne bavit. Když se dostane do úzkých, změní identitu a rozehraje něco jiného," říká režisér.
Podle něj je politické prostředí protkáno hracími avatary, kteří mění identitu a rétoriku podle voličských preferencí: "Když se podíváte na Andreje Babiše, byl chvíli středo-pravicový, následně pravicový a dnes je z něj levicový politik. Mění rétoriku ke svému prospěchu tak, jak se mu to hodí."
Inscenace v Arše se atraktivním způsobem snaží ukázat, že ani v reálném světě není důležité, "jakou si zvolíte identitu pro svou hru, záleží jen na tom, jestli máte dostatečný počet lidí, které bude bavit".
