Lze před sebou utéct a "stvořit" se jako někdo jiný? V panu Whiteovi, který byl zatčen na švýcarské hranici, blízcí poznávají nezvěstného sochaře Stillera, což on vehementně popírá.
"Já nejsem Stiller!" První věta Frischova románu, kterou na samém začátku představení vysloví sympatický muž v bílé košili, obsahuje i otázku. Kdo tedy je ten pohledný muž, který se nám dívá do očí a pevně, se sotva znatelným úsměvem popírá svou totožnost? Všechno, co se na jevišti stane, teď bude jako u soudu svědčit pro nebo proti jeho tvrzení.
Kým opravdu jsme
Max Frisch v první knize své románové trilogie - po Stillerovi následovaly tituly Homo Faber a Mé jméno budiž Gantenbein - před více než 60 lety vytvořil hrdinu, který "žije ve věku reprodukce". Vytváří sám sebe z příběhů, v nichž splývá fikce a skutečnost, myšlenkový plagiát a autentická zkušenost.
Román pracuje se složitou strukturou vyprávění, která čtenáři postupně otevírá několik možných verzí Stillerova příběhu, z nichž každá může být pravdivá. Frisch tak reflektuje obtížnost, ne-li nemožnost vyjádřit slovy složitost toho, co prožíváme a kým vlastně jsme.
Autor knihu rozčlenil do sedmi sešitů, ve kterých uvězněný Stiller popisuje nejen průběh vlastní vazby, ale hlavně své vztahy. Údajně je rekonstruuje na základě výpovědí těch, s nimiž se během uvěznění potkává, především své manželky Juliky a milenky Sibylly, shodou okolností ženy státního návladního, který ho rovněž navštěvuje. Poměrně brzy tušíme, že zatčený White je Stiller. Záhadou ale zůstává, kým Stiller skutečně je.
To se dozvíme až z poslední kapitoly knihy, doslovu státního návladního, který z pohledu věřícího člověka popisuje Stillerův život po propuštění z vazby, kdy se s Julikou odstěhoval na venkov. Téma se uzavírá zároveň s tím, jak se symbolicky na Velikonoce ve smrti milované ženy naplňuje hrdinův osudový vztah i touha po lásce.
Chvála vyprávění
Při převodu čtyřsetstránkového románu do divadelní podoby, o kterou se postarali dramaturg Jan Kačena a režisér Ivan Buraj, bylo zákonitě nutné oželet leccos, co je na Frischově knize fascinující.
Filozofické téma románu autor proměňuje ve čtenářský zážitek barvitým líčením navenek banálních situací i zábavnými historkami, které na bázi podobenství nebo třeba jen pocitu rozvíjejí příběh titulního hrdiny. Ten je zdatným fabulátorem se sklonem k "dětinským výmyslům".
Režisér těm vyprávěcím epizodám po právu věnuje velkou pozornost. Jenže v kontextu inscenace význam některých, pro příběh spíš okrajových momentů neúměrně zvětšuje.
Přitom samy o sobě jsou tyto bizarně nadsazené scény půvabné. Aby přesvědčil dozorce Knobla o kovbojské minulosti smyšleného Whitea, vypráví mu Stiller scénu jako z rodokapsu. White se v ní s kamarádem vydává na průzkum jeskyně, který končí zápasem na život a na smrt. Světlem svítilny i grimasami oba herci dramatizují děj jako v béčkovém westernu.
Sibylla zase u táborového ohně, kolem kterého v polotmě pochrupávají jakési postavy z kovbojky včetně indiánského náčelníka, líčí čtyři mrákotné dny, jež prožil její manžel v janovském přístavu poté, co ho opustila se Stillerem.
Jenže délka, záměrně ospalá atmosféra, ale hlavně vytrácející se smysl vyprávění neúměrně brzdí tempo inscenace. Přestává být jasné, z čí perspektivy příběh sledujeme, a začínáme se v něm ztrácet.
Petr Reif v titulní roli nabízí poněkud odlišnou podobu Frischova hrdiny, než bychom si mohli představovat při čtení románu.
Místo nejistého chlapíka, který - nesnesitelně napínaný úzkostí a potlačovanými emocemi - sahá po alkoholu, před námi stojí charismatický, ležérně elegantní muž. Skvělý vypravěč, lapidární pozorovatel a zapisovatel dění, jenž fascinuje dojemně dobráckého dozorce Knobla (hraje ho Hynek Čermák) a k nepříčetnosti vytáčí svého cholerického obhájce (Marek Pospíchal). Funguje to.
Gabriela Míčová má v roli Sibylly možnost ukázat jen ironickou, dominantní a trochu hysterickou část osobnosti ženy, která si v manželství dělá, co chce. Jan Lepšík jako její tolerantní, klidný manžel a státní návladní ztělesňuje nepatetické pochopení a věcnou vstřícnost.
Hezky se daří vystihnout atmosféru knihy, zvláštní niternou přitažlivost a napětí mezi jejími postavami. Obdivuhodná je i stručnost a dynamická lehkost, s jakou nás inscenátoři vtáhnou do děje a nastolí klíčové téma identity. Zpočátku přehledně konstruovaný tvar inscenace se ale zhruba v polovině rozpadá.
Platónská jeskyně
Na závěrečnou kapitolu románu a vyústění Stillerova úsilí dospět sám k sobě tvůrci zcela rezignovali. Inscenace končí úředním potvrzením Stillerovy totožnosti soudem a jeho propuštěním. S nadsázkou řečeno to vypadá, jako by autoři adaptace román nedočetli.
Na scénu se nepodařilo věrohodně přenést zdroj Stillerových pochybností, jeho osobní drama, neuspokojivý a komplikovaný vztah s krásnou baletkou Julikou, ani jeho přesah k "nadlidské instanci". V interpretaci Magdaleny Strakové zůstala Julika nejspíš záměrně jen obrazem, půvabnou, tajemnou a mlčící součástí děje.
Potemnělé jeviště Studia Hrdinů je prakticky prázdné, až na objekt Stillerovy vazební cely. Betonová "nora" má svým napůl organickým tvarem snad připomenout takzvanou platónskou jeskyni. Podobenství, které vypovídá o nemožnosti vnímat skutečnost, jsme-li uvězněni ve vnitřním světě a realita je pouze projekcí našeho já.
Max Frisch: Stiller
Režie: Ivan Buraj
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 13. května, nejbližší reprízy 16. června a 22. září
Režie s úzkým prostorem cely pracuje pouze v první části inscenace, kdy se také nejlépe daří divadelním obrazem vystihnout téma Frischova románu. Na zdi cely, do níž se uchýlila Julika, i na horizontu scény se dění na jevišti překrývá s promítanými a živě streamovanými obrazy. Máme tak přímo před očima mnohost perspektiv, z nichž je možné vidět skutečnost.
Téma Frischova románu bezesporu do repertoáru Studia Hrdinů skvěle zapadá. Je stejně aktuální i naléhavé jako v době, kdy kniha vznikla, autorem promyšlené do hloubky, kam současná literatura většinou ani náznakem nedohlédne. Inscenace, kterou pokračuje spolupráce Studia Hrdinů s brněnským HaDivadlem, sice při pokusu otevřít složité filozofické téma divadelními prostředky uspěla jen zčásti, ale určitě má sílu povzbudit diváky k přečtení důležité knihy.
