Náročné artistické kousky v cirkusových představení festivalu Letní Letná budí úžas a euforii, zvlášť když jsou součástí bizarních obrazů.
Nejméně třem z pěti hlavních zahraničních hostů 16. ročníku přehlídky se takového spojení - fyzické dovednosti a výjevů vrývajících se do paměti - podařilo dosáhnout. Letní Letná, která vedle mezinárodní špičky nabízí i to nejlepší z české cirkusové scény, potrvá do 1. září.
Hokejky pro papeže
Kanadský Cirque Alfonse se do Prahy vrátil po dvou letech. Soubor, jehož mužská část se stylizuje do vousatých dřevorubců, tu naposledy uchvátil představením Barbu. Místo zemité, trochu erotické podívané nyní zve diváky do svérázného vesnického kostela, kam zasadil novou inscenaci Tabarnak.
Farář sice místo kázání čte horoskop, při křtu málem dojde k utopení a kadidelnice se ukáže být skvělým žonglérským nástrojem. Na posvátno ale dojde také: v momentech, kdy místo šaškování - třeba na adresu papežského znaku, imitovaného nafouklým kondomem a dvěma zkříženými hokejkami - přichází na řadu soustředění.
Děje se tak při pyramidách, kdy si tři artisté stojí na ramenou. Dvě takové trojice se rukama proplétají a artisté mezi nimi přelézají. Podobný efekt má sólové číslo na svislém laně za doprovodu energické, dunivé hudby.
Skvělá perkusistka předvádí své umění také ve dvou rytmických výstupech, které řídí: v prvním se prolíná neuvěřitelně složité vytleskávání se stepem, ve druhém rytmus udávají biče.
K vrcholům kanadské inscenace patří balanční číslo na rozhoupané desce, která byla nejprve vitrážovým oknem kostela a nyní je zavěšená na lanech. Vystřídá se na ní několik artistů, v závěru dvě ženy, jejichž akrobacie na rotujícím, rozhoupaném podkladu má blízko k ladnému tanci. Výstup končí sólem zpívající akrobatky.
Jako energetický přídavek, jenž příliš nezapadá do kostelního konceptu, působí číslo s houpačkou. Artisté, kteří ani po osmdesátiminutovém představení nevypadají unaveni - naopak jsou nabiti energií od nadšeného, stále tleskajícího publika -, se houpačkou navzájem vystřelují až k rampě světel zavěšených pod stropem. Metají salta a zprudka dopadají do žíněnky měkké jako duchna.
Závěrečný potlesk vestoje nebere konce, což si užívají tři malí kluci, děti artistů. Vyřítili se ze zákulisí a při potlesku, za asistence rodičů, předvádějí své první artistické dovednosti.
Žonglování bez kalhot
Francouzský Cirque Aïtal si za téma představení Saison du Cirque zvolil přímo cirkusové prostředí.
V aréně vysypané hlínou oživuje staré postupy. Je tu nešikovný klaun, kterého "péruje" principál. Nechybí tradičně poskládaný ansámbl s křehkou provazochodkyní, siláky a šlachovitým akrobatem. Na balkonku hraje živý orchestr a za klasickou červenou oponou dokonce přešlapuje opravdový kůň.
S cirkusovou klasikou však soubor Aïtal nakládá lehce a humorně. Když malý klaun, ztvárněný neuvěřitelně mrštnou finskou akrobatkou a mimkou Kati Pikkarainenovou, na začátku "omylem" odhrne oponu dřív, než je soubor připraven, strhne se neuvěřitelná vřava: každý někoho honí, nikdo není dostatečně oblečen a nalíčen, principál řve a cirkusová kutálka drnčí jako o život.
Žonglér se snaží zachránit situaci a ve vzduchu krouží kužely, i když mu při tom neustále padají kalhoty, které si nestihl přepásat. Nakonec do manéže vbíhá kůň bez postroje a labužnicky se válí na hliněné podlaze.
Principál v podání Viktora Cathaly, který je spolu s Pikkarainenovou páteří souboru Aïtal, není oprýmkovaný cirkusový ředitel, ale hromotluk v triku, krátkých kalhotách a ledabyle nazutých bagančatech.
Jeho honičky s klaunem končí jako úžasné, hbité akrobacie, při kterých klaun létá ve vývrtkách i saltech ve vzduchu. Na principálových ramenech při tom balancují další dva tři akrobati.
Komično prostupuje celým představením. V jemnou klaunérii se proměňují i nutné přestavby, například etuda s obrovským kobercem, který je nutné rozbalit v manéži.
Ani akrobat, jehož specializací je číslo na zavěšeném řetězu, se svým výstupem jen tak neskončí. Podle jeho kamenné, soustředěné tváře se zprvu zdá, že nestrpí vtipkování. O to komičtější je, když uprostřed sóla "zcepení", vyplašeného principála nechá přenášet jeho prkenné tělo z místa na místo a v nečekaný okamžik zase ožije.
Několik momentů k vydechnutí nabízí ladná akrobacie na koni. Jinak si obecenstvo, především diváci v první řadě, nikdy nemůže být jisté, že je nezasype sprška třpytivých konfet a voňavé hlíny. Nebo že někomu na klíně nepřistane klaun.
Hlazení akrobatů
Trojice akrobatů belgického Théatre d’Un Jour přivezla na Letnou představení nazvané Strach − A Fear Song. Vystupuje s nimi sopranistka Julie Calbeteová, která do představení zapojuje hlas i tělo.
Strach se hraje v malém stanu, kde jsou diváci posazeni blízko u manéže. Blízkost i jemné osvětlení přidávají na intenzitě prožitku.
Inscenace vypráví o strachu malého dítěte, o jeho překonávání, a dokonce nalézání potěšení na hranici děsu. Takového, který zažívá skokan na můstku, než se odrazí od prkna, nebo lyžař, než se na vrcholku příkrého kopce odpíchne hůlkami.
Některé rekvizity opravdu nahánějí děs. Když akrobat kolem sebe začne švihat kosou, soustředění v publiku dosahuje maxima.
Strach je také dotykové představení, těla akrobatů - dvou mužů a jedné ženy - se prolínají, akrobacie na hranici tance, navíc viděná z minimální vzdálenosti, probouzí něhu. Rychle se rozpouští ostych mezi diváky a účinkujícími, kteří akrobacii prokládají interakcí s obecenstvem.
Na rozdíl od rockových hvězd, které při koncertní extázi skáčou do napřažených rukou fanoušků, se akrobaté opatrně naklánějí do publika. Nechávají se podpírat.
Video: Provazochodkyně bez jištění překonala Vltavu, začala Letní Letná
