Inscenaci, která měla premiéru koncem minulého měsíce a toto úterý je na programu repríza, režíroval Jan Mikulášek, který s dramaturgem Martinem Sládečkem připravil i scénář.

Kulisa televizního studia je dokonalá. Prostor pro účinkující, který zabírají kamery, ohraničuje oblouk dřevěné, kubisticky lomené plochy. Celek i detaily obrazu jsou v přímém přenosu přenášeny na čtyři obrazovky spuštěné na hraně jeviště. Mimo záběry se připravuje kapela i pohoštění.

Dušan Hřebíček nás jako moderátor vítá "u sledování jubilejního stého vysílání diskusního pořadu, který se pravidelně věnuje kulturním, sociálním a politickým fenoménům dnešní Evropy v nečekaných souvislostech". Tématem je právě Cervantesův román. Moderátor slibuje, že ho rozebere ze všech aspektů.

Potíže se skutečností

Začíná pro režiséra Mikuláška typická koláž tematizovaných, trapnosměšných výstupů přecházejících v hudební čísla, jakou známe z jeho inscenací v pražském Divadle Na zábradlí, kde je uměleckým šéfem.

V groteskním zvětšení sledujeme přesně odpozorovaná a vtipně rozvíjená diskusní klišé, ad absurdum rozehrané skákání do řeči, potíže s vyjadřováním či temperamentním španělským hostem, komicky se prosazující afektovanou vědkyni nebo agresivní pokusy prosadit do "vědecké" debaty muslimskou agendu.

Z konvenčně vedené debaty ale postupně vyhřezávají až surreální momenty, v nichž se zúčastnění mění v ještě ujetější bytosti. Rozhovor se rozpadá a do moderátorova projevu čím dál víc vstupují snové představy a touha najít svou neznámou Dulcineu ze staré fotografie.

Mezi moderními křesílky se objevuje část quijotovského brnění, meč či barokní okruží, studiem procházejí postavy v historických kostýmech. Současnost a minulost, skutečnost a sen se prostupují, dřevěná zástěna se za dramatického podsvětlení otvírá jako nebe na El Grecových obrazech a dává se do pohybu. Mozaika šílených obrazů, které stačíme zahlédnout mezi každým jejím pootočením, houstne a vrcholí krvavou westernovou bitkou s "deštěm" utržených rukou.

Na snímku jsou zleva Tomáš Žilinský, Dalibor Buš, Dušan Hřebíček, Ondřej Kokorský, Sylvie Krupanská a Dominik Teleky. | Foto: Ivo Dvořák

Čemu vlastně přihlížíme? Sledujeme s moderátorem totálně se rozpadající virtuální realitu mediálního světa? Nebo vidíme, jak se v hlavě vyhořelého a zešílevšího televizního matadora bortí skutečnost, kterou nahradily potlačované sny o romantickém dobrodružství?

Autoři s quijotovským tématem překvapivě objevují počátek současných potíží s rozlišením iluze a reality, relativních i alternativních pravd - a to na počátku novověku, v době, která zrodila legendárního rytíře bojujícího s větrnými mlýny iluze.

Tvůrci se opírají mimo jiné o studii Milana Kundery Zneuznávané dědictví Cervantesovo, kterou jeden z účastníků cituje hned na začátku bizarní debaty: "Když Bůh opouštěl místo, odkud řídil univerzum a jeho řád hodnot, odkud odděloval dobré od zlého a dodával smysl každé věci, Quijote vyšel ze svého domu a nebyl s to poznat svět. Za nepřítomnosti nejvyššího Soudce se totiž svět náhle objevil v celé své zrádné mnohoznačnosti…"

Mediální panoptikum

Pokus o zdivadelnění tématu Dona Quijota inscenátorům i hercům vychází sugestivně, až místy zamrazí, zároveň i zábavně. Šťastně ho zasadili do mediálního provozu, jenž má stírání rozdílů mezi iluzí a realitou takřka v popisu práce. Jeho působivá scénická podoba je dílem Mikuláškova stálého spolupracovníka Marka Cpina.

Dušan Hřebíček a Ivana Hloužková. | Foto: Ivo Dvořák

Tomu se podařilo propojit architekturu televizního studia s vizualitou španělského baroka a režisérovi nabídl potenciál silných, až mystických obrazů. Právě z nich jako bychom v některých momentech cítili, že Všemohoucí z Kunderovy studie opustil své místo jen zdánlivě a možná se naším zmatkem dobře baví.

Dobře vychází i promítání na stěnu studia, kde se v záběrech pádících koní, krásných žen a koníků na pouťovém kolotoči zhmotňují projekce moderátorových romantických představ a vzpomínek.

Cpin je rovněž autorem kostýmů a také má zásluhu na precizně trefené plejádě odbornických týpků, usilujících o svých pět minut slávy na obrazovce. Přirozeně se o tuto panoptikální společnost nejvíc zasloužili skvělí provázkovští herci, kteří se viditelně s gustem "vyřádili" v Mikuláškových hravých groteskních etudách.

Dulcinea zpoza pultu

Méně úspěšná a dosti krkolomná je naopak snaha tvůrců vtáhnout do hry další dvě klíčové románové postavy. Sancho Panza se proměnil v moderátorova lehce šikanovaného a poněkud zanedbaného asistenta, který má za úkol najít nadřízenému vysněnou ženu z fotografie. Milanu Holendovi role neposkytuje příliš velký prostor ani mnoho šancí přesáhnout rozměr čistě služebné postavy.

Dušan Hřebíček jako moderátor. | Foto: Ivo Dvořák

Hledání Dulciney v inscenaci vyznívá trochu křečovitě. Přitom konfrontace zestárlé prodavačky a milované ženy z moderátorových vzpomínek je ve zvoleném tématu zjevně důležitá, ne-li zásadní.

Dulcinee autoři přisoudili jedinou scénu: setkání s mužem, který jí na celý život utkvěl v paměti z letmé chvíle na pouťovém kolotoči. Ivana Hloužková ji proměnila v jeden z nejlidštějších a nejdojemnějších momentů inscenace. Místo femme fatale, k níž upínal své city, má moderátor před sebou obyčejnou ženskou ve tvídovém kabátě a odmítne o svůj sen přijít. Ona o skutečnosti nepochybuje: "Jsi to ty."

Mohl to být konec na téma "je jen na nás, zda máme odvahu přijmout realitu". Je ale jen jedním z několika závěrů inscenace, které režisér publiku nabízí. Jako by si už nedokázal vybrat ten pravý.