Sobota 18:00 - Tak se nám tu spekuluje, kdo může ve Varech vyhrát cenu v hlavní soutěži hraných filmů. Mezi nejoblíbenějšími diváckými filmy v anketě není ani jeden. Kuky už vypadl z první desítky (nesoutěžní Ženy v pokušení klesly na šesté a dokumentárně-soutěžní Katka na deváté místo).
Názor hlavní poroty nikdo nezná a věru jim není co závidět. O špatné kvalitě letošní hlavní soutěže utrousil kolem mě co chvíli někdo nějakou poznámku. Jediný relativně ucelený obrázek nabízí sobotní hodnocení čtrnácti kritiků (z toho tří kritiček) ve Festivalovém deníku.
Zde jednoznačně vyhrávají české 3 sezóny v pekle od Tomáše Mašína, které mají průměrnou známku 3,7 bodů z 5 možných; 3,3 bodu pak získaly tři filmy: Kuky se vrací, argentinsko-uruguaysko-španělské drama Bratr a sestra a chorvatsko-srbsko-slovinská komedie Zůstane to mezi námi.
Posledně jmenovaný film už dostal nestatutární cenu Europa Cinemas Label. Novinářskou cenu FIPRESCI pak získal mystifikační snímek Hitler v Hollywoodu. Ekumenická porota ocenila rusko gruzínský snímek o gastarbeiterech Jiné nebe - ten přitom při hlasování kritiků z Festivalového deníku získal jen 2,6 bodu.
Hitler v Hollywoodu dostal od ekumenické porory i zvláštní uznání za to, že "je obhajobou různorodosti kultur a potřeby plurality vyjádření, jež staví proti uniformitě a manipulaci. Film je ztvárněn bravurním, inteligentním a humorným stylem". Mě snad vomejou. Největší blbost, jakou jsem tu letos viděl, patří k hlavním favoritům?
Uznávám, že je možné mít dost odlišné názory například na 3 sezóny v pekle. Podle mě to je řemeslně vybroušená, ale jinak prázdná záležitost. Ale Hitler v Hollywoodu? Tady mé meze tolerance k názorům jiných končí.
Pro tento film může hlasovat opravdu jen hodně zaslepený člověk, který se přimkne k hlavní myšlence, že Hollywood utlačuje ostatní kinematografie, a úplně přehlédne, jak je tato idea rozpracována do nevtipné podoby a finální poselství nedává žádný smysl. Myslím, že konjunkturální oslavování snímku Hitler v Hollywoodu ukazuje právě na základní nedostatek citlivosti a schopnosti rozlišovat, jímž se ohánějí kritici Hollywoodu. A to mi přijde nejsmutnější a opravdu alarmující.
Sobota 16:45 - Nikita Michalkov se zachoval podle očekávání velkopansky rusky. Do Velkého sálu v Thermalu, kde měla ve 21:00 začínat projekce jeho filmu Unaveni sluncem 2: Exodus, dorazil ve 21:25. Je dobré zdůraznit, že něco takového letos udělal jen Jude Law - ale na toho bylo zvědavých víc fotografů a fanoušků.
Ještě ve čtvrt na deset, kdy jsem si ze sálu odskočil na toaletu, jsem zaslechl Evu Zaoralovou, jak rozzlobeně říká do telefonu: „Ale pospíšit by si mohl, ne? My tady na něho čekáme!" Nikita si ale pravděpodobně předtím musel navoskovat kníry a nacvičit asi desetiminutový úvodní proslov, jejž nezachránilo ani to, že na konci ohledně jeho délky žertoval. („Tak co, strejdo, kdy už začne to kino?")
Jen ještě dodal, že je dobře, že se u jeho filmu „o filozofii a psychologii války" smějeme na začátku, a ne na konci (aniž věděl, jak to dopadne...).
Marek Eben sice publikum uklidňoval, že film bude promítán v kratší 155 minutové verzi, a ne 180 minutové verzi, nicméně i tak jsem měl po pěti hodinách subjektivního času dojem, že to mohlo být tak zhruba o 155 minut kratší. A úplně všechny v sále dorazilo, když se po půlnoci objevil na plátně titulek „konec prvního dílu" - nastala panika: to jako teď budou dávat ještě druhý díl? A má ho vůbec Michalkov natočený? (Naštěstí nedávali, protože nemá….)
Vskutku žádný jiný film, který jsem tu letos viděl, se Exodu ani vzdáleně nepřiblížil úmornou nekonečností, klišovitostí, patetičností, nechtěnou směšností, a vůbec jakýmsi nepopsatelně odpudivým velikášstvím. Jen lituju, že kamarád Aleš Stuchlý nedonesl vuvuzelu, protože tahle hrůza by si zasloužila vytroubit.
První díl Unaveni sluncem z roku 1994, jenž mimochodem získal Oscara, nebyl zamýšlen jako dílo na pokračování a jeho síla tkvěla i v tom, že hlavní hrdina na konci (pravděpodobně) zemře. Že Michalkov po letech vzkřísil hlavního hrdinu - kterého si narcistně zahrál sám - je samo o sobě špatným znamením. Namísto nedořečenosti nastupuje doslovné dovyprávění, namísto intimního dramatu válečný spektákl.
Zatímco první film ukazoval soumrak „starých dobrých časů" a nástup stalinistického teroru, druhý film sice Stalina nezobrazuje pozitivně, ale líčí období druhé světové války, které ukázalo sílu ruského národa. Což je trochu pochybné budování národní hrdosti vzhledem k tomu, že nacistické Německo bylo z velké části vyčerpáno nepřízní počasí a terénu než ruskou armádou, která dělala taktické chyby. Snímek stojí na zcela mytologicky pojatých obrazech, kdy Němci zcela bez problémů postupují terénem, vždy se NAJEDNOU zjeví a mají strašnou převahu. Nikdy zde není ukázáno, že by měli problémy s přesunem, nikdy nejsou špinaví a unavení, působí jako roboti, zatímco Rusové působí uboze, zranitelně, ale jako lidi. Toto filmové klišé pak jen posiluje národní mučednickou identitu.
Michalkovův přístup je nepochybně v mnoha ohledech revizionistický a ve výsledku komplexní - ukazuje, že Stalin vládl pomocí diktatury strachu, v ruské armádě panoval bordel, ve válce bojovalo mnoho politických vězňů, vinou špatných rozhodnutí a náhod zbytečně umíralo mnoho nevinných atd. Těžko bychom se takových scén dočkali před rozpadem Sovětského svazu.
Důvod, proč to celé ale působí nepřijatelně, je dán stylem podání. Obraz je tónován do barev, jaké měly sovětské válečné filmy z 60. a 70. let (i když část byla dána špatnou kvalitou kopie či volbou projektoru), hudba působí jako z let padesátých. Do obrazu jsou dosti amatérsky zakompované digitální triky - poletující zuhelnatěný papírek, motýlek, vzducholodě - a postavy mluví jako naprogramovaní paňácové. Ze Stalinovy masky se skoro odlupují kosmetické vrstvy.
Každá scéna je natahovaná mnoha způsoby: opakováním slov a vět, zpomalováním obrazu, dlouhými táhlými kamerovými jízdami. Buď se má budovat „dusné napětí" (když někdo někoho vyslýchá) nebo „přírodní plynutí času" (když těla vojáků zasypává p-o-m-a-l-u-u-u sníh).
Pořád se dá říct, že mnoho uměleckých, poetizujících lyrických filmů přece stojí na zpomalování času a prodloužení niterného prožívání postav. To jistě platí, ale dnes to i lyrické filmy dělají velmi odlišně a jinak, než to archaicky provádí Michalkov. Je tento snímek uvědomělé retro, pracuje nějak s filmovým odkazem minulosti? Ne, jen ho zpozdile napodobuje a vykrádá. A co je nejhorší - nebudí žádné silné emoce.
Německá letadla rozstřílejí loď Červeného kříže, nacisti naženou osazenstvo vesnice do seníku (včetně okaté cikánské holčičky) a zapálí ho, ale nejsem si jistý, jestli ty scény s někým pohnou. Jsou tak prázdné, mdlé a navíc svým záběrováním opět vykradené z různých filmů (od Jdi a dívej se až po Zachraňte vojína Ryana, který je sám už vykrádačka). Těžko vzbudí něco jiného než zájem hledat ony zastřené odkazy.
Navíc scénář se sice tváří složitě a postavy mají být ambivalentní, nicméně jsou to spíš ploché - hlavní hrdina, bývalý plukovník/generál Kotov, je jednoduchý klaďas, ostatní jsou padouši nebo komické figurky a Kotovova dcera naivka. Mnohé scény mají natolik vykalkulovanou stavbu, že spíš rozesmívají.
Asi vrcholem je moment, kdy Kotov vejde do kostela uprostřed širých lánů, za ním stojí chlápek, co ho chce praštit do hlavy, ale v tu chvíli nad kostelem letí letadlo, jemuž se zasekla bomba; Němci ji nohama skopnou dolů, bomba proletí střechou kostela a zasekne se o lustr.
Chlap Kotova nepraští, podívají se na sebe a začnou utíkat, přeskočí plavmo přes plot (nádherně využitá trampolína pro stárnoucího Michalkova!) a za nimi v oranžové kouli kostel vybuchne. Kdybych to viděl v parodii na nějaký film Michaela Baye, nebo u samotného Baye, asi by mě to pobavilo upřímně. Takhle jen nevěřícně zalapáte po dechu.
Nezapomenutelné jsou rovněž sekvence, kdy Kotovova dcera Naďa přežije nálet německých letadel na onu loď Červeného kříže a plaví se v moři na obří mině spolu s knězem, který ji před svou smrtí, přestože je zavilá převychovaná pionýrka, pokřtí - a ona se pak i s minou dostane na břeh. Když minu opouští, několikrát k ní provolá: „Plav, mino, plav!" A mina teda plave.
Sotva se Naďa dotkne pevné půdy, mina za ní vybuchne, protože narazí do lodě, jejíž posádka Naďu před chvílí odmítla vylovit. Na pláž dopadne z lodi křišťálový lustr, na němž si zakládala zlá panička, a busta Stalina. Michalkov před představením varoval, že film bude hodně metafyzický, ale že půjde až na hranici patafyziky, mě nenapadlo.
Dalo by se pokračovat dlouho, klidně popsat celých 155 minut toho nabubřeného a totálně nesoudného filmu, u nějž si Michalkov zjevně myslel, že je nový Sergej Bondarčuk a Exodus je nový Osud člověka nebo Bojovali za vlast. Jenomže nejde jen o to, že Unaveni sluncem 2 představuje umělecký nezdar.
Bohužel se s ním táhne i pachuť, že si takový šíleně drahý a nudný spektákl natočit mohl prostě proto, že je prorežimní putinovský autor a má pod palcem přívod peněz do ruské kinematografie. Teprve tady vysvitá zvůle a drzost, jakou představuje sama existence tohoto filmu, který byl bojkotován na základě mnoha protestů ostatních ruských filmařů v Cannes - a bylo na něj uvaleno novinářské embrago.
Snímek doma slíznul zdrcující kritiky a ani se na něj moc nechodilo, prakticky jde o propadák kolosálních rozměrů. Ale v Karlových Varech se z něj dělá událost. Je absolutně nepochopitelné, proč má festival potřebu podlézat tak vyšeptalému tvůrci jako Michalkov, uvádět s pompou jeho nejhorší film a udělovat mu cenu za zásluhy.
Ta cena měla přijít někdy v 90. letech (kdy ho filmoví znalci mohli mít rádi za jeho Oblomova), dnes už je pozdě. Odmítám primitivní konspirační teorie, že „Vary jsou městem Rusů", proto musí dostat cenu ruský filmař. Na tu se tu vždycky hrálo dost z filmů ze všech částí světa a ceny dostávali filmaři z jakékoli země. Celou kauzu s Michalkovem považuju za zbytečný a trapný přehmat, jehož si organizátoři jsou pravděpodobně vědomi, ale už s tím teď nemůžou nic dělat.
