Karlovy Vary - Nicolas Roeg je drobný, čiperný skoro osmdesátník s netopýříma ouškama. Rychle a chraptivě mluví, přeskakuje z tématu na téma, zásadně neodpovídá na položenou otázku, ale je radost s ním strávit nějakou chvíli.
Mít tak myšlenkově otevřeného a tolerantního dědečka by bylo zřejmě pro každého požehnáním. Jako zpovídaný vám ovšem připraví nejednu prekérní chvíli, kdy nevíte, jak dál. Podobně působí i jeho filmy, vyprávěné nelineárním fragmentární stylem, mísícím naturalistické detaily a snové či fantazijní momenty.
Z našich kin je známá pouze netradiční sci-fi Muž, který spadl na zem, kde hraje hlavní roli David Bowie. Poslední dobou začíná česká distribuce splácet Roegovi dluh také díky DVD. Na karlovarském festivalu se hraje hned pět jeho filmů.
Debutové Představení (Performance) začíná jako drsná gangsterka a změní se v psychedelický trip, dobrodružný snímek Walkabout je o dvou dětech zanechaných vautralské buši.
K vidění je i analytická psycho-sexuální sondu Bad Timing, drama z postkomunistické Bukurešti Dvě smrti i jeho nejnovější snímek Pýchavka, v němž se vrací ke spojení hororu, mystiky a sexuality - což je kombinace, s níž se proslavil díky svému zřejmě nejznámějšímu filmu Teď se nedívej (Don´t Look Now).
Co si myslíte o britském filmu před tím a poté, co jste sám začal natáčet filmy? Konkrétně: měl potřebu se vůči britskému filmu jako takovému, řekněme jeho realistické tradici, nějak vymezit?
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Rozhodnutí v životě nejsou definitivní, nechováte se tak poslušně, že byste si vytyčili cíl a pak ho sledovali.
Jak tedy vidíte sebe a svoji tvorbu v kontextu britské kinematografie?
Nemyslím si, že mám nějakou identitu, je to ostatně velmi limitující. Nepřemýšlím v termínech národní kinematografie. Dnes se národy a kultury propojují. Vždycky jsem měl spíše globální myšlení. A to, co se děje dnes, překonává i moje nejdivočejší představy - jen se podívejte, jak se tady v hotelu potkávají všichni z celého světa, komunikují mobily a ťukají do klávesnic počítačů připojených na internet.
Vaše filmy mnohdy šokují extrémními portréty lidských povah. Reflektují váš osobní pohled na svět, tedy jste takový jako vaše postavy? A pokud ano, myslíte si, že jsou opravdu pesimistické, cynické nebo nihilistické, jak se o vás často říká?
Emoce jsou univerzální: láska, žárlivost, hněv, strach, všichni je máme stejné. Ale vůbec si nemyslím, že bych byl pesimista a nihilista a že by mé filmy byly takové. Vždy, v každém příběhu poskytuji naději. Je pro mě důležité zavřít včas Pandořinu skříňku, z níž se do světa vypouští všechny hrůzy, nemoci a utrpení.
Souhlasil byste s tím, že montáž a možnosti, které nabízí, je pro vás důležitější než vyprávět příběh? Většina vašich filmů je stříhaná extrémním způsobem, který dovede hodně diváků zmást.
Ne, montáž je pro mě součástí dramatu, jen způsobem, jak ho vyjádřit. Pro mě střih není nikdy důležitější než mizanscéna, obsazení, výkony herců… Všechno je to jednota.
Na montáž se ptám proto, že na ni kladete takový důraz, jímž se odlišujete od mnoha jiných tvůrců. Přitom jste začínal jako kameraman. Neměl byste klást větší důraz na obrazové kvality?
Byl jsem jen asistent kamery, nikdy hlavní kameraman. Byl jsem na začátku cesty, hledal jsem se. A nemám žádnou filmařskou školu. Někdo chtěl být třeba hercem. Čím vy jste chtěl být předtím, než jste se stal novinářem? Vypadáte jako uprchlý trestanec… (smích)
To tedy pěkně děkuji. Zpět k vám. Přece jen jste asi musel mít nějaký režisérský vzor, někoho, kdo vás ovlivnil.
Ne, neměl jsem nikoho takového. Respektive, beru si něco ze všech lidí, které potkávám, nemůžu nikoho speciálně jmenovat. Nikdy se třeba nedívám na cizí film a neříkám si: To je skvělý záběr, ten bych chtěl použít. - Všechno, co přejímám, se odehrává na podvědomé úrovni. A rozhodně si neberu inspiraci jen z filmů. Hodně čerpám z literatury a hudby a hlavně ze setkání se spisovateli a hudebníky, a vůbec s lidmi, s nimiž mluvím. Třeba i s vámi. A vám zase bude po tomto setkání něco hlodat v hlavě a určitě vás to do budoucna ovlivní.
Když už je řeč o hudebnících. V 70. letech jste hodně obsazoval hudební hvězdy, Micka Jaggera či Davida Bowieho. Jaký záměr jste tím sledoval?
Víte, byla to doba velkých společenských změn a jejich nejdůležitějšími nositeli byli právě hudebníci, frontmani, stadiónové hvězdy. Oni jsou performeři, nejen hudebníci. I slavní herci nedovedou zdaleka tolik. Ani poezie a básníci nejsou tak silní, nedovedou strhnout masy. Pro mě je opravdu důležitý jejich celkový výkon - performance. Jeden člověk najednou dovede ovládnout třeba šedesát tisíc lidí.
Jak se změnily tvůrčí podmínky v rámci filmového průmyslu, co v něm působíte? Vyvíjejí na vás producenti větší tlak, aby byly filmy komerčně úspěšnější? Jak je osobně pro vás důležitý úspěch?
Nezajímám se o něj. Jistěže na mě producenti vyvíjejí tlaky, ale beztak točím to, co chci. Pro mě je nejdůležitější, co dělám právě teď. Na své starší filmy se nedívám. Ale všímám si, jak se mění to, jak jsou přijímány publikem. Na filmu je obecně úžasné, že dovede zachytit a uchovat minulost, ale stejně úžasné na něm je, že další generace už to nemůžou přijmout a pochopit. Sarah Bernhardová, hvězda němého filmu, neměla jednu nohu a hrála v Napoleonovi chlapce. Všichni jí tehdy říkali, že její výkon je to nejúžasnější pod sluncem, ale dnes ta její gesta (Roeg teatrálně předvádí Bernhardtovou) jsou už nemožná a směšná. A u svých filmů pozoruji, jak rostou, vyvíjejí se, jak to, co bylo dříve nepřijatelné a nepochopitelné, je chápáno a přijímáno, stejně jakože něco jiného beznadějně zastarává a fungovalo to jen v určitém čase. Víte, změny jsou přístupem, jak pochopit čas. Pořád si všímám změn generací, jak se někdo tlačí zezadu na vaše místo. Celý vesmír se pořád mění, tím se řídím celý život, a říká to i jedna postava jako motto v mém filmu Eureka.
Co se týče změn v recepci - čtete si třeba komentáře na internetu, které píšou lidé o vašich filmech?
Samozřejmě, čtu to pořád, zajímá mě to, pokládám to za nevyhnutelné. Dnes mohou být všichni kritici. A kritika je důležitá. Ovšem, jak říká Oscar Wilde, parafrázuji ho: „Kritika je to nejvíc autobiografické psaní, jaké může být, protože toho o sobě prozradíte nejvíc." Což je vlastně docela nechutné, že? (smích)
Ještě k tématu, které u vás není možné vynechat. Sexualita byla jedním z přirozených projevů postav vašich filmů...
Pro koho není sexualita přirozená, kdo nemá rád sex?
Ano, ale ne každý ji dává do filmů. Setkal jste se někdy s cenzurou?
Cenzura je tady stále, ale taky se pořád mění. Společnosti jsou založené na cenzurování sebe sama. Můžete si vzít španělskou inkvizici i dnešní korporátní logiku. Co se týče morálky, ta je zjevně v posledních desetiletích mnohem fluidnější. Co se ale týče myšlenek, jsme cenzurováni stále. V mým filmech nejsou pornografické myšlenky a obrazy, má to vždy smysl. Nešlo mi o pouhé svádění a vlastně mnohé scény byl často čteny mnohem explicitněji než byly zamýšleny.
Například?
Například sex v Teď se nedívej má ukázat manželství ve větší šíři. Láska má i tyto podoby a sex je nejenom cestou k novému životu, ale i vyjádřením intimity a ve filmu manželům umožňuje překonat ztrátu jejich dítěte. Překvapuje mě, kolik lidí se dodnes pohoršuje nad některými scénami z mých filmů, když přitom 80 procent z nich na internetu kouká na porno. Na cenzuře mi každopádně vadí nejvíc, že ve výsledku, ať se kryje čímkoli, směřuje k politické kontrole a uchovávání moci těch, co vládnou.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem Cinepur (www.cinepur.cz)
