Skladbu Tabula rasa složil estonský rodák poustevnického vzezření Arvo Pärt několik let předtím, než emigroval z tehdejšího východního bloku do Vídně. Čtyři roky po dálničním zjevení mu Eicherova gramofirma ECM vydala profilové album nazvané podle této kompozice.
Jemné barvy a minimalistický design průlomové desky předznamenaly dodnes trvající synergii mezi unikátním labelem a plachým umělcem. Ten v září 2025 oslaví devadesátiny. Ještě předtím, 19. května v Rudolfinu, jeho emotivní díla na festivalu Pražské jaro uvede jiný dlouholetý spolupracovník z ECM, dirigent a sbormistr Tõnu Kaljuste s Estonským filharmonickým komorním sborem.
Mnichovské vydavatelství do širšího povědomí dostalo nejen Pärta, ale také minimalistu Steva Reicha, nezařaditelného klavíristu Keitha Jarretta či saxofonistu Jana Garbarka. Soudobou hudbu vždy chápalo široce a volně, například kombinovalo současnou a středověkou tvorbu. Eicher vyhledává autory, kteří riskují. A vydává je pod zastřešujícím mottem "Ten nejkrásnější zvuk hned po tichu".
V tom si s Pärtem rozumí. "Ticho je pro mě nic, ze kterého Bůh stvořil svět. V ideálním případě je ticho něčím posvátným. Když se k němu obrátíte s láskou, možná to vyústí v probuzení hudby," řekl jednou hluboce věřící autor. S producentem se za ty roky spřátelil. Projevuje se to třeba tím, že ho uprostřed zkoušky skladby pro orchestr a sbor vyzve k tanci, jak to zachytil dokumentární film Sounds and Silence z roku 2009.
Duchovní a domovník
Arvo Pärt se díky ECM v 80. letech stal globálním fenoménem a posléze jedním z nejhranějších žijících skladatelů. Podle hudebního kritika Paula Griffithse mu tvůrčí atmosféra labelu a zázemí dovolily, aby se plně soustředil na vlastní cestu.
Zatímco on komponoval, ECM definovala jeho image věrozvěsta spirituální soudobé hudby. Skladatel z postsovětské země s vizáží ortodoxního mnicha, jenž svou techniku pojmenoval magickým slovem tintinnabuli, v lidech vzbuzoval zvědavost. Začalo se o něm mluvit jako o "posvátném minimalistovi" stojícím mimo čas a trendy. Jeho pomalu plynoucí, niterná hudba, na hony vzdálená všední těkavé realitě, nabízí útěchu a prostor pro usebrání.
Ortodoxní vizáž není náhodná. Pärt začátkem 70. let, v době tvůrčí krize a intenzivního hledání sebe sama, konvertoval z protestantství na pravoslaví. Do té doby prošel dynamickým vývojem ne nepodobným mnoha vrstevníkům. Neoklasicismus vystřídala dodekafonie, přísná serialita a technika koláže. Zároveň v něm stále mocněji rezonovala víra.
Prudký obrat předznamenalo Credo z roku 1968, skladba kombinující agresivní disonance s prostými souzvuky. Už jen název ale vadil sovětským orgánům, které ji v Estonsku zakázaly.
Nepřízeň represivního režimu se potkala s osobním uvíznutím ve slepé uličce, a tak se Pärt na nějaký čas odmlčel. Na živobytí si vydělával v rozhlasu, po večerech studoval gregoriánský chorál, středověkou a renesanční hudbu.
Nové poznatky odráží jeho Třetí symfonie z roku 1971, někde napůl cesty mezi starým a novým stylem. Existenciální tíseň tehdy na autora musela doléhat s nevídanou intenzitou.
Otázku, co dál, kladl duchovním i domovníkovi, kterého jedno ráno cestou do práce viděl, jak zametá chodník před domem. "Jak by měl podle vás skladatel psát hudbu?" zeptal se ho. Domovník po prvotním šoku odpověděl: "Myslím, že by měl milovat každý zvuk."
Dlouhá tvůrčí pauza kulminovala v roce 1976, kdy na koncertě zazněla krátká skladba pro klavír Für Alina. Not je v ní pomálu, partitura čítá jen dvě strany. Dvě melodické linky se jako staří přátelé proplétají a míjejí v mírumilovném rozhovoru. Byl to ohromující comeback? Ta slova obyčejně evokují cosi velkolepého, avšak v případě "posvátného minimalisty" bombastičnost vystřídal asketismus. Ne přísný, spíš pokorný a láskyplný. Skladatel si vzal domovníkovu radu k srdci.
Od té doby se Pärtův styl pochopitelně dál vyvíjel. Původně jasná pravidla rozmělnil, celkové spirituální směřování a obecně větší důraz na liturgickou i sborovou hudbu už mu ale zůstaly.
Pobaltí v Praze
Pärta zprvu propagovali další výrazní umělci z Pobaltí: lotyšský houslista Gidon Kremer či dirigenti Neeme Järvi a Andres Mustonen se svým souborem Hortus Musicus, původně specializovaným na starou hudbu.
Järvi na festivalu Pražské jaro v roce 1975 uvedl skladatelovu Druhou symfonii, kterou definuje ironická práce s hudební koláží. Čtyři roky nato Kremer v československé metropoli zahrál tehdy sotva rok starou, dnes slavnou kompozici Spiegel im Spiegel. Hortus Musicus v roce 2006 nastudoval díla od anonymních autorů z 12. století po Pärta.
Příští rok se k nim všem přidá Tõnu Kaljuste s Estonským filharmonickým komorním sborem. Energický dirigent a sbormistr jej založil v roce 1981, ještě než koncem dekády navázal spolupráci s Pärtem. O ní se brzy doslechl Manfred Eicher a přizval Estonce na značku ECM, pro niž Kaljuste od té doby nahrál 19 alb. Kromě Pärta na nich interpretuje další své krajany, například Velja Tormise, Erkki‑Svena Tüüra či Tõnua Kõrvitse.
Za práci na albu Adam’s Lament z roku 2009, obsahujícím osm Pärtových sborových skladeb, získal Kaljuste cenu Grammy. Podepsaný je také pod nahrávkami jeho instrumentálních děl včetně všech čtyř symfonií. Na nich lze dobře ilustrovat, jakou cestu komponista urazil.
"Každá ze čtyř symfonií je charakteristická pro jedno tvůrčí období," popisuje Kaljuste. "Jejich komplet lze chápat jako velkou symfonii jedné generace, protože odráží hledání mnoha těch, kdo první tvůrčí kroky podnikli v 60. letech."
Kaljuste s oceňovaným ansámblem v Praze uvedou tucet Pärtových sborových prací. Nejstarší je Summa z roku 1977, jedna z prvních v jeho pročištěném stylu tintinnabuli. Ta nejdelší, Berlínská mše, měla v německé metropoli premiéru pár měsíců po pádu železné opony. Většina dalších pochází z přelomu tisíciletí. Stejně tak Pražané uslyší kus Pärtova nejrozsáhlejšího díla zvaného Kanon Pokajanen, Kaljustemu a jeho sboru přímo věnovaného. Součástí rozsáhlého cyklu je též jímavá skladba Prayer After the Canon, která se více než soudobé hudbě blíží historickým liturgickým zpěvům.
Podle autorů cambridgeského průvodce Pärtovým dílem racionální systém vetkaný do stylu tintinnabuli nikdy nebyl cílem, nýbrž prostředkem, jak dosáhnout nových krásných zvuků. "Věřím v to," shrnula jednou Pärtova žena Nora, "že Arvova hudba znamená víc pro uši než pro intelekt."
Video: Ukázka z Kánonu pokání od Arvo Pärta
