Píše se rok 2060 a svět zase jednou čelí ničivé pandemii. Dvě přední evropské političky mají promluvit k občanům a uklidnit je. Nevědí si ale příliš rady, a tak je napadne vyrazit pro radu za někým zkušenějším. Odjíždějí na návštěvu za Angelou Merkelovou, která je již dávno v politickém důchodu. Bývalá kancléřka hraná Kateřinou Jebavou žije na chalupě zanesené pavučinami, po níž se nahrbená prochází v saténovém pyžamu a vzpomíná na své politické působení. Třeba na to, jak ji coby dospělou ženu někteří mužští kolegové nazývali holčičkou.
Situace je o to zapeklitější, že nový virus se zřejmě šíří smíchem, hlasité chechtání na veřejnosti je tak více než neohleduplné. Každá ze dvou mladých političek, které se jedou poradit za bývalou "královnou Evropy", přitom v náročném období vyznává jinou strategii. Pro Alexu v podání Sabiny Šlachtové je východiskem takzvaný "citový půst". Za vzor si bere právě odměřenost a střídmost Merkelové. Její kolegyně Jandula hraná Terezou Havránkovou oproti tomu sází na otevřenou zranitelnost a citlivost. "Jak se jako žena dostat k jednacímu stolu, ale zároveň neztratit svou přirozenou tvář? Je to velmi subtilní hranice," přemýšlí autorka hry.
Pozoruje, že poker face Angely Merkelové už dnes není tolik v kurzu a poptávka je po větší autenticitě. "Vidíme to u političek, jako jsou Sanna Marin, Jacinda Ardern, koneckonců i Markéta Pekarová Adamová. Základní společenský narativ se totiž změnil: místo člověka, který je silný tím, že nic nedá najevo, budujeme takového, jehož síla spočívá právě v tom, že ukáže svou rozpolcenost," popisuje Durnová proměnu.
V Hodině ženy si však hraje i s otázkou, jaká může na tento trend následovat reakce. Zosobňuje ji právě "citově pustá" Alexa. "Terapie je jedním z nejdůležitějších vynálezů 20. století. Zamýšlím se ale nad tím, jaké mohou být nechtěné důsledky otevřené zranitelnosti. Může se například stát, že společnost bude unavená neustálým bavením se o svých pocitech. Že si uvědomíme, že nemuset o všem mluvit a vše sdílet je také pohodlné," napadá politoložku.
"Nevkrádá se nám v rámci terapie představa, že veškeré naše vztahy musí být šťastné, produktivní a pozitivní? Že všechno musíme vyřešit? Nemůže to vést k tomu, že nás to bude neskutečně omezovat a štvát a budeme se chtít schovat do nedokonalosti? Že budeme opět nacházet krásu v disciplíně, protože nám to bude dodávat jistotu? Nevysmívám se tomu, jen si kladu otázku a nemám odpověď," přemýšlí dál.
Stejně tak se zabývá možnými vedlejšími účinky ženské emancipace. V její inscenaci figurují ženy, které už dosáhly takřka všeho a zastávají vrcholné politické funkce. Přesto se některé jejich kolegyně ochotně vrhají do náruče konzervativcům, kteří jim nabízejí "tradiční ženství". "Některé výzkumy o hodnotovém založení mládeže ukazují, že mladí muži jsou čím dál více konzervativní a mají z feminismu strach. V době, kdy je planeta přelidněná, se navíc jako ústřední patriarchální nástroj vrací na legislativní úrovni téma potratů," uvádí Anna Pospěch Durnová příklady návratu ke konzervativním představám o roli ženy.
Důvody podle ní mohou být dva. "Muži se cítí být ohroženi, protože jsme feminismus donedávna brali pouze jako otázku žen a o mužství se nebavili. Existují sice již výzkumy maskulinity, ale jsou teprve v plenkách," říká. "Druhým důvodem může být to, že začínáme emancipační příběh žít a zjišťujeme, že to není vždy jednoduché. Že feminismus nevyřeší všechny naše problémy. Troufám si říct, že mně se podařilo emancipační příběh naplnit v soukromém i veřejném životě a jsem v něm spokojená, ale není to vždy procházka růžovou zahradou," přiznává.
Pevná žena s lidskou tváří
Anna Pospěch Durnová se někdejší německou kancléřkou původně nechtěla vůbec zabývat - z feministického hlediska jí přišla nezajímavá. Bylo to přání režiséra Honzírka, kterému se zprvu bránila. "Merkelová patří k typické generaci žen, které se dostaly na vrchol, protože popřely veškerou svou osobitost a ženskost, postavily se do latě a oblékly nudná saka. Ne náhodou jsou takové právě konzervativní, nikoliv progresivní političky," vysvětluje svou prvotní nechuť.
Když ale začala na hře pracovat a skládat ji ze svých dosud nepoužitých literárních fragmentů, někdejší kancléřka zrovna odcházela z úřadu. Hojně se začaly objevovat biografické popisy jejích začátků. Česká média zároveň z jejího pohledu vyzdvihovala, jak byla Merkelová "rozumně emotivní". Tím začala být pro Durnovou, která se výzkumně zabývá mimo jiné tématem emocí, zajímavá. Za zásadní považuje moment, kdy Merkelová, do té doby známá coby ostrá konzervativní politička, projevila v roce 2015 soucit s migranty prchajícími převážně ze Sýrie.
"V tu chvíli to byl v její nalajnované dráze konzervativní političky velmi nečekaný, ale hrozně silný krok, protože vycházel z obyčejné lidskosti. Lidskou tvář ukázala víckrát, třeba když se ostře vymezila proti pravicovému populismu a projevům nenávisti. V některých momentech ukazovala svou pevnou, ale lidskou ruku. Bylo to však spíše až ke konci kariéry," říká Durnová.
Často vysvětluje, že emoce mají "gender, tělo a etnický původ", jak říká. "Slzy bývalé premiérky Nového Zélandu Jacindy Ardern, která říká, že už tuto práci nezvládá, nebo Zuzany Čaputové, která vysvětluje, že podruhé nebude kandidovat, vnímáme jinak než pláč Baracka Obamy," srovnává. I to je podle ní důvod, proč si Angela Merkelová mohla dovolit ukázat mnohem více lidskosti jako nejmocnější žena Německa než jako politička, která se nově stala lídryní strany. "To musíme v progresivním diskurzu přijmout, ať se nám to líbí, nebo ne," upozorňuje.
"Ozdoby politiky"
Hodina ženy vznikla před českým předsednictvím v Evropské unii v roce 2022 a nyní je téma opět aktuální před volbami do europarlamentu. V něm momentálně za Česko zasedá jen třetina žen. Podle Durnové je ale důležité zamyslet se, po čem vlastně voláme, když chceme více žen v politice. "Prahneme spíše po lidskosti v politice, nebo po tom, aby byli všichni demokraticky zastoupeni? Vkrádají se do toho různé představy a symboly, třeba konzervativní bonmoty o tom, že ženy politiku ‘zkrásní’," říká.
Takové představy ale považuje za mylné, protože "ženy v politice" nejsou žádná jednotná kategorie. I s jejich vyšším zastoupením zůstane rozpor mezi tím, zda být víc jako Angela Merkelová, nebo jako Jacinda Ardern. "Je to pro mě ztělesnění širšího politického sporu, který klidně můžete nazvat konzervatismem proti liberalismu," říká.
Hodina ženy se hrála už i v Poslanecké sněmovně, kam Divadlo Feste přizvaly tři poslankyně - Marie Jílková zvolená za KDU-ČSL, Lucie Potůčková za starosty a Martina Ochodnická z TOP 09. Záštitu nad akcí převzala předsedkyně dolní komory Markéta Pekarová Adamová rovněž z TOP 09. Dorazilo však více poslankyň než poslanců. "Některých kolegů se zákonodárkyně ptaly, jak se cítí, když jsou v menšině," vzpomíná Durnová. "Přála bych si, aby na představení chodili i muži. Hra totiž není jen o budoucnosti žen v politice. Na dystopickém pozadí se řeší i téma emocionálního bytí ve světě, které je relevantní pro jakýkoliv gender," vysvětluje.
Věda hrou
Durnovou divadlo fascinuje dlouhodobě a několik textových fragmentů již měla v "šuplíku". Tento umělecký počin vnímá jako rozšíření své vědecké práce. "Zjistila jsem, že s vědeckým textem můžu pracovat různě. Experimentovala jsem už tím, že jsem vystoupila mimo vědecké publikum a začala psát publicistické komentáře. I divadlo je pro mě formou experimentu - místo toho, abych napsala výzkumnou zprávu, odborný článek nebo esej, jsem napsala hru," říká.
Není přitom jedinou vědkyní, která se snaží komunikovat s veřejností uměleckými prostředky. Této disciplíně se věnuje i filozofka z Karlovy Univerzity Alice Koubová, která témata, jež řeší ve své vědecké práci, divadelně zpracovává s režisérkou a choreografkou Miřenkou Čechovou. "Divadlo je prostor, který mě fascinuje. Hovoříte v něm textem, který v sobě zároveň obsahuje i prostor. Moje cesta je interdisciplinární," uzavírá Durnová.
Video: Žena jako inkubátor a muž jako chodící kasička. "Česko je úplně vychýlené," říká novinářka Lauder (2. 11. 2023)
