Recenze - Je to poněkud nechtěná souvislost, ale v současné české kotlině působí úvodní titulky finského dokumentu o mentálně postižených punkerech velmi zvláštním dojmem.
Úvodní titulková sekvence snímku Punkový syndrom představuje čtyři svérázné muzikanty po vzoru syrových hudebních dokumentů a pokaždé, když na nás vykoukne růžové jméno, jehož typografie odkazuje k Sex Pistols, nemůžeme si nevzpomenout na starého knížepána, který se tu podobným logem pyšnil v uplynulých měsících.
A přiznejme si to na rovinu, ať už má Karel naše sympatie či nikoli, finští handicapovaní hudebníci jsou každým coulem větší pankáči než český monarcha. Byť problémy s výslovností mají podobné, pokud bychom si chtěli dělat trošku nekorektní legraci.
Anarchie ve Finsku
Perrti, Kari, Toni a Sami sice žijí v chráněném bydlení a mají tak trochu svůj svět, to jim nicméně nebrání, aby si osvojili potřebné tři akordy (vlastně jim často naprosto stačí dva) a vrátili filosofii punkové hudby její pravý náboj. Punk vznikl jako životní styl a postoj ke světu, vymezoval se mimo jiné proti do sebe zahleděnému art rocku a jeho nekonečným kytarovým sólům, chtěl ukázat hudbu jako nástroj, který je k dispozici komukoli. Není potřeba virtuozita, ale pouze přesvědčení.
Perrti Kurikka's Name Day stojí čistě na textech, které si nesmělý Perrti píše do svého deníčku a jednoduché kytarové riffy, o nichž se členové kapely hádají, že by mohly být ještě jednodušší, v sobě nesou punkovou říznost i naprosto autentické sdělení. Hned úvodní záběr ukazuje všechny čtyři muzikanty, jak sedí a přemítají, že patří k tomu nejlepšímu ve Finsku, i když ještě nic nenahráli.
Hned další obraz ukazuje bubeníka Kariho, jak si ulevuje před koncertem, s kalhotami u kolen a když ho jeho asistent upozorňuje, že je na čase jít na podium a ať si nezapomene umýt ruce, Kari následně vychází vítězoslavně z toalety a říká: „Byl jsem na záchodě a neumyl jsem si ruce. A teď vám zahraje Perrti Kurrika's Name Day. Na mým tričku se píše Perkele!" No prostě čistokrevná anarchie ve Finsku.
Na Punkovém syndromu je nejlepší, jak dokáže vykreslit zábavný portrét čtveřice retardovaných pankáčů a zároveň právě skrze tu spontánní radost a energii postihnout tak závažné téma jakým je důstojnost handicapovaných a navíc být i komentářem k tomu, jaké hodnoty v sobě nese punk.
Pedikúristi stojej za hovno
Pro členy Perrtiho kapely punk rozhodně není politickou hudbou, naopak odkazuje k nejširšímu možnému uchopení punkových postojů: punková revolta se tu zcela jasně vymezuje proti negativistickým interpretacím a ukazuje, že estetika vztyčeného prostředníčku neztělesňuje nenávist vůči světu, ale pouze radikální nespokojenost s jeho negativními aspekty.
Pankáčům je vlastní komunitní smýšlení i vzájemný respekt a tuto soudržnost lze jistě pozorovat i v undergroundových hudebních klubech navzdory tělům zmítajícím se v pogo tanci, ale pozoruhodně si ji uvědomíme právě při sledování tohoto dokumentu.
Muzikanti tu zpívají: „Chci jen kapku respektu a rovnosti, abych moh žít, chci jen kapku respektu a důstojnosti…," klidně by to mohlo být motto nejen jejich životů, ale i punkové hudby. Jde totiž o vyjádření každé menšiny, která se musí potýkat s předsudky většiny.
Je až dojemné pozorovat, jak hrdinové hrají ostrou hudbu a občas dělají tvrdá gesta a přitom se musejí potýkat s vlastním postižením, s výkyvy nálad a zcela banálními problémy. Většina z nich se odráží jak v dokumentu, tak v jejich hudbě. „Perrti je postiženej a nemůže pít kafe, Perrti je postiženej a nemůže rozjet disco mejdan, Perrti má vadu řeči a nemůže pít kafe…," zní jeden z refrénů a podobně jako všichni umělci se tu snaží i Perrti vyjádřit své životní pocity. Pokud je dnes slovo autenticita ošemetné i v těch nejundergroundovějších oblastech umění, tady je plně na místě.
Není těžké užívat si údernou punkovou hudbu a přitom se dojmout nad pravdivostí životních postojů, které z ní čiší. Osobně hlasuji pro to, aby song „Pedikúristi stojej za hovno" byl pasován na nejpravdivější text roku.
Je dobře, že klíčovou sekci festivalu Jeden svět Bojíte se snášet? reprezentují i takovéto dokumenty. Filmy, které dokáží sdělit spoustu věcí, aniž by příliš křičely. I když tento dokument vlastně řve fest. Dokáže vykřičet do světa zcela hmatatelný pocit člověka, který „nechce žít v chráněném bydlení, ale radši v bombovém krytu" i ryze punkový refrén „nesnáším parlament, nesnáším tenhle svět." Není v tom však zášť, pouze upřímnost.
Když pozorujeme, jak mladí němečtí androši pogují na úderný refrén „Nejsem normální", napadne nás, že pravý étos punku přežívá někde úplně jinde než v destrukci. Radost a tolerance totiž není slovo, které patří pouze hipíkům.
Jeden svět 2013 promítá film Punkový syndrom:
10.03. / 19:15 Lucerna
11.03. / 18:00 Světozor malý sál
