Když v roce 1997 Galerie hlavního města Prahy uspořádala čerstvému čtyřicátníkovi Jaroslavu Rónovi výstavu v Domě U Kamenného zvonu, dorazili na ni hlavně fanoušci výtvarné skupiny Tvrdohlaví, do níž Róna vedle Františka Skály, Jiřího Davida či Petra Nikla patřil.
Dnes je Jaroslav Róna v jiné situaci: před malbou, která pro něj byla hlavním vyjadřovacím prostředkem do první poloviny 90. let, dává přednost práci s hmotou a jeho sochy - za ty nejznámější jmenujme Pomník Franze Kafky (2003) a čtyři roky starou jezdeckou sochu Jošta Lucemburského "Odvaha" - znají i náhodní kolemjdoucí.
Právě autorův příklon k soše ukazuje nově otevřená výstava Jaroslav Róna 1997 - 2017, již s výtvarníkem stejně jako před dvaceti lety připravila kurátorka Olga Malá.
Rónovy "architektony" - sochy inspirované rituálními stavbami a labyrinty, které připomínají starověké kultury, byly k vidění už na předchozí expozici. Nyní do série přibyly i plastiky, jež Róna za uplynulých dvacet let vytvořil pro veřejný prostor. Patří mezi ně například Malý Marťan, umístěný v pražských Dejvicích, ještědské Dítě z Marsu anebo bratislavská Mýtická loď. Paralelně se sochami pak výstava představí i autorovy nové malby.
"Mně se plastika vlastně objeví už hotová vcelku většinou v ranním polospánku. Potom se pouze snažím zhmotnit viděné, často aniž bych znal přesnější smysl a význam díla. Kdy je to hotové, poznám díky pocitu plastického naplnění," říká Jaroslav Róna v rozhovoru v katalogu, který vychází u příležitosti výstavy. "Při malování cítím uspokojení z procesu, hotové dílo mě však vždycky trochu zklame. Naopak tvorba sochy mě příliš neuspokojuje, ale definitivní dílo ano."
Na zeměkouli převládá zlo
O co uvnitř galerie půjde především, předesílá potměšilá bronzová plastika čerta, který posedává na Staroměstském náměstí před vchodem do domu, a také rok stará bronzová socha nosorožce. Tu si Róna vybral jako hlavní vizuál výstavy. "Když jsem se dozvěděl, že na světě žijí už jenom tři tito nosorožci, rozhodl jsem se, že ho dám na plakát. Chtěl jsem tím říct, že nosorožec je taky jenom člověk," usmívá se.
Člověk jako takový přitom v Rónově tvorbě hraje spíš roli pozorovatele, tragikomického svědka událostí. Tím se ostatně na výstavě, důmyslně využívající každý kout, stává i návštěvník: místnost s obrazy Louis na procházce, Válka v jižních mořích, Město beze jména a s plastikou Kostel tvoří dokonalé kulisy apokalyptického města, jak by ho možná popsal i spisovatel Cormac McCarthy ve své slavné knize Cesta.
Rónovo pojetí apokalypsy ale není nutně bezvýchodné. Sám autor přiznává inspiraci surrealismem a absurdním humorem a například zcela nová malba Krajina s bunkrem a torzem spíš než nekompromisní otisk zla připomíná poválečnou reflexi od surrealistického malíře Josefa Šímy. Podobně nostalgicky, byť se zlověstným přesahem, působí obraz Dvě děti na procházce. "Na zeměkouli převládá zlo, Bůh, jak si ho představuju já, zlo ani nevnímá," dodává Róna.
Ilustracemi k dva roky starému vydání Orwellova románu 1984 se zase hlásí k nadčasovosti knihy, o níž hovoří jako o dokonale popsané mašinerii zotročování mas.
"1984 jsem četl až po revoluci a zapůsobila na mě jako zjevení," říká. "Tak jsem nakladatelství Argo navrhl, že bych ji nově ilustroval, abych ji učinil ještě přitažlivější." Obal knihy, ve speciální edici vyrobený z plechu, odkazuje na "zoufalost hliníkových táců v jídelnách" i na fakt, že význačné pasáže z knihy se odehrávají právě v jídelně.
Levý palec je vzácný
Jestliže v malbě se Róna opakovaně vrací k archetypálním, mytickým a apokalyptickým tématům vyvedeným v pestrých barvách tlumených tónů, sochy v jeho podání bývají střídmější. Dobře je to vidět třeba na Hvězdáři, Plochém muži, Africkém plavci nebo Vertikálním robotovi a také na Pomníku Franze Kafkky, jehož absurdita neseného a nesoucího pána vychází ze spisovatelovy povídky Popis jednoho zápasu.
Samostatnou kapitolou je pak Rónova nejznámější socha posledních let - Odvaha neboli jezdecká socha Jošta Lucemburského, umístěná v Brně. Krátký dokument režiséra Pavla Štingla odhaluje umělcovy inspirační zdroje i pracovní rituály.
"Nejvíc toho vypatlám levým palcem, i když jsem pravák," komentuje modelování sochy. "Pokaždé mívám strach, jestli jsem na něco nezapomněl. A teď vidím, že ne," konstatuje s pohledem na hotové dílo.
Výstava Jaroslav Róna 1997 - 2017 bude v Domě U Kamenného zvonu otevřená do 29. října.
