Je pro vás listopad 1989 už jen nostalgická vzpomínka, nebo pro vás ty události zůstávají aktuální?
Pro mě to je pořád zlomový životní okamžik. Bylo mi tehdy 16, což je věk, kdy je člověk nejvíce citlivý vůči světu, přestává být dítětem. Vyrůstal jsem navíc v rodině, která byla protirežimně nastavená, byť se rodiče neangažovali aktivně. Moje máma pochází z perzekuované rodiny, její otec byl výrobcem nábytku a v 50. letech ho komunisti odsoudili na 12 let. Doma se poslouchal Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, rodiče mě nabádali, ať to ve škole neříkám a podobně. Vnímal jsem, že komunistický režim není v pořádku.
V čem pro vás ale listopad 89 zůstává živý?
Prožitkem pospolitosti, vzájemnosti, po kterém se mi stýská. To v současné době snad už ani nejde najít. Není za co vzít, k čemu nebo komu se obrátit. Vzpomínám na listopad rád už proto, že se obešel bez tanků a bez krve.
Čím jste tehdy žil?
Nijak jsem se nevymykal. Rád jsem hrál fotbal, hodně jsem sportoval. Četl jsem Camuse, Třešňáka, Wernischovy básničky. Doma jsme měli nějaké samizdaty. Byl jsem tehdy sice tele jako ostatní spolužáci, ale cítil jsem, že ten režim je prostě špatný. Kdybych se ale narodil do prorežimní rodiny, mohlo být všechno jinak.
Bezvýchodnost normalizace na vás nedoléhala?
Samozřejmě že ano. Vysníval jsem si tehdy, že uteču na Nový Zéland. Pubescentní sen. Naštěstí jsem to nemusel udělat.
Vy sám jste se dostal do přímého konfliktu s režimem?
Účastnil jsem se už lednových demonstrací během Palachova týdne. Dodnes pro mě zůstává živé, když jsem stál bílým helmám nablízku a viděl, jakých brutalit se dopouštějí. Vzpomínám si třeba, jak vedle mě prohodili nějakého kluka výlohou. Když pak přišel zásah na Národní třídě, poměrně aktivně jsem se zařadil mezi demonstranty, dokonce jsem byl ve stávkovém výboru našeho gymnázia Na Vítězné pláni. Zůstali jsme tehdy stát na schodech před školou, a odmítli nastoupit do vyučování. Předvolal si nás ředitel Vocílka a oznámil nám, že jestli nenastoupíme do tříd, povolá na nás represivní orgány. Skutečně použil tenhle výraz. Byl jsem šokovaný, že je schopný na děti posílat policajty.
Jak jste se na tom protestu domluvili?
Ráno, ve společných šatnách. Bylo to spontánní rozhodnutí, žádný promyšlený plán. Dokonce tehdy přijel štáb Československé televize a natočil s námi reportáž. Jedním ze spolužáků, s kterým tehdy hovořili, byl známý novinář Jindřich Šídlo.
Na vašich fotkách je vidět velké shromáždění studentů a pak průvod přes Nuselský most. O co šlo?
Po tom protestu před školou a rozhovoru s ředitelem jsme se všichni sešli v tělovičně, kde jsme debatovali, co dál. Přijel za námi tehdy kytarista Michal Pavlíček z Pražského výběru, aby nám vysvětlil, co se děje. Už nevím, kdo ho oslovil. A promluvil tam i ředitel Vocílka, který byl evidentně vystresovaný - najednou nevěděl, kam se to zvrtne. Pak jsme se všichni vzali za ruce a šli jsme na demonstraci na Václavák. Vyšla opravdu celá škola, takže ten řetěz byl dlouhý přes celý Nuselský most. Přidávali se k nám i další lidi, které jsme potkávali.
Věnoval jste se tehdy fotografii? Nebo jste už tušil, že se děje něco přelomového, a tak jste to chtěl zaznamenat?
Ano, věnoval jsem se fotce, vlastně jsem se přes ni dostal k umění. Předtím jsem fanaticky sportoval, hrál jsem fotbal, dělal atletiku. Pak mě to přestalo bavit a táta mi dal starou praktiku. Později mě přestala bavit i fotka, protože jsem nechtěl být omezený realitou, ale to je už jiný příběh.
Co by vás dnes znovu přimělo vyjít do ulic? A je k tomu důvod?
Kdybych nebyl 28. října v Berlíně, určitě bych přišel na Staromák. Rád bych znovu vyšel do ulic, ale mám pocit bezvýchodnosti, protože nemám pro koho, nevidím tady žádné autority. Michal Horáček jí pro mě není. Ale ten čas k většímu protestu nastává. Jsem znervóznělý z té všudypřítomné arogantní prostoduchosti a narůstající agrese. Zrovna včera jsem se bavil s kamarádem, který pracuje na telefonní ústředně 112 - vyprávěl mi, jak jeho spolupracovníci čtou Mein Kamf a velebí Zemana. Přitom na dispečinku záchranné linky by mělo být velmi sociálně a psychologicky empatické prostředí.
Zároveň nechci fňukat nebo propadat nihilismu. Děje se spousta dobrých a chvályhodných věcí, možná se tím zlým necháváme jen příliš strhnout. Žijeme v přepychové době, v těchhle končinách jsme se nikdy neměli lépe. Doba je k nám milosrdná a je na nás, a jak se s těmi možnostmi, které nám poskytuje, budeme zacházet.
