O téma žítkovských bohyní poprvé zavadil v době normalizace. Publicista Jiří Jilík tehdy pracoval jako učitel ve slováckém Vlčnově, a protože měl klíče od místní knihovny, tajně si odtud odnášel vyřazené publikace určené ke skartování. Jednou se mu dostal do rukou útlý svazek Bohyně na Žítkové, který ještě před první světovou válkou sepsal katolický kněz Josef Hofer. Šlo o vůbec první literární dílo, které se vědmám a bylinkářkám z oblasti Moravských Kopanic věnovalo. Jilík se k němu vrátil po sametové revoluci, když spiritualita opět přestala být zapovězená.
"Dělal jsem šéfredaktora národopisného časopisu Malovaný kraj, a když státní cenzura pominula, řekl jsem si, že je čas podívat se na Kopanice, jestli tam náhodou nějaké bohyně ještě nejsou. V místním folklorním souboru jsem pak narazil na jednu tanečnici, která mi řekla, že bohyně je její babička," vzpomíná Jilík na první setkání s Lýdií Gabrhelovou - vnučkou poslední žítkovské bohyně. Sejít se se samotnou Irmou Gabrhelovou už bylo těžší, o novinářích nejdřív vůbec nechtěla slyšet. Nakonec se nicméně nechala přemluvit, a tak s ní Jilík v průběhu let pořídil hned několik rozhovorů.
Chalupu v osadě Černé, kde Irma Gabrhelová žila až do své smrti v roce 2001, poprvé navštívili společně s malířkou Olgou Vlasákovou - autorkou obrazu, který skončil na obálce Jilíkovy knihy Žítkovské čarování. "Nejdřív čarovat nechtěla. Říkala, že je chorá a že má hodně práce, protože jí praská chlév. Tak jsme s Lýdiiným manželem Bohoušem navrhli, že jí ho spravíme. Vyvedli jsme krávu a kozu, celé stavení jsme vylíčili a babička najednou roztála. Důležitou roli sehrála i Olga - malovala lidové kroje, kde má každá výšivka magický význam, a taky znala léčivé bylinky. Našly tedy s Irmou společnou řeč," popisuje Jilík.
Když doktor nepomohl, dodala naději bohyně
Když se člověk na českou stranu Bílých Karpat vydá, okamžitě pochopí, proč tady lidové léčitelství zapustilo kořeny. I když už dnes do Žítkové vede vyasfaltovaná silnice, řidiči se sem musí probojovat přes zvlněné kopečky a lesní serpentiny. Nejbližším městem jsou Bojkovice, které leží dvanáct kilometrů daleko a v obci Žítková žije pouhých 178 obyvatel. Dřív přitom musela být ještě izolovanější, dopravní propojení chybělo, nemocnice se nacházely příliš daleko, a tak lidé hledali pomoc jinde. "Žítková byla jen špičkou ledovce. Bohyně bychom kdysi našli taky ve Výškovci nebo Březové, ale i na slovenské straně, směrem k Trenčínu. Všude, kde byli obyvatelé mimo kontakt s civilizací," upozorňuje Jilík.
Bohyně podle něj bývaly pobožné, chodily do kostela, ale zároveň vzývaly přírodu a vyznaly se v léčivých bylinách. Proto se na ně lidé obraceli s nemocemi - ať už vlastními, nebo svých domácích zvířat. Zmiňovaný Josef Hofer, farář ze Starého Hrozenkova, se přitom o jejich údajných léčitelských schopnostech nezmiňoval právě lichotivě a považoval je za šarlatánky. S rozhořčením líčil, jak za nimi posléze putovali i lidé ze vzdálenějších krajů, včetně zámožnějších vrstev. "Bohatší klientela jezdila do lázní v Luhačovicích nebo Trenčianských Teplicích, a když jí doktoři nepomohli, vypravila se za léčitelkami," vysvětluje Jilík.
Největší boom bohyní z Moravských Kopanic podle něj trval do 50. let minulého století, kdy vzniklo zdravotní středisko ve Starém Hrozenkově. "Většina lidí se postupně přiklonila k lékařům a sestrám, kteří jim dali injekci nebo acylpyrin. Bohyně ovšem nevymizely, lidé k nim začali chodit jako za terapeutkami.
Když například někomu utekla manželka, poradily mu, jak má vztah zachránit. Řekl bych, že lidem dávaly naději, obzvlášť v opuštěném kraji, kde na vás často padne osamělost. Irmu Gabrhelovou dokonce zvali do špitálu v Novém Meste nad Váhom, aby rozmlouvala s nevyléčitelně nemocnými pacienty a připravila je na odchod z tohoto světa," zmiňuje Jilík.
Poslední bohyně vypadala jako běžná stařenka
Sám si od ní nechal vyložit proroctví z roztaveného vosku. "Vosk se při čarování odléval do studené vody, ve které se srazil. Bohyně mezitím pronášela magické zaříkávání a posléze zkoumala útvar, který ztuhnutím vosku vznikl. Když mi Irma předpověděla, že půjdu na svatbu, moc jsem jí nevěřil. Jenže večer jsem se vrátil domů a tam ležela obálka se svatebním oznámením mého synovce. To mě pochopitelně zaskočilo, a tak jsem ji nakonec navštěvoval dalších deset let," vypráví Jilík. Bohyně si ho prý docela oblíbila a naštval ji snad jen jednou, když ve Slováckých novinách zveřejnil její portrét, se kterým nebyla úplně spokojená. "Vypadala přitom jako kterákoli jiná stařenka, navenek na ní nebylo nic magického," dodává.
Irma Gabrhelová se dožila čtyřiadevadesáti let, a přestože měla sedm dětí, žádná další žítkovská bohyně po ní nezůstala. "Nejstarší dceru Štefku sice vyučila, jenže ta se pak provdala na Slovensko a tím místní rodokmen zanikl. Když jsem ji později navštívil, zlobila se na svou matku, že o čarování vykládala novinářům," přiznává Jilík. To ještě nevěděla, jaký rozruch vyvolá román Žítkovské bohyně, který v roce 2012 vydala spisovatelka Kateřina Tučková. Sám Jilík připouští, že se díky němu o lokálním fenoménu dověděl i zbytek Česka a do odlehlé obce v Bílých Karpatech najednou začaly proudit davy turistů.
"Když jsem v televizi viděl reportáž, kde do Žítkové přijel autobus plný Pražaček, všechny si klekly na kolena a líbaly zem, po které chodily bohyně, nevěřil jsem vlastním očím. Fenomén bohyní se tehdy vytrhl z kontextu a stala se z něj bulvární senzace. Tahle vlna naštěstí postupně vyšuměla a teď už sem jezdí spíš lidé, kteří se skutečně zabývají léčivými bylinkami a nedělají z bohyní žádný kult," říká Jilík. Podobnou zkušenost má i žítkovská rodačka Evženie Hillerová, která pracuje jako knihovnice ve Starém Hrozenkově, věnuje se bylinkářství i kopaničářské výšivce a pro zájemce organizuje meditační procházky místní přírodou.
Původních kopaničářů v Žítkové zbylo jen pár
Návštěvníci ji nevadí a vůbec ji nepřekvapuje, že je místní kraj přitahuje. "Kopanice jsou energeticky silná oblast. Najdete tu místa, kterým říkám přírodní chrámy - třeba kopce pod vrcholem Chabová nebo staré ovocné sady. Právě tam vodím menší skupinky při meditacích. Jezdí sem třeba žena, která spiritualitu hledala až u jihoamerických šamanů a největší kouzlo nakonec našla tady. Zájem mají ale i muži. Často se lidí ptám, jak snášejí pobyt ve městě, jestli si tam nepřipadají přehlcení. Ukazuje se, že muži ho zvládají hůř, že jsou z velkého počtu lidí a ruchů více unavení. Pohladit duši ostatně potřebujeme všichni - ženy i muži," zdůrazňuje Hillerová.
Jako jedna z mála místních ještě pochází z typické kopaničářské rodiny, která se navzdory těžko obdělávatelné půdě živila polnohospodářstvím. "Mám devět sourozenců, rodiče byli soukromí zemědělci, jenže tatínek brzo zemřel. Vyrůstala jsem tedy hlavně s maminkou, která mě naučila vyšívat a poznávat bylinky. Říká se, že když šlápnete na vidle, dostanete otravu krve a umřete. Mně se to v dětství stalo, vidle mi prošly celou nohou a nahoře vyjely ven. Maminka tehdy naštěstí dala vařit řepík lékařský, nohu mi v něm okoupala a nakonec mi po zranění zůstala jen jizva," ukazuje jednapadesátiletá žena. Vyzařuje z ní přitom svěžest, kterou by jí mohly závidět i mladší ročníky.
Když začne povídat o bylinkách, je k nezastavení. "Mnohodruhovost místních luk nemá obdoby. Podívejte se třeba do naší přírodní rezervace Hutě. Uvidíte tam kopretinu, šalvěj, mateřídoušku, kozí brady, pětiprstku žežulník i hlavinku horskou. Když se dřív pokosila tráva a naskládala se do seníku, říkalo se, že stačí zamést ve stodole, a uvaříte si výborný bylinkový čaj," směje se Hillerová. Znalost léčivých rostlin podle ní nebyla jen výsadou bohyní, využívali je i další kopaničáři a tradice se daří udržovat i v současnosti. "Původní kopaničářský způsob života už je dnes ovšem v Žítkové na ústupu. Většinu obyvatel tvoří lidé, kteří se sem přistěhovali," uzavírá Hillerová.
