"Vyzuj si, prosím tě boty, mám tady kobereček," říká Monika, když poprvé v životě otvírám dveře od kamionu a snažím se po schodech vystoupat více než metr nad zem. Boty si mám umístit na poslední schod a hned chápu, proč jsem se měla vyzout. Kamion je jejím druhým domovem, na cestách tráví pět dní v týdnu. "Tyhle záclony mi šil můj miláček Jirka," ukazuje Monika na červené závěsy, které má na oknech i u postele, aby měla v noci tmu a soukromí.
Stejnou barvu mají také její prostěradla na dvou postelích umístěných nad sebou za sedadly a potahy na volantu a sedadlech. "Červená je moje oblíbená barva, doma mám červenou linku i ledničku," říká kamioňačka, která chtěla za volantem sedět odmalička. "Jako malá jsem viděla film Konvoj. Je to blbost, ale tehdy jsem si říkala, že to chci fakt dělat," vzpomíná Monika, která začala řídit ve 20 letech. "První jsem řídila Avii, ale pak jsem chtěla něco pořádného. Navíc jsem toužila cestovat a tohle byl způsob, jak se podívat po celé Evropě," vysvětluje.
Z Nuslí až do Holandska
Potkali jsem se v pět hodin ráno v pražských Nuslích, kde Monika žije. Odtud jsme vyrazili autem do pobočky nizozemské firmy na okraji Prahy, kde si vyzvedla svůj kamion. Čeká nás cesta do Kralup nad Vltavou, kde vyložíme dodávku mraženého masa, pak pokračujeme do Jenče, kde naložíme příslušenství ke klimatizačním zařízením a dovezeme je do německého Bocholtu. Odtud budeme pokračovat do nizozemského Doetinchemu. Máme před sebou více než tisíc kilometrů a noc v kamionu na území Německa.
Do Sýrie mě nechtěli pustit
Při cestě do Kralup nad Vltavou Monika vzpomíná na svou cestu na Sibiř. "Nebyla to žádná sranda. Neměli upravené cesty nebo třeba najednou chyběl most, takže jsem se musela vracet a hledat jinou cestu, jak dodávku doručit. Místní byli navíc hodně od rány. Když jsem tam přespávala, pozvali mě na místní zábavu, kde se samozřejmě pilo hodně vodky," směje se. "V Sýrii mě zase na hranicích nechtěli pustit do země, protože jsem žena. Já jsem se ale nedala a nakonec mě nechali jet," říká řidička, kterou na cestách dlouho doprovázel její kříženec knírače Sirius.
"Sirda nikoho nepustil dovnitř. Jakmile někdo prošel kolem kamionu, hned začal štěkat. Za cesty jsem si s ním ráda povídala," popisuje Monika, zatímco si za volantem zapaluje cigaretu a kouří z otevřeného okna. "Tohle je moje oblíbená písnička," řekne, když v jejím playlistu začne hrát Stupid girl od kapely Garbage. "Ukážu ti, jak já tady jezdím," komentuje, zatímco zesiluje hlasitost a v celé kabině zní pořádné basy. Uháníme po dálnici a spolujezdec rychle pochopí poetiku, kterou Monika ve své práci spatřuje.
Nemá cenu se rozčilovat
V Kralupech nad Vltavou čekáme tři hodiny, než se dostaneme k vykládce zboží. Z deseti ramp fungují jen dvě a jsme několikátý kamion v pořadí. "Nemá cenu se rozčilovat. Já jsem klidná povaha a okolí to někdy štve. Nemám ráda, když na sebe lidi řvou a neumí si říct věci normálně. Když na mě dispečer křičel, tak jsem mu položila telefon. On pak volal zpátky, ptal se, co se stalo a já mu odpovídám, že se mnou může mluvit v klidu. Tak se to taky musel naučit," odhaluje Monika svou vyzenovanou povahu, kterou nejspíš částečně zdědila po otci.
"Můj tatínek byl kominík, a když se někdo hádal, tak odešel z místnosti," vzpomíná. "Lidi na sebe řvou a přitom z toho mají jen problémy," dodává, zatímco vyrážíme z Kralup směr Jeneč a pak Německo, kde budeme nocovat a druhý den ráno pokračovat do finální holandské stanice. Monika musí po čtyřech a půl hodinách jízdy udělat 45 minutovou pauzu. Pak může jet další čtyři hodiny a půl a následně si musí dopřát 11 hodin spánku. V pauze zastavíme u kuřecího fastfoodu, kde si Monika koupí kyblík pro dva, já Twister a hranolky. "Vezmeme si to ale s sebou a sníme v autě," říká Monika a je jasné, kdo je tady boss.
Řidiči aut si myslí, že my nespěcháme
Když vyjíždíme z parkoviště, Monika čeká, až před ní zaparkuje kamion, aby mohla vyjet na dálnici. Za námi nervózně troubí řidič osobního auta, až nakonec Moniku podjede z pravé strany. Ona na něj zatroubí. "Tohle mě tak štve! Řidiči osobních aut si myslí, že my nespěcháme," otevře téma podle ní zvláštní rivality mezi osobními auty a kamiony a vůbec nesnášenlivosti kamionů.
"Před nějakou dobou byla na Facebooku výzva, že by lidé zakázali kamionům na týden jezdit. Neuvědomují si ale, že jsou na dopravě kamionů závislí. Zkolabovala by celá síť služeb, neměli by co jíst a pít," říká rozčileně.
"Nikdo na nás v Česku nebere ohled a nikdo řidiče aut v autoškolách neučí, jak s kamiony spolupracovat. Například, že když přijedu do křižovatky, musím si víc nadjet - tedy první zatočit doleva, abych mohla doprava. Někdy mám pocit, že se předpokládá, že budeme myslet jak za kamion, tak za osobní auta. Ale to nejde," vysvětluje. "Taky mě štve, že média často chybně říkají, že nehodu způsobil kamion, ale většinou se přitom jedná o dodávku nebo nákladní auto do 12 tun," dodává.
Lidi mě odsuzovali
Když v playlistu začne hrát gothic metalová skupina In the moment, Monika opět zesílí hlasitost: "Ta je taky moje oblíbená," říká, zatímco v kabině duní příznačná píseň No me importa: "Tohle miluju. Jsem ve svém, můžu si pouštět hudbu, jakou chci, mám svůj klid. Nikdy jsem nevyhledávala kamarády, vždy jsem si vystačila sama. Oni ale vyhledávali mě, protože umím být taková vrba a nikomu nic neřeknu. Mám všechno, co potřebuju. Vysněnou práci a svého miláčka," zmiňuje Monika svého přítele Jirku, se kterým je deset let a který stejně jako ona jezdí kamionem.
"Chodili jsme spolu, když mi bylo dvacet. Rozešli jsme se, nebyli jsme v kontaktu a on si mě po dvaceti letech našel na Facebooku. Tak jsme se začali scházet a už jsme spolu deset let," vypráví mi Monika o tom, jak si ráda dělá věci po svém a nenechá si "kecat do života". "Lidi mě odsuzovali za to, že chci být kamioňačka. Já jsem ale vždycky říkala, že je to práce jako každá jiná," vzpomíná. S kritickými reakcemi okolí také souviselo její rozhodnutí nemít děti. "Cestovat a jezdit pro mě bylo vždycky důležitější než se starat o děti," říká. "Jsme s Jirkou, jak se říká, sami pro sebe a je nám tak hezky," dodává.
Před spánkem Výměna manželek
K osmé hodině večer dorazíme na parkoviště v Německu, kde strávíme noc. Místo vybrala ze svého sešitu, kde má napsaná parkoviště, na kterých se dá na trase Praha-Doetinchem přespat. Monika bude spát na dolní posteli a já na horní palandě. Na horním lůžku jsou naše věci, musíme je tak přeskládat, abychom měly dostatek místa. Zatímco já se jdu projít po odpočívadle, Monika si v mikrovlnce, kterou má také v kabině, ohřeje bramboračku, kterou jí uvařil Jirka, převleče se do noční košile a za volantem si na mobilu pustí Výměnu manželek.
Jít spát po osmé hodině večer je pro mě nezvyklé, přesto si ale vylezu na palandu a snažím se usnout. Cítím se trochu "klaustrofóbně", nahoře přece jen není moc místa a jsme v malé kabině. Zatímco Monika sleduje Výměnu manželek, já se vleže soustředím na svůj dech, abych zabránila úzkostlivým pocitům z malého uzavřeného prostoru, do kterého kvůli červeným ručně vyráběným závěsům z lásky už neproniká žádné světlo.
Monika si ještě pouští Události a já jdu pro jistotu už podruhé za necelou hodinu na záchod, protože se bojím, že se mi bude chtít v noci a Moniku vzbudím, má lehké spaní. Když se vrátím, vylezu po schůdkách zpátky do postele, poslouchám Události a mám trochu pocit, jako když jsem v dětství usínala v pokojíčku, zatímco rodiče sledovali zprávy. Známý příjemný pocit mě uklidní a nakonec usnu.
České dálnice jsou katastrofa
Vstáváme o půl páté ráno a vyrážíme na cestu. Zatímco Monika už sedí za volantem, já si ještě lehnu na dolní palandu, do deseti hodin spím a vůbec mi nevadí, že v pozadí hraje hardrocková muzika. Kolem desáté zastavíme na přestávku, Monika si dává k snídani jogurt a povídá, jak ji štvou nekvalitní dálnice a nedostatečná kapacita českých parkovišť.
"Kolem osmé večer už v Česku místo na zaparkování nenajdeš. Řeknou ti: 'Tak skonči v pět hodin', ale tak to přece nefunguje, to bych pak nic neujela," krčí rameny. "Například ve Francii tam, kde bylo 50 míst, je dnes 200, protože je čím dál více aut i kamionové dopravy," říká. "Mám ráda německá a holandská odpočívadla, kde máš dostatek míst na zaparkování, umývárnu, venkovní tělocvičnu a taky zeleň," dodává a otevírá problematiku českých dálnic.
"To je katastrofa. Vždycky už dopředu víš, v jakém úseku budeš dvě hodiny stát, a nic s tím neuděláš. Kvůli tomu musíme často jezdit jinudy, protože to prostě jinak nejde," míní. "Je pravda, že kamiony můžou svou váhou ovlivňovat kvalitu vozovek, ale tak ať je dělají tak, ať vydrží 20 let, a ne pět," odpovídá na otázku kritiky těžkotonážní dopravy na lokálních cestách.
Po vykládce zboží v Bocholtu pokračujeme do Doetinchemu. Monika si pochvaluje, že v Německu na cestě do firmy rozšířili na semaforu pruhy pro kamiony a že v Holandsku jsou zase přejezdy přes vlakovou dráhu udělané tak, aby řidič mohl plynule přejet. "U nás by tohle nikoho nenapadlo. Přitom je to úplně jednoduché," říká. Když zaparkujeme ve firmě, Monika jde natankovat nádrž, protože jede hned zpátky do Česka, já zůstávám v Nizozemsku. Někdy v Doetinchemu tráví o den déle nebo pokračuje do Rotterdamu, objednávky se mění každý týden. "Tak jo, tak se měj hezky, já zas jedu," loučí se a otvírá dveře od svého domu na kolech, už zase bude mít svůj klid.
