Ve svých sedmdesáti letech jste stále aktivní mořeplavec, dřevorubec a spisovatel. Cítíte se jako penzista?
Všichni jsme trošku penzisti. Člověk se narodí a později se rozhlíží, pro koho by pracoval, je na někom závislý. A penzista je taky na někom závislý. V penzi jsem sice dvanáct let a můj důchod se stále zvedá, takže mám okolo pěti tisíc korun, ale kdybych byl skutečně penzista, umřel bych hlady. Pracuji pořád fyzicky, což odpovídá mé primitivní povaze.
Za primitivního, jak význam slova chápe asi většina lidí, bych vás tedy rozhodně neoznačila.
V zoo ve Dvoře Králové jsou například dnešní indiáni označeni za "primitivní národy Amazonie". Nesouhlasil jsem s názvem "primitivní" a chtěl jsem, aby tam napsali "přírodní národy". Bylo to právě z důvodu, že označení primitivní chápe většina lidí jako zaostalý nebo na nízké úrovni a s tím jsem v případě indiánů nemohl souhlasit.
Když o sobě řeknu, že jsem primitivní, myslím tím, že mám rád jednoduchost, a ta je to nejúžasnější, čeho můžeme na světě dosáhnout.
Proč jste se vlastně rozhodl pracovat jako dřevorubec, přestože stavíte lodě a píšete knihy?
Z racionálních důvodů jsem se rozhodl, že se budu živit rukama, abych nemusel prodávat hlavu. Takže prodávám práci svých rukou a neprodávám práci svých myšlenek. Za bývalého režimu bylo dřevorubectví svobodné povolání, což platí dodnes. Svaz umělců a dřevorubců byl za minulého režimu právně na podobné úrovni.
Takže je pro vás dřevorubectví, podobně jako mořeplavectví forma svobody?
Podívejte se, kácet stromy můžete kromě pár částí světa, kde jsou pouště, prakticky kdekoliv. A tak práci najdete vždycky a všude - v Austrálii, na Novém Zélandu, v Čechách, na Moravě… Je to ideální řemeslo, potřebujete k němu jenom pilku a ruce. Má ale drobnou vadu - dřevorubectví je zřejmě zdravotně nejzávadnější povolání.
Celý den dýcháte spaliny, protože výfuk z motoru pily máte blízko obličeje. Na jehličí stromů se usazují škodlivé zplodiny z ovzduší, a když strom spadne, rozvíří se, takže dřevorubci trpí silikózou. Dále trpí vazoneurózou, protože vibrace jim ničí všechny tenké žilky v rukách, takže jim odumírají ruce. Trpí taky revmatismem, trpí, protože pracují v každém počasí… Když to celé zhodnotíte, horší povolání asi neexistuje. A protože se do něj nikdo nehrne, práci vždycky najdete.
Kdybych byl ředitelem banky a chtěl bych na dva roky odplout, tak se vrátím a nemůžu nastoupit na stejné místo, kdežto jako dřevorubec můžu. Čili je lepší být dřevorubcem než ředitelem banky.
A čím trpí mořeplavci a stavitelé lodí?
O ničem nevím. Možná trpí netrpělivostí, protože by loď rádi postavili za hodinu, ale ono to někdy trvá pár let. Stavění lodě je vytváření uměleckého díla. Když věhlasný národní umělec udělá sochu, stojí potom na náměstí a kálí na ni holubi. Kdežto loď se pohybuje po celém světě.
Čili já bych dal přednost tomu, být národní umělec stavějící lodě než třeba sochu Zdeňka Nejedlého v Litomyšli na náměstí (komunistický historik, ideolog a politik - pozn. red.). Ale to je jenom můj úhel pohledu.
Lásku k moři a stavitelství lodí ve vás údajně zasel váš dědeček, je to pravda?
Měl jsem štěstí, že jsem v životě potkal člověka, který měl čas jenom pro mě. Rodiče nemívají čas na děti, protože dělají třeba kariéru. A děda mi řekl pár strašně důležitých věcí. Zaprvé mi zopakoval poučku Marka Twaina, které jsem se držel: "Člověk musí udělat všechno pro to, aby mu škola nepřekážela ve vzdělání." Druhá poučka zní: "Snaž se nic nemít, abys šel lehce." A třetí: "Měj lidi rád, ale pořád si je hlídej."
Když člověk tyhle základní věci dodrží, život mu ubíhá docela hezky. Mně ubíhá tak úžasně, že nechci souhlasit s tím, že tady třeba za chvíli nebudu, protože 75 roků je docela dost. Ale čas je relativní, a když jej člověk nevnímá, možná že neexistuje. Zjistil jsem, že stáří jde definovat velmi snadno - starý člověk je ten, kdo má víc vzpomínek než tužeb, a může mu být i dvacet.
A zapomínáte na čas i při svých plavbách?
Spíš jej nevnímám. Být sám na moři má obrovskou výhodu, protože předstírám, že mám plán, kam popluju, ale velmi často žádný nemám. Už cesta je často splnění plánu. Letos jsem se třeba celé léto toulal po Dánsku, Švédsku, Německu a Polsku s plachetnicí. Sice jsem někam směřoval, ale když se ukázalo, že daný směr je z technických důvodů nemožný, tak jsem si jen tak pobýval na moři. Když se někdo soustředí jenom na cíl, je to tragédie. Důležité je, aby cesta k cíli byla zajímavá, až úžasná.
Strávil jste roky ve světových oceánech, obeplul jste mnoho ne zrovna klidných a jednoduchých oblastí, třeba Antarktidu. Dokáže vás moře ještě něčím překvapit?
Spíš ne. Myslel jsem si, že je to hrozné, ale je to spíš úžasné. Nemůžu říct, že by mě něčím zaskočilo, že bych se bál nebo bych trpěl. Moře je prostě nádherné a myslím, že nám v Česku hodně chybí a jde to poznat i na psychice lidí. A Češi pořád mají tendenci se k němu vracet. Pokud nejedou alespoň na týden k moři, jako by nebyli na dovolené.
Možná máme na zádech přilepenou nějakou gumu, a když jsme hodně daleko, tak to s námi škubne zpátky. Já mám mořských gum několik a u moře jsem někdy i každý týden. Jezdím do Polska k Baltu, kde po 10. září nikdo není a až do poloviny června je úplně prázdné pobřeží. Polsko má 600 kilometrů pláží a fascinující moře.
Jaké místo na Zemi máte kromě Polska nejraději?
Kdysi jsem napsal, že nejúžasnější místo je blízko mého nosu, což je momentálně tady. Ale rád vzpomínám třeba na jižní část Antarktidy, na pusté ostrovy, kde nikdy nikdo nebyl. Myslím taky občas na obrovské bouře, které se mi podařilo přežít, a na grónské zátoky, kde nebyli žádní lidé, jen velryby, tuleni a narvalové. Velmi často myslím na ostrov v pásmu Antarktidy, kde jsem sešel po pás do vody a za přílivu jsem po hlavě hladil kosatky, které tam připluly.Tohle člověka prostě okouzlí.
Jindy jsem šel po pláži, zvedla se obrovská vichřice, což je na jihu standardní, a tak jsem se skrčil za balvan. Jeden tučňák nestihl doběhnout a schoval se za balvan stejně jako já. Bál se mě, ale já jeho ne. Tak jsme se tam oba krčili a on na mě občas vystrašeně mrknul. Když vítr klesl, zdrhal pryč. A to jsou chvíle, kdy roky odříkání, dřiny a miliony problémů, které běžný člověk nemá, stojí za to. To jsou vteřiny, průsečíky života, kdy si myslím, že život má smysl.
Cestování po světě se za posledních pár let stalo velmi populárním, čím dál více Čechů se vydává do všech koutů světa. Vy tvrdíte, že je spousta skvělých cestovatelů, které nikdo nezná, a naopak je vidět a slyšet spíše ty, kteří cestují jenom kvůli slávě.
Nastal rok 1990, bylo tady několik tisíc námořních plachetnic a na plavbu kolem světa jsem vyrazil jenom já. Oslovil jsem spoustu cestovatelů, i ty největší, kteří jsou v televizi a dostali medaile, aby jeli se mnou. Ptali se mě, jak dlouho plavba bude trvat, odpověděl jsem, že tři až čtyři roky. A oni na to, že za tři nebo čtyři roky by je v Česku už nikdo neznal, takže se mnou plout nemůžou. Tak jsem s sebou vzal dva traktoristy, kterým to bylo úplně jedno.
Jste známým zastáncem toho, že by si člověk měl plnit své sny, neutrácet za zbytečnosti a žít skromně. Co potřebujete ke svému spokojenému životu?
Pokud to jde, tak chodit, vidět, slyšet a dýchat. Myslím, že nic jiného nepotřebuji. Když mám utratit něco pro sebe, tak se kroutím, ale kdybych měl koupit za dvacet tisíc lana na loď, tak je koupím bez mrknutí oka. Zdá se mi, že lidi spálí většinu energie na to, aby se měli dobře. Zatímco já spálím většinu energie na to, abych se měl zajímavě. A to je moje krédo - život by měl být zajímavý.
