Navzdory růžové obálce ale kniha není jen lehké čtivo na dovolenou. Obsahuje trefné postřehy z oblasti pracovních, partnerských i mezigeneračních vztahů. Najít se v nich mohou muži i ženy z generací Husákových dětí i mileniálů. O proměnách životního stylu napříč věkovými skupinami mluví autorka také v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Přibližuje třeba idealizovanou dobu své prababičky, jejíž paměti chce využít v další knize.
Hlavní hrdinka vašeho románu Teorie podivnosti má za to, že v kopcovitých ulicích velkých měst vždycky sídlí hospody čtvrté cenové kategorie nebo sekáče s bizarními oděvy. V rovinách podle ní naopak převažují stylové kavárny a vytříbené butiky. Všímáte si taky, že se to v posledních letech začíná měnit a i někdejší levné nálevny teď čím dál víc ustupují hipsterským podnikům?
V Praze je to, myslím, výsledek jevu, kdy se centrum města odcizilo Pražanům, takže se podniky, které by měly sloužit domácím, přesunuly do čtvrtí mimo historický střed. Dnes to vidíme třeba v kopcovitých Vršovicích nebo na Letné. Například v Krymské ulici tak vznikají v posledních zhruba osmi letech přívětivé, počestné podniky.
Zaznívají názory, že se v důsledku mizení začouzených nonstopů z některých míst vytrácí jejich autentická atmosféra. Jak se na to díváte vy?
Coby žena středního věku s buržoazním a dejme tomu konzervativním založením jsem takzvanou gentrifikaci čtvrtí jako Vinohrady zpočátku velmi vítala. Dlouho jsem se divila, co proti ní lidi mají, ale už jsem to pochopila. Skladba obyvatel některých čtvrtí přestává být kvůli gentrifikaci tak pestrá, spousta bytů se nakupuje jenom za účelem krátkodobého pronajímání a třeba u nás v ulici zavřelo papírnictví a na jeho místě se otevře barber shop, kterých je kolem už několik. Čtvrti se v důsledku toho poněkud sterilizují a snižuje se jejich občanská vybavenost. Sama bych před tolika nehtovými studii dala přednost spíš pekárnám a obchodům s potravinami. Na druhou stranu jsem pořád ráda, že zmizely herny a nahradily je kavárny podobné té, kde teď sedíme.
Jedna z teorií, kterou v románu prostřednictvím vypravěčky Ady rozvíjíte, říká, že některá místa si stále nesou svá historická dědictví, přestože se jejich funkce v průběhu dějin mění. Kde jste naposledy na takovou provázanost současnosti s minulostí narazila?
Jedna spojitost mě nedávno zaujala v Muzeu hlavního města Prahy na výstavě o pražských chudých, která popisovala historii nejrůznějších sociálních zařízení. Jednomu z nich se říkalo Fišpanka, nacházelo se v Podskalí a na přelomu předminulého a minulého století padlo za oběť asanaci. Původně v něm byla továrna na kostice vyráběné z rybích kostí, ale postupně tam vzniklo něco mezi věznicí a azylovým domem pro chudé rodiny. V současnosti na stejném místě sídlí ministerstvo práce a sociálních věcí, což přesně odpovídá zákonitostem, které Ada pozoruje v okolí pražského Karlova náměstí, jenom jsem o tom v době psaní knihy nevěděla.
Čtvrt hodiny od kavárny, kde vedeme rozhovor, je pražská Legerova ulice, kam jste v knize zasadila Ústav mezioborových studií člověka, jehož zaměstnanci zkoumají fenomény typu zákon schválnosti. Měla tahle instituce nějaký reálný předobraz, nebo jste jen zapojila svou bujnou fantazii?
Ústav mezioborových studií člověka je sice zcela fiktivní, ale umístila jsem ho do skutečné budovy. V době, kdy jsem pracovala v Českém rozhlase jako redaktorka zahraničního vysílání a starala se o rubriku o české vědě, v budově sídlily některé katedry Fakulty humanitních studií Karlovy univerzity a ty podobně podivné výzkumy prováděly. Měli tam třeba klece s papoušky a zkoumali mezidruhovou komunikaci mezi člověkem a papouškem. Taky dávali ženám čichat ke zpoceným pánským trikům a něco z toho vyvozovali nebo se zajímali o přitažlivost ženského obličeje v různých fázích menstruačního cyklu. Tyto opravdové výzkumy jsem do knihy zapojila, ale studie o zákonu schválnosti nebo o stejném oblékání matek a dcer jsem si vymyslela. Poslednímu jmenovanému tématu se ostatně sama věnuju jako pozorovatelka. Víceméně jsem tedy vědcům v knize přidělila otázky, které mě samotnou zajímají, ale neznám na ně odpovědi.
Podle mě by za výzkum stály situace, kdy se s někým střetnete na chodníku a oba uhýbáte stejným směrem, takže se ani jeden z vás nemůže vysvobodit.
Sama jsem na úzkých vinohradských chodnících vypozorovala, že když jdou naproti vám dva nebo tři lidé vedle sebe a čekají, že uhnete, stačí se jim nepodívat do očí a oni uhnou sami. Lidé jaksi automaticky předpokládají, že když navážete oční kontakt, tak berete na vědomí jejich existenci a ze své poloviny chodníku se klidně přesunete někam do škarpy.
Z vaší poslední knihy je vůbec zřejmé, že se na ulici dovedete pozorně dívat kolem sebe. Jak to stíháte? Obzvlášť ve městech přece každý někam spěchá a ještě u toho něco řeší na svém smartphonu.
Taky často na mobilu něco řeším, ale jako správná žena asi zvládám multitasking. Na to, že si všímám věcí, které ostatní přehlížejí, mě ale upozorňovalo víc lidí. Přemýšlela jsem, čím to bude, a možná k tomu přispěla skutečnost, že jsem byla jedináček, takže jsem neměla vždycky parťáka na hraní a musela jsem si vytvořit vlastní svět. Nikdo mi nevymýšlel program, takže jsem si ho musela najít sama a věnovat se přemýšlení a pozorování. Zároveň jsem typ člověka, který je trvale bdělý. Spousta lidí žije v takovém denním snění, kdy zapomíná vystoupit z metra nebo ztrácí věci, a já stíhám jak snít, tak sledovat, co se děje kolem.
Postřehy, které se v Teorii podivnosti objevují, jste si tedy zaznamenávala už od dětství?
O některých otázkách opravdu přemýšlím už od dětství. Třeba vzájemnou vizuální kompatibilitu, kterou se zabývá hlavní postava Ada, řeším od školky. Některé děti mi byly od pohledu protivné, aniž by mi cokoli provedly, a současně jsem cítila, že je ten antagonismus vzájemný. Dnes se mi naopak stává, že když vidím na ulici nějakou pěkně nalíčenou a oblečenou ženu a chci si ji prohlédnout, tak nemůžu, protože ona na mě v ten moment zírá taky.
Není tím, co lidi vzájemně přitahuje nebo odpuzuje, spíš charisma, které vyzařují?
Myslím, že se naše duše nebo povaha odráží v našem vzezření a dohromady tvoří nerozdělitelný balíček. Stačí se člověku podívat do očí a tušíte, s kým máte tu čest a jestli s ním budete moct navázat kontakt. Ne vždycky to přitom souvisí s fyzickou krásou, která je příjemný bonus, ale i dokonale krásná tvář může být prázdná nebo zlá.
Postava Ady v románu v jednu chvíli rázně sekne se svou vědeckou kariérou a uvažuje, jestli nevěnovala čas a energii něčemu nesmyslnému. S podobným zpochybněním dosavadní profesní dráhy se dnes potýká mnoho lidí. Čím si vysvětlujete, že nedokážeme pevně zakotvit u jednoho zaměstnání?
Doba našich rodičů, kteří pracovali na jednom místě od promoce až do důchodu, už je asi pryč. Společnost od nás vyžaduje, abychom se neustále učili a přeškolovali, protože se všechno rychle mění. Když jsem nastupovala do rozhlasu, tak už jsme nahrávali na minidisky. Chvíli předtím přitom redaktoři ještě chodili na rozhovory s velkým páskovým magnetofonem, se kterým vydrželi 30 let, a najednou se během deseti lety museli třikrát přeučovat na novou technologii. Zároveň jsme sami neposední. O mileniálech se říká, že vyžadují, aby práce byla nejen lukrativní, ale aby jim zároveň dávala smysl a ještě k tomu byla společensky zodpovědná nebo užitečná. Něco podobného prožívá i Ada, která má ale výhodu, že už je finančně zajištěná, takže si úvahy nad tím, jestli má její práce smysl, může dovolit.
Zároveň svému bratrovi narozenému v porevolučních letech závidí volnost a nezodpovědnost, která jí coby představitelce Husákových dětí není vlastní. Myslíte, že se výchova dětí v polistopadové éře skutečně tak radikálně proměnila?
Pokud budu vycházet ze svého okolí, tak se mi zdá, že lidé o něco málo mladší než já s nástupem kapitalismu ve výchově utrpěli. Jejich rodiče totiž začali podnikat, věnovali práci spoustu času a energie a děti pro ně najednou byly na druhé koleji. Příslušníci generace, která byla v listopadu 1989 v raném školním věku, proto často vnímají porevoluční období jako ukradené dětství. Rodiče, kteří ve svém podnikání uspěli, potom své děti zahrnovali materiální hojností, aby jim vyhradili svou nepřítomnost. Z mnoha jejich potomků se stali levičáci, aby se vymezili vůči kapitalismu, který ztělesňovali jejich rodiče. Mně a mým vrstevníkům naproti tomu kapitalismus rodiče nevzal, takže jsme naopak vnímali spíš jeho výhody jako možnost cestovat, studovat v zahraničí nebo si kupovat hezké věci.
Na postavě Adina bratra Gregora jsem tak jednak vyjádřila citové strádání kvůli nepřítomným rodičům a zároveň jsem z něj udělala tak trochu karikaturu mileniálů, jak je ze své zkušenosti znám. My o něco starší se na mileniály leckdy díváme jako na zpovykané, nezodpovědné, lenivé a ufňukané lidi, ale sama je nechci kritizovat. Jsem totiž přesvědčená, že přesně vědí, co dělají, a že se svět kvůli nim neřítí do záhuby. Dost možná za pár let zjistíme, že měl jejich přístup "no future" nějaký hluboký smysl, který se nám teprve vyjeví. Přesto se občas neubráním tomu, abych povytáhla obočí, když slyším, že někteří mí známí začnou školu, kterou nedodělají, pak se přihlásí na další a tu taky nedodělají. Další z nich si najdou práci a ještě ve zkušební lhůtě tam přestanou chodit, protože se jim nechce. Nebo dají všechny peníze za drahý telefon, i když vědí, že nebudou mít na nájem.
Pavla Horáková (44)
- Část dospívání prožila v Bělehradě, takže na Karlově univerzitě kromě tlumočnictví a překladatelství vystudovala i serbistiku a víc než 20 let překládá ze srbštiny a angličiny.
- Působila také jako redaktorka anglického vysílání Českého rozhlasu a pro stanici Vltava spoluvytvářela seriál Polní pošta založený na korespondenci a pamětech českých vojáků bojujících v první světové válce.
- Jako spisovatelka debutovala detektivní trilogií Hrobaříci pro dospívající čtenáře a loni vydala svůj první román pro dospělé s názvem Teorie podivnosti. Žánrově těžko zařaditelná kniha s prvky magického realismu jí letos vynesla cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu.
Důležitým tématem Teorie podivnosti jsou partnerské vztahy a z Adina pohledu to vypadá, že moderní ženy nemají rády hodné kluky, ale zároveň nechtějí ani úplné machisty. Nemáme dnes od partnerů a partnerek příliš velká očekávání?
V dobách, kdy si nešlo za pár korun zavolat řemeslníka nebo si za malou sumu nechat vyprat a vyžehlit, na sobě muži a ženy víc vzájemně záviseli, takže tolik nespekulovali, jestli je to ten pravý nebo ta pravá. Dnes je naše společnost ovšem tak bohatá, že se partneři přestali potřebovat ekonomicky a je pro ně tím pádem snadné někoho opustit. Obecně se ale podle mě ve vztazích všichni snažíme najít parťáka, se kterým se můžeme milovat i prát na stejné úrovni bez závislosti, doprošování a sebeshazování.
Když už jste zmínila, v jakém dnes žijeme blahobytu, z románu na mě doléhala i jakási bezcílnost naší současné existence. Nevede aktuální klidný vývoj v západním světě k tomu, že hledáme problémy v malichernostech, a jsme tak například věčně nespokojení se svými partnery?
Někde jsem četla, že když jsme s pádem komunistického režimu ztratili vnějšího nepřítele, tak jsme boj obrátili právě do vztahů nebo sami k sobě. V důsledku toho se potácíme v úzkostech a depresích, hádáme se a rozvádíme se. Pokud by na druhou stranu měl být důvodem partnerské lásky vnější nepřítel, co je to za lásku?
Bezcílnost, o které mluvíte, nejvíc pozoruju u lidí, kteří jsou o deset a víc let mladší než já. Podle mě jim schází povinný optimismus, se kterým do adolescence vstupovala moje generace, přesvědčení, že za pár let doženeme svět a všechno bude skvělé. Místo toho neustále poslouchají, že přichází krize a planeta za chvíli shoří, takže pro ně musí být hodně těžké zachovat si nějakou víru v budoucnost. Možná právě tady vidíme odpověď na to, proč všechny peníze raději utratí za avokádový toust, než aby si střádali do kasičky.
V poslední době se probíráte pamětmi své prababičky, která žila v době, kdy byl svět podle mnohých ještě v pořádku. Je něco, co vás na jejích časech překvapilo?
Prababička se narodila v roce 1898 a zemřela roku 1966. Přestože neměla formální vzdělání a zastávala na moravské vesnici a v maloměstě různé hospodářské práce, byla to velmi inteligentní žena. Její paměti obsahují i velké dějiny, které ale tvoří jen pozadí pro drobné osudy místních lidí. Překvapilo mě hlavně to, že život na zdánlivě spořádané katolické vísce byl ve skutečnosti plný hororů. Nechyběly v něm krádeže, domácí násilí, pohlavní zneužívání, nevěry, nemanželské děti ani skandály duchovních s děvčaty. Dnes si často říkáme, jak je město zkažené a venkov čistý, ale mně naopak přijde, že v místech, kde jsou mezilidské vztahy příliš těsné, zákonitě vznikne ponorková nemoc. V nejhorších případech to končí tak, že zeť vezme sekeru a zavraždí tchána i tchyni. Prababička zmiňuje dokonce vraždy novorozenců, které dotyčné ženě nahrazovaly antikoncepci.
Dobu našich předků si zjevně dost idealizujeme. Vyzdvihujeme návrat k přírodě, a přitom si neuvědomujeme, že tehdy byly sice všechny potraviny bio, ale stejně byli všichni hrozně nemocní. Dnes se snažíme za každou cenu vyhýbat pšenici a mléčným výrobkům. Lidé v první polovině 20. století jedli převážně pokrmy z mouky a mléka, a stejně přežili.
Chystáte se zápisky své prababičky využít v nějaké další knize?
Už jsem z asi 350 stránek deníku vytáhla nějakých 150, které tvoří prababiččin lineární životopis. Do něj bych teď ráda vložila svou autorskou licenci a přetvořila prababičku v románovou postavu, aby kniha nebyla jen memoár. Zatím ještě nevím, jestli všechno vypovím jejím hlasem, nebo z toho bude nějaký mezigenerační dialog. S psaním začnu na podzim.
Podívejte se, co o generaci mileniálů říká sociolog Martin Buchtík: