Praha – Heleně Fulkové se coby první české vědkyni povedlo úspěšně naklonovat myší embrya. Ve spolupráci se specialisty z Tokijské univerzity dosáhla sedmiprocentní úspěšnosti vývoje zárodku až do jeho narození. Průměr přitom bývá jedno procento.
Helena Fulková pochází z významné rodiny českých biologů, k vědě ji ale přivedla spíše náhoda než rodinná tradice. "Ještě v prvním ročníku na vysoké škole jsem směřovala někam úplně jinam. Pak jsem ale viděla přednášku profesora Kishimota a řekla si, že přesně tohle chci dělat. Měl hrozně legrační angličtinu a stále se něčemu během přednášky smál – to se mi líbilo, i když jsem nepochytila ani jeden z jeho vtipů," vysvětluje.
Aktuálně.cz: Můžete porovnat úroveň vědy v Japonsku a Česku?
Helena Fulková: Myslím, že s úrovní vědy jako takové jsme na tom dobře. Řekla bych, že naši studenti jsou na tom mnohdy vědomostně lépe než ti japonští. Navíc nám nechybí kreativita a schopnost poradit si ve zdánlivě neřešitelných situacích. Že potom nedokážeme využít tento potenciál, to už je druhá věc.
A.cz: Jaký je rozdíl mezi postavením žen v českém vědeckém světě a v tom japonském?
Ženy ve vědě to mají v Japonsku velice těžké. Přirovnala bych to k situaci, která panovala v Čechách zhruba před 15 lety. Na druhou stranu jsem ale měla pocit, že si to začínají uvědomovat a snad to pociťují i jako dost výrazný handicap. Ale věci v této oblasti se mění vždy velice pomalu.
A.cz: Japonsko je vnímané jako velmoc reprodukční biologie. V čem je napřed?
Domnívám se, že hlavní rozdíl je v obecné podpoře vědy, v celkovém chápání, že k něčemu skutečně je a že je užitečná. Japonci mají také především veliký lidský potenciál.
Víme výrazně víc, než když se narodila Dolly, ale ještě to nestačí.
A.cz: Jako první česká vědkyně jste úspěšně naklonovala myši, vaše metoda dosáhla sedmiprocentní úspěšnosti. V čem je klonování tak náročné?
Zásadní problém spočívá v tom, že stále úplně dobře nerozumíme tomu, co se děje ve chvíli, kdy buněčné jádro ztrácí informace o svojí původní identitě (tzn. při reprogramování). Další problém je vlastní technika. To vyžaduje vysoce schopné lidi – potřebujete někoho, kdo se v daném oboru orientuje, má spoustu zkušeností, dokáže dobře koordinovat tak, aby mohl používat mikromanipulátor.
V Japonsku jsem pracovala se studenty, kteří chtěli vědět, jak se přenos jader dělá – zatímco já jsem chromozomy ve vejcích viděla, a mohla je tak odstranit, oni je prostě neviděli, ačkoli jsem jim říkala, kde právě jsou. Čím to je, to vážně nevím – asi máme každý talent na něco jiného.
A.cz: Jak takové klonování probíhá?
Výchozím materiálem pro klonování jsou tělní buňky a vejce (oocyty). V první fázi musíme z oocytů odstranit jejich genetickou informaci (chromozomy), ty pak nahradíme jádrem tělní buňky. Překročíme tak vlastně krok oplození, kdy dochází ke spojení genetické informace samčí a samičí pohlavní buňky. Po vpravení jádra tělní buňky do vejce dochází k tzv. neprogramování, kdy se z buněčného jádra odstraňuje informace o tom, jakou tělní buňkou původně bylo.
Takto připravené embryo se dělí, stejně jako je tomu za normálních podmínek. Další postup se ale odvíjí od toho, co je cílem. Pokud je cílem narození mláděte, klonovaná embrya se přenesou náhradní matce, nebo se kultivují dál a následně z nich můžeme získat kmenové buňky, které jsou geneticky shodné s původním zvířetem, kterému byly odebrány výchozí tělní buňky.
A.cz: Jaká jsou hlavní rizika klonování?
To je složitá otázka. Oproti myším je u ostatních druhů jeden zásadní problém, a to jsou ne zcela dobře zvládnuté kultivační podmínky pro embrya. Pokud nemáme naprostou jistotu, že tento krok je optimální, nemůžeme zcela přesně říct, co stojí za problémy, které klonovaná zvířata mohou mít. Z pokusů na myším modelu ale víme, že pokud něco během celého procesu neproběhlo správně, většinou ani nedojde k narození a naopak dojde k samovolnému potratu.
A.cz: Jak se mají vaše myšky teď?
Mají se dobře, s kolegy jsem ve spojení a na dálku je kontroluji. Monroe (první narozená myš, pozn. red.) se narodila 5. listopadu 2014, takže v současné době je z hlediska myší už dospělá. Ostatní se narodily asi o měsíc později, takže jsou ještě příliš mladé na to, aby mohly mít svoje vlastní potomky.
A.cz: V čem vidíte hlavní přínos klonování pro lidstvo?
Důvodů, proč se tímto postupem zabývat, je hned několik. Jednou z možných aplikací je záchrana ohrožených druhů zvířat – nicméně klonování bych viděla až jako krajní možnost. Samozřejmě že člověk svým působením na Zemi stojí za vyhynutím celé řady druhů – klonování by mohlo být jedna z možností, jak některé druhy zachránit. Osobně se ale domnívám, že bychom se měli v prvé řadě snažit, aby to nebylo vůbec potřeba.
Z hlediska medicíny se pak uvažuje o buněčných terapiích, kdy by se pomocí klonování připravily kmenové buňky, které by byly pacientům šité na míru. A samozřejmě nám klonování také dává možnost porozumět časnému embryonálnímu vývoji jako takovému. Za normálních podmínek můžete jenom velice těžko odhalit například to, které geny jsou důležité pro časný vývoj, protože to nemáme s čím porovnat. Nejvíce informací vždy věda i medicína získaly studiem a srovnáváním normálního stavu s abnormálním stavem věcí.
Mgr. Helena Fulková, Ph.D.
- narodila se v roce 1980 a patří do třetí generace vědců ve své rodině,
- vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy,
- v současné době působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze,
- coby první české vědkyni se Heleně povedlo úspěšně naklonovat šest myší na univerzitě v Tokiu.
Pravdou je, že stále o časném embryonálním vývoji víme velice málo. Vždyť u spousty neplodných párů nemají doktoři jasno v tom, proč nemohou mít děti – prostě to nějak nejde, ale nikdo neví proč. Pokud získáme více informací o časném vývoji, povede to k tomu, že budeme schopni daleko přesnější diagnostiky.
A.cz: V souvislosti s touto problematikou se samozřejmě hovoří o klonování lidí. Je to reálné?
Ano, vždycky to všechny napadne… Ale na to se dá říct pouze jedna věc: lidi se moc koukají na televizi.
A.cz: Stejné geny jistě neznamenají stejného člověka. Jak by vypadali naklonovaní lidští jedinci?
Ano, geny zdaleka nejsou všechno – to už teď bezpečně víme. Nad genetickou informací stojí ještě jeden systém, a to je tzv. epigenetika. Tento nadřazený systém právě do určité míry ovlivňuje to, jak se budou samotné geny zapínat a vypínat – a tedy v důsledku i to, jak bude člověk vypadat, jak se bude chovat. Tento systém je ovlivňován prostředím třeba i během nitroděložního vývoje. Je-li tedy například matka během těhotenství ve stresu, může to mít velice negativní vliv na dítě. Stejně tak do tohoto systému mohou zasáhnout třeba chemikálie z prostředí, kterými jsme v současné době obklopeni.
Další problém je v tom, že jádro sice obsahuje většinu genetické informace, ale ne všechnu – část naší genetické informace je také obsažena v tzv. mitochondriích, které slouží primárně v buňce jako výrobna energie. Takže v důsledku můžeme říct, že nic takového, jako je pravý klon, vlastně neexistuje.
