Když jsem začala loni hodně cestovat, vždycky jsem si našla čas, abych si zjistila maximum informací o dané zemi a připravila si cestovní plán. Letos jsem dvakrát udělala tu chybu, že jsem se dostatečně dobře nevěnovala přípravám.
Romana Marie Jokelová
- Autorka, která připravuje rozhovory a články o fotografii pro fotorubriku Aktuálně.cz.
- Spolupracuje i s dalšími médii, která se zabývají fotografií a fotografováním.
- Fotografka, cestovatelka, a blogerka.
- Její blog najdete na www.zivedeniky.cz
- Instagram: romanamariejokelova
Odrazilo se to pak na mé první cestě na Bali a na Tenerife. Zařekla jsem se proto, že tímhle volným a nepřipraveným způsobem se to prostě dělat nedá. Díky tomuto rozhodnutí jsem začala mít věci pod větší kontrolou, a když se vyskytly nějaké komplikace či změny, snáz jsem se tomu přizpůsobila. Každopádně se z ničeho nestresuji a nehraji si na velikou cestovatelku. Jsem prostě holka, která se courá po světě, protože jí to baví.
Asi budu vždy trochu spontánně vybírat země, které navštívím, což je jedna z věcí, která mě na tom všem baví. Když jsem byly na Bali, zpáteční cestu do Čech jsem naplánovanou neměla, a tak jsem týden před odjezdem začala řešit, přes jaké země bych to vzala. Zbývalo mi jen deset dní. Dívala jsem se proto na možnosti, studovala letenky, až nakonec vyhrál Singapur a Thajsko. Navazovalo to na sebe a lety do těchto zemí netrvaly z Bali dlouho.
Do Singapuru jsem letěla přes Jávu, kde jsem zažila nejhorší orientační značení vůbec. Dohledat na letišti místo pro check-in se zdálo jako nadlidský úkon. Nebyla jsem jediná, kdo měl takový problém. Hledala jsem proto spolu s jedním Kanaďanem. Naštěstí jsme oba měli dost času, trpělivosti, a jak se později ukázalo, jeden z nás (a nebyla jsem to já), i trochu důvtipu.
Odbavení vyšlo. Když jsem přiletěla do Singapuru, okamžitě mě ohromil tamní navigační systém. Všechno bylo transparentní, srozumitelné a maximálně návodné. Člověk okamžitě věděl, co má dělat a kudy jít.
Ubytovaná jsem byla na jedné z hlavních promenád, v moc příjemném hostelu na Riverwalk. Bylo to strategické místo, ze kterého to pro mě bylo všude "kousek". Kousek dávám do uvozovek, protože jsem i tak denně nachodila něco mezi 25 až 30 kilometry.
Na letišti jsem sedla na SMRT, což je něco jako naše metro a hostel 5footway Inn našla na první dobrou. Ubytovala jsem se, dala si sprchu a vyrazila do Chinatownu. Pěšky jsem to měla jen deset minut chůze. Byla neděle a ulice zely prázdnotou. Ani nevím proč, ale čekala jsem to tu živé, přeplněné, a tak pro mě toto zjištění bylo hodně příjemné.
Když jsem konečně přišla do Chinatownu, hledala jsem nějaké brouky, červy a jakoukoliv jinou havěť. Měla jsem samozřejmě potřebu tohle všechno vyzkoušet. Jenže na mě čekalo další překvapení, i když už nebylo tak šokující.
Singapurský Chinatown byl totiž uhlazeným místem plným stánků s turistickým zbožím a jednou fajnovou restaurací vedle druhé. Dala jsem si nudle s krevetami, odmítla pivo za 15 dolarů, a pak vyrazila na noční procházku po okolí. Neměla jsem cíl. Prostě jsem se jen courala tichými ulicemi a obdivovala mohutnost mrakodrapů. Těšila jsem se na druhý den a na to, až všechny tyhle stavby uvidím za světla.
Ráno jsem se měla potkat s kamarádem z Nepálu, který přijel na dva dny do Singapuru. Čekala jsem na něj asi hodinu. Jako první jsme se šli podívat do Fort Canning Parku, kde nám stín pod stromy a vlhko zpříjemňovaly naše bytí - ten den se totiž teploty táhly téměř ke 35 stupňům.
Můj nepálský společník Ganesh to nesl velmi těžko. Co třicet minut jsme se museli zastavovat na jeho "povinnou" cigaretku a následné popadání dechu. Parkem jsme prošli k Národnímu muzeu a k Istana Heritage Gallery se zajímavým amfiteátrem a odtud pak pokračovali na pověstnou Orchard road, kde jsme míjeli jednu výlohu s luxusním zbožím za druhou.
Když jsme přišli k budově ION, sjeli jsme do nejnižšího patra, abychom si tu dali něco k jídlu. ION Opera food court nabízel možnosti thajské, vietnamské, indonéské, singapurské a mnoha dalších kuchyní. Oběd byl dobrý, ale oproti tomu, co jsem předtím zažila v Indonésii, nic extra.
Od ION jsme zamířili na Nassim Road, po které jsme došli až k botanickým zahradám. Byly volně přístupné a nádherné. Prošli jsme si polovinu zahrad, nechali jsme se vrátit v čase procházkou po části s prehistorickými stromy, kapradinami a jinými rostlinami. Viděli jsme tu i strom, který vypadal jako kámen.
Na konci zahrad jsme se potkali s našim kamarádem Marcem. Marco je Ital a toto bylo poprvé a naposledy, co jsme na něj nečekali. Měla jsem na mapě poznačen jeden chrám a hřbitov Bukit Brown, který jsem toužila vidět. Kluci s tím neměli problém, takže jsme tam vyrazili.
Cesta to byla jako z pekla a když na nás vyběhla skupinka asi dvanácti psů, kteří nás nekompromisně stavěli do latě, začali jsme si za tuto volbu nadávat. Psy jsme zvládli, zajímavý hřbitov jsme též viděli, ale cesta, která nás měla dovést k chrámu a posléze vyvést ven, tu nebyla. Nezbývalo nám nic jiného, než sebrat odvahu a přes šílené psy projít zpátky.
Zvládli jsme to, ale přestávalo nám přát počasí. Během pěti minut začalo lít jako z konve, a tak jsme utíkali na SMRT, abychom se svezli zpět k budově ION, kde se od tří hodin otevíralo 55. patro s vyhlídkou na "celý" Singapur.
Na jednom blogu jsem četla, že tam dokonce bývají otevřené dveře na střechu, a tak jsem samozřejmě musela vyzkoušet všechny únikové východy, abych si to ověřila. Byly zamčené, a tak nám stačil upršený výhled skrz okna. Bylo to pěkné. Měla jsem z toho radost.
Pak jsme pokračovali v odškrtávání míst na mapě, která jsme jsme chtěli vidět. Šli jsme Malou Indií, kolem Národní galerie, Viktoriina divadla, válečného památníku, přáli si své štěstí u Fountain of Wealth a viděli asi tak tisíc mrakodrapů.
Večer jsme zakončili výhledem na tmou zahalený Singapur ze střechy Marina Bay Sands. Šli jsme tam po 22. hodině, a tak jsme neplatili žádný vstup. Výhled sám byl impozantní. Na střeše se nachází bar, do kterého jsme nešli, protože jsme s sebou neměli dostatečně vhodné oblečení a obutí. Nevadilo mi to, na můj vkus tam bylo dost přeplněno.
Další den jsme s Marcem zamířili k Marina Blvd, že si tu půjčíme kola. Čekala jsem na něj hodinu a půl, protože zaspal. K půjčení kol byla potřeba singapurská SIM karta, ale nám se to nepodařilo, i když jsme ji měli. Prostě to nefungovalo. Vzdali jsme to. Nakonec začalo totálně lít, a tak jsme zamířili na Sentosa Island do Vodního světa. Svezli jsme se lanovkou a nechávali se unášet pozorováním žraloků, rejnoků, medúz a jiných ryb a paryb.
Bylo to moje poprvé v podvodním světě. Na jednu stranu se mi tam strašně líbilo. Byla jsem potěšena, že se tam nedělala žádná divadélka s delfíny, ale i tak mě na straně druhé mrzelo, že všechna ta zvířata nevidím ve volné přírodě. Potom jsme si dali, oproti předchozímu dni, vynikající večeři v Amoy street Food Centre a vyrazili do Marina Gardens. Došli jsme tam poměrně pozdě, a tak jsme stihli jen jeden pavilon ze tří, ale i tak byla noční prohlídka zahrad dechberoucí.
Ráno jsem se měla opět potkat s Marcem. V devět hodin měl být u galerie v Marina Bay. Chtěli jsme jít do Museum of Art and Science a pak do pitu Formule 1. Marco měl tradiční zpoždění a muzeum otevíralo až v deset hodin, a tak jsme si v galerii dali snídani. Naprosto úžasný mango puding.
V muzeu byla k vidění expozice nazvaná "Budoucnost" a "Umění a vesmír". Interaktivní expozice byla úplně exkluzivní. Fakticky jsme se ohromně bavili. V galerii jsme si zašli na oběd a rozloučili se. A pak už jsem si jen sjela do hostelu pro věci a vydala se na letiště. Čekal mě let do Bangkoku a pak cesta domů.
