Z vysoké vzpřímené postavy a jiskřivého pohledu jeho očí na první pohled vyzařuje charisma. Přes svých osmdesát let vystupuje zlehka na stupínek před novináři z celého světa. Sebastião Salgado, jedna z největších hvězd současné světové fotografie. Muž, který na vlastní oči viděl neskutečnou spoustu zla a utrpení, ale také neuvěřitelné množství krásy.
Sedá si do křesla před mikrofon a najednou působí trochu nejistě - na okamžik je z něj starý pán, který se necítí příliš příjemně v situaci, v níž se zrovna nachází. Jsme na vyhlášení Světových fotografických cen v Londýně (Sony World Photography Awards) a právě čtou nekonečný seznam jeho úspěchů, fotografických projektů, výstav a knih, ze kterých vyzařuje láska k člověku a obrovský obdiv k přírodě. Právě za to všechno mu v Londýně udělili cenu za celoživotní přínos světové fotografii.
Jak odmítnout nabídku, která se neodmítá
Když oslavný projev skončí, viditelně se mu uleví. Začíná vyprávět svůj životní příběh. Zpočátku zní jako pohádka o chlapci z rodiny brazilského farmáře, který míří ke kariéře ekonoma světového kalibru. Vystudoval v Sao Paulu, pak musel utéci z politických důvodů do Paříže, kde získal doktorát. Potom zamířil do Mezinárodní organizace pro kávu, pracující pod záštitou OSN. Ještě mu nebylo ani třicet a už dostal nabídku, která se neodmítá: pracovat pro Světovou banku.
Možná se teď ptáte, jestli se pořád bavíme o tom slavném fotografovi Salgadovi. Táhne mu na třicet a ani slovo o fotografii? Ano, začal s ní pozdě. "Moje žena Lélia tehdy studovala architekturu na École des Beaux-Arts v Paříži a pořídila si fotoaparát," vypráví. "Když jsem v sedmadvaceti letech poprvé podíval přes hledáček, byl to osudový okamžik," vrací se v myšlenkách na počátek sedmdesátých let.
Jako ekonoma ho poslali pracovně do Afriky a to už si manželčin fotoaparát vezl s sebou. "Vlastně jsem jí ho zabavil," přiznává a usmívá se. Pak najednou přišla ta úžasná nabídka kariéry ve Světové bance. Žil tou dobou s Lélií v Londýně, měli pěkné bydlení i auto. "Jenže to už jsem věděl, že fotografování mi přináší desetkrát více radosti než ekonomie," říká Salgado.
Z makroekonoma byl najednou skoro hippie
Vzpomíná na zásadní otázku, která se tehdy před ním objevila: Má zbořit skvěle našlápnutou kariéru a začít jinou úplně od začátku? Probírali to s Lélií na loďce uprostřed jezírka v Hyde Parku. Nakonec to udělali. Zbavili se všeho, co měli, a přestěhovali se z Londýna zpátky do Paříže. Do skromného bydlení bez sprchy.
"Žili jsme jako…" odmlčí se osmdesátiletý fotograf a hledá správné anglické slovo. Jeho pohled hledá pomoc na kraji první řady pod stupínkem - právě tam sedí jeho žena. "Hippies," napovídá mu elegantní dáma a sálem zní smích.
V roce 1973 začala v Paříži Salgadova profesionální fotografická kariéra. Obcházel redakce, sháněl práci. Podpořila ho Lélia, která tou dobou byla už čerstvě vystudovanou architektkou. "Vydělala nějaké peníze na projektech, na kterých pracovala," vzpomíná Salgado.
Skvělé oko, spousta vášně a smrt v patách
Bývalý špičkový makroekonom Salgado nemusel redakce dlouho přesvědčovat, jeho fotografie mluvily samy za sebe. Prosadil se velice rychle. Postupně se stal členem těch nejprestižnějších fotografických agentur. Gamma, Sygma, Magnum - každý fotožurnalista v té době snil o tom, aby ho tam přijali.
Vkládal do fotografování spoustu vášně. Riskoval. Už během prvního roku prožil drastické věci. "Bylo to v roce 1974. Seděl jsem v nákladním autě ve vojenském konvoji v severním Mosambiku. Najednou pod autem explodovala mina. Zabila řidiče," vypráví. On to odnesl "jen" prasklými obratli. Měl štěstí, podle lékaře stačilo málo a už by nikdy nechodil.
Nebezpečných situací zažil nepočítaně. "Pamatuji si, když jsem pracoval v Ghaně, bylo nás tam dvanáct fotografů. Během čtyř let, co jsem tam strávil, byli čtyři z nich mrtví," vypráví.
Dobrý fotograf musí být i antropolog, ekonom a sociolog
Jako makroekonom dobře rozuměl tématům, která tou dobou fotografoval. Chápal, jak těžký život mají lidé, kteří dřou do úmoru a přesto to nestačí na uživení rodiny ani na lepší život. Rozuměl motivaci migrantů, kteří utíkají před konflikty i za snem o lepším životě. Soucítil se všemi oběťmi hladu, válek, sociální nespravedlností, bídy a krutosti. Dokumentoval dopady globalizace.
"Když s ženou učíme studenty fotografie, vždy jim říkáme, že by měli znát také něco z antropologie, sociologie, ekonomie a geopolitiky. Musíte rozumět tomu, co fotografujete," říká.
Nejsem umělec. Jsem fotograf. A jsem na to hrdý
V okamžiku, kdy dostává od novinářů otázku, jak se v čase vyvíjela jeho fotografe, nesouhlasně zavrtí hlavou. "Fotografie se nevyvíjela, vyvíjel jsem se já a moje vnímání světa," vysvětluje svůj pohled na věc. Všechno, co fotografoval, vycházelo z jeho nitra, z jeho prožitků, zkušeností i znalostí. To vše se postupem času měnilo a tento vývoj pak odrážely i jeho snímky.
"Lidé mi někdy říkají: Sebastião, ty jsi umělec. Já odpovídám: Kdepak, já jsem fotograf. A být fotografem je úžasné, je to privilegium," říká nadšeně.
"Musíte se dostat na místo, kde se budou dít věci, a vžít se do proudu událostí, do nálady lidí. Víte, kam půjdete, ale nikdy dopředu nevíte, co přinesete zpátky. Není to skvělé?" ptá se a vysvětluje, že k tomu, aby vznikly výjimečné záběry, je potřeba hodně času. Když pak nastane ten pravý okamžik, je nutné jednat bleskurychle. "Fotografie, to je třeba jen dvěstěpadesátina vteřiny. Tak krátký okamžik a tolik se toho může pokazit," zamýšlí se.
Příliš mnoho zla, násilí a smrti
Smrt je Salgadova dobrá známá. Během své kariéry viděl mnoho jejích podob. Ale v polovině devadesátých let už jí kolem něj bylo příliš mnoho. Dokumentoval konflikty v Kongu a Rwandě. Jeho přítel, kolega z dob, kdy ještě pracoval jako ekonom, tam byl zavražděn spolu se svou ženou a dětmi. Salgado sám byl málem zabit. Viděl desítky mrtvol plovoucích na hladině řeky i pyramidy těl vršené buldozery v uprchlickém táboře zasaženém cholerou.
Když se vrátil do Paříže, byl fyzicky i psychicky v koncích. "Nikdy jsem si nedokázal představit, že by člověk mohl být součástí živočišného druhu, který je schopen takové krutosti vůči svým vlastním příslušníkům. Nedokázal jsem se s tím smířit," popsal, jak se tehdy cítil. Ztratil víru v lidstvo i chuť fotografovat.
Z fotografa farmářem a ekologem
V té době mu jeho stárnoucí rodiče nabídli, že mu předají farmu. Rád to přijal. Brzy však přišlo zklamání, půda byla znehodnocená. "Lélia mi tehdy řekla: Sebastião, vždycky jsi mi vyprávěl, že jsi vyrostl v ráji - pojďme ten ráj obnovit. Pojďme vysadit deštný prales, který tu byl předtím. A tak jsem se rozhodl, že to udělám," popisuje. "Bylo úžasné vidět, jak se tam se stromy vrací i život," dodává. A jako by se díky milionům vysazených stromů začal vracet život i jemu.
Byl z té proměny nadšený a rozhodl se, že bude hledat po celém světě nedotčená místa, kde je příroda ještě panenská a krásná. Práce na projektu, který nazval Genesis, trvala osm let. Během nich Salgado vytvořil dechberoucí fotografie, které dnes zná celý svět. Vyzařují naději, že ještě není všechno ztraceno. A jsou zároveň apelem na to, aby lidstvo chránilo to, co je ještě nedotčené.
Fotografie je můj život
"Mám za sebou padesát let kariéry a je mi osmdesát let. Smrt je mi bližší než cokoli jiného. Ale dál fotografuji, dál pracuji. Nemám žádné obavy ohledně toho, jak se na mě bude vzpomínat. Fotografie je můj život," řekl Salgado 18. dubna na slavnostním vyhlášení letošních cen Sony World Photography Awards.
Po celý život vedle něj stojí jeho žena Lélia. Pracuje jako kurátorka, chystá jeho výstavy po celém světě a podílí se také na přípravě jeho knih. Zatímco Sebastião Salgado byl v Londýnském Somerset House obklopen televizními štáby a novináři, Lélia Salgadová stála uprostřed galerie a pozorovala lidi uchvácené nádhernou retrospektivní výstavou fotografií, jejíž je kurátorkou. Dohromady oba tvoří skvělý tým - i po 57 letech od svatby.
