Pražské jaro bylo v plném proudu a mezi Čechy a Slováky panoval příslib demokratičtější politiky a víra v budování socialismu s lidskou tváří. "Já i všichni kolem mě jsme s tou myšlenkou souzněli, přestože dneska už vím, že to byl úplně neudržitelný koncept. Nikdo z nás nečekal, že Sovětský svaz zakročí a pošle na naše naděje tanky," upozorňuje dnes sedmdesátiletý Vladimír Kokoška, jeden z hrdinů, které v době po 21. srpnu 1968 zachytil fotograf Josef Koudelka na snímcích, jež později obletěly média na západ od berlínské zdi.
Kokoška na začátku léta 1968 právě dokončil střední školu a hned po maturitě vyrazil v červenci s kamarádem na čundr. Vlakem dojeli do Bulharska a zpátky do Prahy stopovali přes tehdejší Jugoslávii. "V Bulharsku jsme všem vyprávěli o našem pražském jaru. Dělali jsme osvětu a připadali jsme si jako nějací apoštolové," vrací se do doby před padesáti lety.
Po návratu do Československa nastoupil jako brigádník do pekárny v Sokolovské ulici v pražském Karlíně. "Dneska tam sídlí nějaké super kanceláře. Chodil jsem tam sotva pár dní, když jsem se jednoho rána probudil v žižkovském bytě a z rádia se valilo 'obsadili nás Rusové, pojďte nám pomoct k rozhlasu'. Tak jsem se na brigádu vykašlal a vyrazil jsem k rozhlasu, který v pětačtyřicátém i v osmašedesátém vytvářel mezi lidmi důležité pouto," popisuje svůj ranní šok poté, co zjistil, že se do Československa přes noc přihnala vojska Varšavské smlouvy.
V následujících minutách Kokoška spěchal kolem pražského hlavního nádraží, před jehož vchodem tehdy ještě projížděly tramvaje. Když došel až k Národnímu muzeu, narazil konečně na jeden z tanků. "Střílel přímo na muzeum. Vojáci si pravděpodobně mysleli, že ta krásná velká budova musí být ten rozhlas, který měli za úkol obsadit. Vtip byl v tom, že lidé v rozhlasu nás už od rána nabádali, abychom sundávali všechny cedule s názvy ulic a ukazateli směru, takže Rusové netušili, kde se ocitli a my jsme měli radost," vypráví pamětník, kterému tehdy bylo devatenáct let.
Pamatuje si také, že se spolu s ostatními mladíky snažil tankům zatarasit cestu k Vinohradům tím, že jim pod ozubená kola házel různé kusy železa, které byly zrovna po ruce. "Tanky měly vzadu nádrže s benzínem a jednomu z nich začalo palivo vytékat. Kluci toho využili a tank zapálili, takže byl brzy vyřazený z boje. Vojáci byli chudáci, které k nám poslali z nějaké ruské vesnice. Vylezli z tanku a začali střílet do vzduchu. Kdyby mířili do davu, tak by stovky lidí přišly o život," zdůrazňuje Kokoška.
Kde vidíte kontrarevoluci? Jsme snad my ta kontrarevoluce?
Přes pokusy mladých sabotérů se tank do Vinohradské ulice se sídlem Československého rozhlasu přece jenom probojoval a nezabránil mu v tom ani autobus, který podle Kokošky někdo postavil doprostřed silnice. "U muzea nebo u rozhlasu jeden z nás koupil střelu odraženou od omítky. Zraněného jsem neviděl, ale pravděpodobně to byl přítel té brečící holky, co na fotce nese zakrvácenou českou vlajku. Minul jsem ji, když dav táhl k soše svatého Václava," líčí Kokoška vypjaté okamžiky, při nichž vznikl jeden z Koudelkových snímků. O tom, že se na něm objevil, neměl dlouhé desítky let tušení.
Boje mezi bezbrannými protestujícími a ozbrojenými vojáky pokračovaly i v následujících dnech, kdy ovšem nezkušeným zelenáčům, kteří stříleli jen do vzduchu, přišli z východu na pomoc tvrdší profesionálové. "Chodili jsme k tankům a provokativně se ptali Rusů, proč přijeli. 'Kde vidíte kontrarevoluci? Jsme snad my ta kontrarevoluce?' Lámanou ruštinou jsme do nich hučeli. Propaganda jim řekla, že jedou pomáhat lidem, ale ti se vyhrnuli ven a nadávali jim. První vlna vojáků vůbec nechápala, co se děje, a tak ji vedení vyměnilo za druhou, skutečně vyškolenou," vzpomíná Kokoška.
Tito profesionálové už se s Čechoslováky tolik nemazlili a komukoli, kdo kladl odpor, bez váhání odpověděli, že i on se podílí na zmíněné kontrarevoluci. "Rusové se pak dostali k vysílačům a svobodné zpravodajství Československého rozhlasu utnuli. Lidi to řešili systémem vývěsek. Letáky s informacemi rozvěšovali po ulicích," vysvětluje. Z plakátů visících na pražských zdech se obyvatelé dověděli i jména zrádců, kteří do země "bratrskou pomoc" pozvali - Biľak, Koldér nebo Indra.
Ještě když československá vládní delegace v čele se symbolem naděje Alexandrem Dubčekem odletěla o vzniklé situaci jednat do Moskvy, věřil Kokoška, že západní státy přispěchají nebohému Československu na pomoc. "Dnes už bych věděl, že to byla blbost. Evropa byla geopoliticky rozdělená na dva bloky, my jsme spadali do sovětské sféry vlivu a konec. Odhodlání bojovat jsem měl, ještě když se v lednu 1969 na moje narozeniny upálil Jan Palach a já se účastnil střetů proti Lidovým milicím. Milicionáři na nás šli se slzným plynem a my jsme se vraceli domů s červenýma očima," vybavuje si.
Ještě než Dubčeka rok po pražském jaru nahradil ve funkci generálního tajemníka komunistické strany Gustáv Husák a v Československu započala temná éra normalizace, stihl Kokoška před definitivním uzavřením hranic stopovat po Itálii a Francii. "Pak už se šrouby režimu jenom plíživě utahovaly. Některé známé vyhodili z práce a i můj táta, který pracoval jako učitel tělocviku, měl kvůli svým politickým názorům problémy. Naštěstí se za něj potom někdo postavil, ale nechtěl o tom nikdy mluvit. Lidi se stáhli do sebe a o politiku se radši nestarali," říká Kokoška.
Uzavřen za hradbami svého soukromého života a oddělený od politiky žil až do sametové revoluce i on sám. Začal pracovat v oblasti reklamy, kterou po dvou letech povinné vojenské služby i vystudoval na univerzitě. Oženil se a s manželkou si koupili auto, kterým jezdili na chalupu na Šumavě. S těmi, které během srpnové invaze potkal v ulicích Prahy, už se nikdy nesetkal nebo o tom alespoň neví. "Tehdy se nikdo s nikým neznal, ale v tu chvíli to nebylo vůbec důležité," dodává.
Poznáte se na některé z fotek z 21. srpna 1968 a několika následujících dnů? Je tam někdo z vašich blízkých či známých? Byli jste na místě, když se situace odehrávala? Napište nám, prosím, na e-mail [email protected].
