S vynikajícím fotografem Jaroslavem Kučerou jsme se bavili v den vernisáže jeho výstavy v Czech Photo Centre v pražských Nových Butovicích. Výstava potrvá do 15. ledna a je zcela jistě jednou z nejlepších, které byly letos v Praze k vidění.
Jak jste se dostal k fotografování v severních Čechách? Slyšel jsem, že na začátku byla reportáž pro Reflex.
To je pravda. V devadesátém roce jsem začal fotografovat pro Reflex jako externista. Jednou jsem jel jako fotograf s reportérem na reportáž do vesničky, která se jmenovala Strupčice. Seděli jsme tam v hospodě, povídali si se štamgasty a ti říkali: Hele, my vám něco ukážeme. Přinesli takovou velkou fotografii Brežněva. Byla to asi metrová fotka, kterou nosili vždycky na prvního máje do průvodu. Chechtali jsme se – a právě tam vznikla první fotka z cyklu Sudety. Je na ní jeden z těch chlapů, jak drží toho Brežněva na stole.
Tehdy jsme si s kolegou řekli, že by bylo bezvadné Sudety a jejich čtyřicetiletou devastaci nafotit, napsat texty, udělat knížku. Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam začal jezdit a fotit sám.
Ještě tam jezdíte?
Naposledy jsem tam byl fotit v roce 2008. Bylo to na takzvané dílně fotografie, na které jsem byl asi po čtvrté. Pořádá je Zbyněk Ilek, což je ředitel galerie G4 v Chebu. Převážná část fotek, které jsou na mé výstavě Sudety, vznikla díky němu. Během těch dílen jsem měl šanci bydlet tam čtrnáct dní, fotografovat koncepčně a intenzivně, bez toho, že by mě něco omezovalo a že bych musel myslet na něco jiného.
Když se člověk na vaše fotky dívá, není to žádné skryté fotografování. Je jasné, že jste k těm lidem musel mít blízko. Jak je přesvědčujete, aby se nechali vyfotografovat v takových situacích?
Já je moc nepřesvědčuji, situace musí napřed sama vzniknout a pak ji člověk vyfotí. Ale je důležité se s lidmi seznámit, abych mohl vyprávět jejich příběh a abych se o nich mohl něco dozvěděl. Samozřejmě že někdy fotím dřív, než se s člověkem seznámím, takže se pak omluvím a dám se s ním do řeči. Vznikne přátelství, krátkodobé kamarádství, někdy i dlouhodobé. Myslím, že je to otázka povahy. Introvert nejsem, ten těžko naváže takový rychlý blízký kontakt, aby mohl hned fotografovat. A mně se to celkem dařilo. Všechny lidi, které mám na fotkách ze Sudet, ať už v knize nebo na výstavě, jsem svým způsobem poznal. Teprve pak jsem mohl napsat příběhy nebo glosy k fotografiím.
Ty krátké texty dodávají vašim fotkám ještě větší náboj…
Nechtěl jsem popisovat situaci stylem: tady je František Noha a drží v ruce lopatu. Jsou to opravdu spíš glosy nebo vzpomínky na tu konkrétní situaci. Nebo i nadsázka. Lidi si na to zvykli a kupodivu si to hrozně rádi čtou. Když jsem s tím začal u svých prvních fotek v sedmdesátých letech, setkával jsem se i s negativními reakcemi: Proč to tam píšeš, stačí ta fotka. Já jim říkal – vždyť to nemusíš číst. A kdo chce, ať si to přečte. Bylo mi to jedno, dělal jsem to dál.
Jenže když jsem měl před třemi lety výstavu na Hradě, lidé mi naopak „nadávali“, že si to nestihli přečíst a museli tam jít druhý den znovu, protože tam bylo 300 fotek a davy návštěvníků.
Mezi lidmi, které jste fotil, jsou i takoví, za nimiž jste se vracel nebo ke kterým jste si vytvořil nějaký zvláštní vztah?
Vztah si utvoříte ke každému, když se s ním seznámíte. Chcete mu třeba přinést fotky a udělat mu tím radost, když už vás nechal vniknout do svého soukromí.
Takže jim vozíte fotky, když chtějí?
To chce skoro každý, samozřejmě. Ale já mnohdy zapomínám, respektive tam třeba dlouho nejedu. Pak se tam objevím a zjistím – prásk, ten člověk už je mrtvej. To se stalo u té paní Kočičkové s pejsky. Přijel jsem tam po roce a říkali mi: Bohužel, paní Kočičková zemřela a pejsci se rozutekli. Někteří tam chudáci zůstali v chaloupce, protože nemohli dolů, ona bydlela nahoře ve vikýři. Bylo to docela smutné, tak jsem se radši dál neptal. Ale takový je život. Když se narodíme, tak už v podstatě umíráme.
U některých snímků (třeba dívek, které šlapou u E55) se člověk neubrání pocitu, že když jste je fotil, hrozilo – lidově řečeno –, že dostanete přes hubu. Neměl jste někdy strach?
Zkusil jsem jednou fotit teleobjektivem, ale připadalo mi, že ty fotky jsou špatné, že nejsou intimní. Vypadalo to, jako by to bylo fotografované z policejního auta, což se tak tehdy i dělalo. Když tam přijel reportér, který potřeboval rychle fotky pro nějaký magazín, řekl policajtům a jezdili třeba po Dubí. Fotil holky, měl policejní krytí, nemusel se bát pasáka. Já jsem tam třeba týden chodil do baru Venezia, což byl v podstatě bordel, než jsem se seznámil s Jugoslávcem, který to vedl. Byl to celkem sympaťák a žádný blbec, ale trvalo, než mě nechal fotit, než mě pustil (s gorilami v zádech) na pokoj s tou holkou.
Bylo potřeba vybudovat si důvěru…
Chvilku trvalo, než uvěřil, to nezneužiju. Vždycky jsem se snažil, aby fotografie byly lidské, aby nebyly urážející. I když samozřejmě úhel pohledu u některých lidí může být i jiný. Řeknou vám – vždyť je to ponižující. Já na to odpovídám: To byste je museli znát. Já je znám, za spoustou lidí se i vracím.
Koho jste tak potkal naposledy?
Naposledy jsem se tam vrátil letos do rodiny gazdy Surmaje. Byla to cikánská rodina a když jsem ho v roce 1994 poznal, měl sedmdesátiny a pozval mě na oslavy do vedlejší vesnice. Pořádala je tehdy jeho dcera Jiřinka. Za tou jsem se vypravil. Paní už je samozřejmě v důchodu, má spoustu dětí, vnoučat. Vesnice po těch letech byla úplně jiná, moderní, krásné silnice, všechno upravené, nové baráky. Ta šeď bolševika a devastace, která postupně nahlodávala nejen vesnice, ale i lidi, byla najednou pryč, aspoň mi to tak připadalo. Ani ten prasečák uprostřed vesnice, kde Jiřinka dřív pracovala, už tam nebyl. V parku jsem si dal vynikající italské espresso, ale fotku už jsem neudělal žádnou. Protože najednou mi to připadalo tak trochu jako ve Švýcarsku, kam jsem si nikdy nebral foťák, protože je to tam možná až moc dokonalé. A ty moje lidské typy zmizely a nejsou.
Čím vlastně fotíte?
Teď fotím na Canony, samozřejmě na digitál. S filmem jsem skončil tak před dvanácti lety a ještě jich mám z té doby doma několik nevyvolaných. Už ani nevím, co tam je. Ale fotím dál černobíle. Canonem jsem fotil třeba západočeské lázně. Říkám to záměrně proto, abych vysvětlil, že vím velmi dobře, jak vypadají Sudety nádherně. To jen pro ty lidi, kteří mají pocit, že moje výstava ukazuje Sudety ošklivé.
Dříve jste fotil Leicou?
Fotil jsem vším možným. Leicy mám dvě. Ale třeba v sedmdesátých letech jsem fotil jen Leicou. Jednu jsem si tehdy koupil u pana Havlíka v Melantrichově ulici. Byla z roku 1938 a on mně vždycky říkal: Pane, s touto Leicou procestoval pan doktor Čumpelík celý svět, tak si jí važte. Mimochodem, tou Leicou je pořízená fotka švagra gazdy Surmaje s housličkami na mé výstavě.
Jaroslav Kučera
- Významný český fotograf, spoluzakladatel fotografické skupiny Signum a člen renomované agentury Bilderberg.
- Narodil se v Ředhošti na Litoměřicku v roce 1946.
- Vystudoval stavební fakultu ČVUT, ihned po dokončení školy se stal fotografem na volné noze.
- V roce 1969 byl zatčen za účast na demonstracích proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy a souzen jako kontrarevoluční živel.
- Fotil pro řadu časopisů a firem. Má za sebou mnoho úspěšných výstav a publikací.
- V roce 2006 založil vydavatelství Jakura, kde vydává umělecké publikace.
A kromě Leicy?
Začínal jsem fotit Fokaflexem 6x6, pak jsem měl Ljubitel 6x6, Asahi Pentax, Exactu Varex. Fotil jsem Minoltami, Nikonem… Kšefty jsem samozřejmě fotil na velké aparáty – Sinar, Arca, Linhof. Do dneška to mám všechno zavřené ve skříni, protože jsem to nikdy včas neprodal a teď už to skoro nemá žádnou hodnotu.
Canony jsou zrcadlovky a spousta fotografů říká, že ty se na fotografování lidí na ulici moc nehodí. Jsou velké a lidé se jich bojí. Co na to říkáte?
To je naprostá pravda, samozřejmě. Ale jde o to, jak chcete fotit. Pokud chcete fotit nepozorovaně „za bukem“ nebo od pasu, je samozřejmě lepší ta Leica nebo podobný malý a tichý fotoaparát. Ale já se s lidmi většinou bavím, takže to není problém. Vědí, že je fotím, a když jsem s nimi ve styku delší dobu, tak to fotografování berou automaticky a nevadí jim to.
Fotky zpracováváte sám, nebo na to máte asistenta?
Já si dělám všechno sám. Knížky, všechno. Případně konzultuji s kurátorem nebo s textařem.
Jak se stalo, že jste si založil knižní nakladatelství?
Měl jsem kamaráda malíře Františka Ronovského. Měl velkou výstavu, já jsem ji nafotil, sehnaly se peníze na monografii. A já si pak řekl – proč by to měl vydat někdo jiný, když to můžu vydat sám? Tak jsem si založil nakladatelství Jakura. Začal jsem vydávat další publikace tohoto typu, ale i z jiných oblastí. Nakonec jsem vydal i bestseller, dalo by se říci. Knížku Stařec na čekané, kterou napsal bývalý profesor literatury Miloš Hoznauer, úžasný člověk, kterému je dnes 87 let. Píše o stáří s nadhledem, úžasně a vtipně. Vyšlo už třetí vydání a vypadá to, že by mohlo být ještě jedno. Nedávno jsem vydal také knížku o osminásobné mistryni světa v šachu Věře Menčíkové kterou málokdo zná, zahynula při náletu na Londýn v roce 1944 s celou rodinou. Takže nemám moc čas na focení, mimochodem. Což je dost smutné.
Vy jste skutečně začal hned po dostudování ČVUT fotit na volné noze?
Ano, stavařinu jsem nedělal ani den.
Ale tehdy se psal rok 1973 a za bývalého režimu nebylo úplně snadné být na volné noze.
Ani nevím, jak jsem si tehdy mohl myslet, že to půjde bez školy a bez průkazky Svazu československých výtvarných umělců. Už při škole jsem spolupracoval s časopisy, občas jsem jel někam na nějakou reportáž. Za fotky jsem dostal tři stovky, ty jsme propařili a nezbylo z toho stejně nic. Když mě v roce 1969 sebrali při první demonstraci proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy, definitivně jsem se rozhodl, že chci být fotoreportérem. Jenže to by znamenalo zadat si s režimem a vstoupit do KSČ, což jsem nikdy nechtěl, takže jsem si řekl, že budu na volné noze. A ono to kupodivu šlo, pokud člověk prokazoval příjmy, aby ho nemohli zavřít jako příživníka.
Jak tehdy vypadalo to zatčení?
Shora z Václaváku útočili policajti na dav lidí, já jsem to fotil. Pak jsem utekl do do nějakého baráku pod Domem módy a tam mě vyhmátli. Do Antona, bití, slzák, na policii nám dali pět uliček, při takzvaném výslechu nás mlátili hlava nehlava. Z foťáku jsem musel vytáhnout film, přišel jsem o fantastické fotky. Byl na nich chlap, který hází na šéfa policejní akce velký modrý odpadkový koš. Pak jsem skončil ve věznici na Pankráci.
O emigraci jste neuvažoval?
Ano po roce 1978, kdy už pracovat bez registrace na volné noze nešlo, a ten, kdo ji nedostal, což byl v té době i můj případ, musel buď nastoupit někam do zaměstnání, nebo emigrovat. Už jsme měli s kamarádem všechno připravené, včetně práce a bydlení v Düsseldorfu, ale pokazilo se mi auto, nemohl jsem odjet a celé to nevyšlo. By jsem nakonec vlastně rád, že jsem neemigroval a že jsem to tady všechno zažil, včetně toho, když režim v roce 1989 padl.
