reklama
 
 

Fotograf se vydal po stopách dědečka, který utekl z gulagu. Podobné věci dnes zažívají Syřané, říká

28. 2. 2018 7:30
Polský fotograf Michal Iwanowski se vydal na více než dva tisíce kilometrů dlouhou cestu po stopách svého dědečka a jeho bratra, kteří v roce 1945 uprchli ze sovětského vězení. Snímky, které na desetiměsíční cestě pořídil, vydal v knize s názvem Clear of People (Bez lidí). Projektem chtěl vzdát hold svým předkům, ale i upozornit na současné světové dění. "Snažil jsem se upozornit na paralely mezi děním za druhé světové války a aktuální situací, kdy Evropa čelí nebezpečnému nacionalismu a snaze o rozdrobení Evropské unie. Chtěl jsem nejenom svým čtenářům, ale i sobě připomenout, že válka není jen věcí minulosti," popisuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Snímky, které jste pořídil na své cestě, vyšly ve vaší knize Clear of People (Bez lidí). Proč jste ji pojmenoval právě takto?

Kniha nese název, který je odkazem na jeden citát z deníku mého prastrýce a připomíná to, že on i jeho bratr, můj děda, se museli během své cesty z gulagu domů skrývat před lidmi. Jakýkoliv uprchlík byl tehdy zatčen, což pro toho, kdo na ně upozornil, znamenalo tučnou odměnu, především v podobě jídla. Moje kniha se tak v podstatě zabývá především krajinou coby svědkem tragických lidských osudů a také její rolí, kterou sehrála při řešení jejich traumatu. 

Mohou fotografie přírody dost sugestivně vyprávět osudy lidí?

Budu-li parafrázovat historika Simona Schamu, pak mohu říct, že všichni se nějak věnujeme krajině a hledáme v ní útěchu z naší smrtelnosti. Existují sice bohaté archivy snímků z války, ale já jsem neměl zájem o její rekapitulaci. Chtěl jsem díky této cestě získat novou zkušenost a plně splynout s krajinou. Nechtěl jsem knihou vyprávět pouze příběh mých předků, ale v podstatě každého člověka, který zažil nebo zažívá útěk před tragédií. Podobný osud jako můj děda zažívají dnes prchající Syřané, kteří utíkají na člunech po Středozemním moři, rodiny z Aleppa nebo blížící se vlna lidí utíkajících z východní Ghúty, kde momentálně zuří boje. 

Záměrně jsem se vyhýbal vynášení soudů nad viníky. Chtěl jsem prostě jen ukázat, že všichni jsme potenciálními uprchlíky, a že krajina může být proto pro nás všechny společným jmenovatelem. Všichni jsme vydaní jejímu milosrdenství a všichni jsme jen součástí vyšších přírodních zákonů. Proto je krajina hlavním protagonistou mojí knihy.

Osud vašich předků srovnáváte s osudem Syřanů prchajících před válkou. Je vaše kniha i výpovědi Poláka žijícího ve Velké Británii?

Snažil jsem se upozornit na paralely mezi děním za druhé světové války a aktuální situací, kdy Evropa čelí nebezpečnému nacionalismu a snaze o rozdrobení Evropské unie. Chtěl jsem nejenom svým čtenářům, ale i sobě připomenout, že válka není jen věcí minulosti.  

Gulag je pro vás tedy stále aktuálním tématem?

Bohužel ano. Místo a způsob provádění represí se sice mohou lišit, ale historie se stále opakuje. V mnoha ohledech žijeme v podobné době, jako žili naši předkové ve 30. letech. Nacionalismus sílí, stejně jako mezinárodní napětí. A nemusíte se dívat příliš daleko, abyste našla novodobé gulagy. Stačí připomenout například homosexuály, kteří jsou v Čečensku zavíráni a vražděni v táborech. 

Je vnímání gulagu stejné v zemích bývalého východního bloku jako u obyvatel v západní Evropě?

Určité rozdíly vnímám a podle mě souvisí se vzdáleností. Na Východě téměř každý zná někoho, kdo má s gulagem osobní zkušenost. Jeden z mých dědů tam strávil deset let, ten druhý se svým bratrem jeden rok , a to už jsou tři členové jedné rodiny. Jejich zážitky jsou velmi traumatizující a zanechaly v naší rodině nesmazatelné stopy. Jsou ale i součástí naší kolektivní paměti, jistým druhem melancholie, která naplňuje vzduch, jenž dýcháme. Na Východě se rovněž velmi často setkáte s mlčením, když slovo gulag vyslovíte.  

V západní Evropě ale není mnoho lidí, kteří by měli s těmito místy přímý kontakt nebo osobní zkušenost. S tímto traumatem se tak často vyrovnávají prostřednictvím literatury nebo médií. Získávají tak zkušenost zbavenou zkaženého zápachu a osobního aspektu. 

Proč jste se rozhodl cestu po stopách svých předků v gulagu absolvovat?

Vedla mě k tomu celá řada důvodů. Za prvé jsem prostě zvědavý na příběh svého dědečka a zároveň jsem chtěl na vlastní kůži zažít, jak moc těžké bylo to, co prožil. Byl jsem přesvědčený, že se to dozvím pouze tak, že si zažiju to samé. Tím jsem jemu a jeho bratrovi zároveň chtěl vzdát hold. Samozřejmě ale ve finále šlo o dva naprosto rozdílné zážitky. Já jsem stejnými místy jako kdysi oni procházel naprosto svobodně s pasem, hotovostí a mobilním telefonem v kapse.

Narazil jste na nějaké obtíže?

Moje cesta nebyla nijak obtížná, obecně jsem na žádné větší problémy nenarazil. Až na několik potyček a pár modřin po setkání s běloruskou policií. S odstupem času mohu říct, že pro mě největší výzvou bylo vydání knihy a hledání finančních prostředků, což mě téměř stálo život. Ale potřeboval jsem asi znovu zažít ten strach, abych ocenil, jak cenný je život a jak absolutně bezvýznamní jsme jako jednotlivci. Toto poznání ze mě udělalo velmi spokojeného člověka. 

autor: Petra Jansová | 28. 2. 2018 7:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama