reklama
 
 

Mám rád Altaj a Bajkal, je tam ještě spousta fotografy neobjevených míst, říká Jaroslav Zákravský

AKTUALIZOVÁNO 14. 12. 2017
Chci jít proti proudu a objevovat nová místa, říká Jaroslav Zákravský. Fotograf, který neváhá pro originalitu fotografie vyměnit pohodlí domova za nehostinnou pustinu ruského Altaje.

Jste pověstný tím, že rád vyhledáváte méně známá a turisty nedotčená místa. Můžete prozradit, jaké zajímavé destinace jste navštívil?

Nejzajímavější budou asi výpravy do ruského Altaje, nádherných hor srovnatelných s kanadskými Rockies, kde nenarazíte ani na turistickou cestu, natož na člověka. Nebo možná cesty k zamrzlému jezeru Bajkal, do odlehlé části Botswany a do hor americké Montany. Ale ne pokaždé je nutné jezdit tak daleko, i v českých horách nebo nedalekých Alpách znám plno pěkných míst, kde nepotkáte mnoho dalších turistů.

Odlehlé lokality s sebou dost často přinášejí jistá rizika. Neměl jste někdy obavy, že se může něco stát?

Já věřím, že když se člověk chová k přírodě s úctou a respektem, vrátí se mu to. Samozřejmě ve chvílích, kdy vám nad stanem létají blesky nebo kempujete v místech, kde jste předtím viděl medvěda či kobru, je v tom hodně adrenalinu, ale přesně díky takovým zážitkům jsou tyhle výlety nezapomenutelné.

Právě ve chvílích, kdy si sáhnete na kraj sil, ať už fyzických, nebo psychických, vnímáte daleko intenzivněji atmosféru dané chvíle a místa a všechno se vám zaryje hluboko pod kůži.

Jediné, z čeho mívám obavy, jsou lidé. S nimi vycházím většinou mnohem hůř než s přírodou. Vím, že na horách se o sebe za každé situace umím postarat, ale setkání s blbcem při cestě dokáže člověku zkomplikovat život víc než týden trvající liják.

Když takto přespáváte v pusté divočině Altaje třeba i dva týdny jen ve stanu, jak řešíte dobíjení fototechniky či mobilního telefonu? Přece jen jsme už zhýčkaní dostupností všeho, co 21. století přináší, a najednou jste bez elektřiny a dalších technických vymožeností.

Na všechny výpravy s sebou vozím solární nabíječku, ale zrovna v Altaji nebyla moc využitá, protože signál skončil daleko před horami a mobil jsem tak měl jen k poslechu Cimrmana ve chvílích, kdy bylo potřeba zahnat trudomyslnost.

S nabíjením baterek do zrcadlovky je to už složitější. Běžná solární nabíječka takový výkon nezvládá, musím tedy vzít dostatek baterií nabitých z domu a v terénu s energií šetřit. Což se mi ale jako fotografovi osvědčilo, platí u mě totiž úměra, že čím méně toho nacvakám, tím kvalitnější fotky jsou.

Fotíte krajinu, polární zář, ale také zvířata. Je potřeba mít k pořízení takových fotografií nějaké odlišné či speciální vybavení?

Fotografování zvířat je kapitola sama pro sebe, úplně jiný svět než krajina. U té se dá mnoho věcí připravit dopředu - hodinu před východem slunce dorazím na místo, najdu si kompozici, postavím foťák na stativ, manuálně zaostřím a pak už jen čekám na nejhezčí světlo. V případě wildlifu nic takového naplánovat nejde, člověk musí být pohotový a zručný, nikdy totiž nevíte, kde se co objeví, natož jakým směrem to poběží nebo poletí.

Fototechnika je navíc mnohonásobně dražší než ta pro krajinu, u které vůbec nepotřebuji pro wildlife zásadní věci jako automatické ostření, nízký šum při vysoké citlivosti nebo třeba rychlý zápis na kartu. Celkově je krajina nenáročná, není nutné mít drahou techniku, i s levnou se dají udělat špičkové fotky, což u zvířat neplatí.

Jak jste se vlastně dostal k fotografování?

Jaroslav Zákravský

Jaroslav Zákravský

Vyrůstal jsem v nádherné přírodě Broumovska, ale až někdy do dvaceti jsem o focení nevěděl vůbec nic. Teprve po přestěhování do Prahy mi začalo docházet, jak je tam u nás nahoře hezky, a začal jsem to jen tak pro sebe dokumentovat.

Do toho se mi dostala do ruky kniha "Kraj mého života" od místního fotografa Horsta Bauera, která mi definitivně otevřela oči. Po nějaké době jsem zjistil, že to, o co se pokouším, už není jen dokumentace pěkných míst, ale snaha vytvořit něco hodnotnějšího. Focení jsem si jednoduše spojil s druhým velkým koníčkem, kterým je chození a lezení po horách, a od té doby se snažím plánovat volný čas tak, abych obojí co nejlépe zkombinoval.

A co vás přimělo fotit právě takové destinace jako Bajkal či Altaj?

Teď budu znít hodně kriticky, ale kromě samotného volání divočiny to byla snaha jít proti proudu. Objevit neznámá místa a přivézt domů fotky, které nikdo jiný nemá.

Uznávaný americký fotograf Guy Tal nedávno trefně napsal, že z focení přírody dnes úplně mizí kreativita a stává se z něj laciný hon na trofeje, kdy většina na sociálních sítích nejviditelnějších lidí si postavila kariéru na tom, že objíždí profláklá místa podél silnic, na kterých slepě kopíruje úspěšné fotky ostatních a ani nepředstírá snahu vymyslet cokoliv svého a nového.

A mě trochu děsí představa, že bych měl být součástí tohoto trendu. Druhý a hlavní důvod je pak dobrodružství s cestou spojené. Poznávání nových míst, úžasné východy a západy slunce v divokých horách, déšť, sníh, zima a všechny emoce, které člověkem během takových okamžiků hýbou.

A právě ty se snažím přenést i do samotných fotek. Chci, aby atmosféra, nálada a emoce té dané chvíle byly na fotce tak výrazné a silné, že v očích diváka přebijí samotné fotografované objekty. A něčeho takového člověk těžko dosáhne na místě, kde se strká lokty s dvaceti dalšími fotografy, kteří cvakají jako stádo ovcí stejnou kompozici, protože mají spočítáno, že přesně taková fotka přitáhne někde na Instagramu spoustu lajků. O tom podle mě focení přírody není, a proto se čím dál víc snažím jít přesně opačnou cestou.

Často se fotografům stává, že si vysní nějaký cíl a jak by měla vypadat výsledná fotografie. Po příjezdu na dané místo jsou pak ale podmínky zcela jiné a oni musí začít improvizovat, když už vážili takovou cestu. Stalo se to i vám?

Dřív ano, byly časy, kdy jsem to takhle hrotil, ale dnes už tak vůbec neuvažuji. Je to o nastavení v hlavě, neženu se za každou cenu za nějakou konkrétní fotkou. Přepnul jsem se do režimu, kdy si spontánně užívám každou chvíli v přírodě, a pokud náhodou vyjdou podmínky a fotka se povede, beru to jako bonus.

Je pravda, že v Čechách mám teď aktuálně vyhlédnutá tři místa, na která se pravidelně vracím a kde přesně vím, co chci vyfotit a jaké podmínky k tomu potřebuji.

Ale pokud takové nakonec nejsou, jako že na těchto konkrétních místech ještě ani jednou nebyly, foťák nechám v batohu a neběhám splašeně kolem dokola, abych za každou cenu něco vyfotil. Bylo by to vaření z vody bez naděje na úspěch a jen by mi pokazilo kreativní pohled na to dané místo.

Měl jste či máte nějakého fotografa jako vzor?

Obdivuji práci fotografů staré školy, od Ansela Adamse přes Toma Mangelsena, Michaela Melforda až po zmíněného Guye Tala. Ti všichni posouvali nebo stále posouvají hranice možného.

Snažím se ale koukat i mimo fotografii, velkou inspirací mi jsou třeba američtí malíři éry luminismu druhé poloviny 19. století. Speciálně členové směru Hudson River School jako Albert Bierstadt, Frederic Edwin Church a Thomas Cole, ale i čeští představitelé stejného proudu Adolf Kosárek a Josef Navrátil. Jejich práce se světlem, to je něco neskutečného. Rád bych se jednou ve svých fotkách aspoň trochu přiblížil atmosféře a emocím, které oni dokázali vykreslit na plátně.

autor: | 14. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama