Rozhovor, který přinášíme, vznikl v říjnu uplynulého roku, v době, kdy se kniha nazvaná Circles objevila na trhu a autorka Bára Prášilová při té příležitosti uspořádala také výstavu svých fotografií. Nyní už víme, že publikace přinesla ocenění jak autorce, tak i nakladatelství PositiF Tomáše Pospěcha, které se na vydávání fotografických knih specializuje a v posledních letech sbírá ocenění velice často.
Co rozhodlo o tom, že jste si řekla - tak, teď už přišel ten správný čas a mohu se pustit do knihy?
V jeden moment jsem si řekla, že nové nápady budou chodit stále a že takto bych mohla čekat donekonečna. Pak přišla pandemie a já jsem si díky ní uvědomila, že už nesmím nic odkládat, protože mé cíle mohou být zrušeny během neuvěřitelně krátké doby a bez varování. Naučila jsem se, že pokud něco chci, měla bych na tom začít pracovat hned.
Jak dlouho kniha vznikala?
Byly to zhruba čtyři měsíce opravdu intenzivní práce.
Publikace má amerického editora, historika umění Thomase Beachdela. Jak spolupráce s ním vznikla?
Úplně přirozeně - v roce 2018 jsem se během pobytu v New Yorku seznámila s Marií Tomanovou, která kromě toho, že fotografuje, působí i jako kurátorka. Její manžel Thomas je historik umění, a když mi přišla nabídka na výstavu v Paříži, tak jsme si naši spolupráci vyzkoušeli. Byla to skvělá zkušenost, oba do toho vstoupili se zápalem, nadšením, profesionalitou, ale zároveň s hravostí. Při přípravě konceptu výstavy byli úžasně kreativní.
Spolupráce s nimi mě ohromně bavila, a proto jsem je znovu oslovila, když jsem loni v červnu chystala sólovou výstavu v Sofii. A zase to bylo skvělé. Proto jsem si také řekla, že jako editora knihy bych chtěla Thomase, o nikom jiném jsem ani neuvažovala.
Jak pro vás bylo složité vybrat fotografie do knihy?
Měla jsem jasnou představu. Nevzniklo tam žádné pnutí mezi mnou a editorem. Byla jsem sama zvědavá, jak to Thomas bude vnímat a jaký by byl jeho výběr, ale my jsme se až na drobné detaily vzácně shodli.
V knize jsou kromě fotografií také záznamy vašich snů. Vycházejí z nich i vaše fotografie?
Mnoho lidí si to myslí, ale není to tak. Mé fotografie i sny vycházejí z mého podvědomí, ale společně se potkávají až v knize.
Kdysi jste začínala s dědečkovou flexaretou. Jak složitá cesta byla od prvních snímků až ke stylu, kterým nyní fotografujete?
Zpočátku jsem zkoušela různé věci. Nejdříve jsem jen chodila s fotoaparátem pověšeným přes rameno. Mohla jsem zpomalit a pozorovat svět kolem sebe. Bez fotoaparátu by při tom člověk vypadal jako blázen. Úplně jsem se do toho zamilovala, změnilo mi to život. Fotografovala jsem (tehdy ještě na film) portréty, akty a dlouho jsem se také věnovala dokumentu a reportáži. Bavilo mě to, byla to důležitá zkušenost.
Narážela jsem však pořád na to, že bych ráda viděla některé záběry o něco dokonalejší a často mě štvaly věci, které při fotografování dokumentu nemůžete ovlivnit. Říkala jsem si třeba: To by byla skvělá fotka, kdyby ten člověk vykročil o něco dříve. Docela dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že já při fotografování potřebuji všechno ovlivňovat a aranžovat.
Jak jste k tomu poznání dospěla?
Během focení mých prvních aranžovaných módních fotek, které měly vypadat jako náhodné scény zachycené na ulici. Právě tehdy jsem zjistila, že to je přesně moje cesta. Uvědomila jsem si, že to, co fotografuji, musím tvořit, že smyslem mé práce je vytvářet a naplňovat mé vize. Všechno mě vedlo k tomu, abych začala vytvářet a fotit nové, snové a krásné scény a vytvářet novou realitu.
Začala jste tedy vytvářet nové, vlastní světy…
To bylo pro mě velice důležité, a nejenom ve dvojrozměrném prostoru fotografie, ale také v realitě. Já miluji, když fotím: postavím scénu, často sama vytvářím nebo nechávám vytvářet rekvizity, protože je nikde neseženete. Šiju nebo nechávám si šít kostýmy, modelky žádám o krkolomné pozice. Samozřejmě kolem stojí stativy, světla a lidé, kteří se na fotografování podílejí, ale to si dokážu odfiltrovat. Potom vidím hotovou scénu, vidím, že skutečně existuje, že jsem vytvořila novou realitu, nový svět. Mám v takové chvíli pocit, jako by se právě o tuto novou realitu rozšířil vesmír. Je to podobné, jako kdyby vzniklo nové slovo. A to mě moc baví.
Podívejme se na třeba na vaši fotografii s názvem Clock, kterou vidíme hned u této otázky. Můžete popsat, jak vznikla?
Ten nápad vznikl už v roce 2005 nebo 2006, a dokonce jsem ho tehdy i realizovala. Koupila jsem retro kočárek, ližiny, ušila jsem kostým pro modelku. Jen místo červené barvy šatů a kočárku tam tehdy byla fialová. A bylo to myslím fotografováno v zelené místnosti. Tehdy jsem však nebyla spokojená s výsledkem, slibovala jsem si od toho víc. Fotografii jsem nepoužila a nápad uložila ke spánku.
Vrátila jsem se k němu až v roce 2019, tedy o třináct let později, se zkušenostmi, které jsem mezitím získala. Změnila jsem barvy, nechala jsem ušít kostým, nechala jsem si vyrobit na míru ližiny pro modelku i pro kočárek. Konstrukci na kočárek podle mého návrhu vyráběl můj táta, který je neuvěřitelně zručný. Pro kočárek jsem si jela až někam na kraj Moravy - jenom proto, abych měla přesně ten, který jsem chtěla, a v té správné červené barvě.
Přestože barva by se dala celkem lehce změnit ve Photoshopu?
Možnosti Photoshopu jsou samozřejmě skoro neomezené, ale pro mě bylo nesmírně důležité, abych tu barvu neměnila. Kočárek i kostým mohly být klidně fialové a pak by šlo změnit barvu na červenou, jenže já bych si to pak v reálu tolik neužila.
Dlouho jsem také hledala správnou lokaci. Když jsem ji našla, samozřejmě tam nebyla modrá zeď, kterou jsem potřebovala. Takže jsme ráno přišli na focení, vymalovali jsme na modro a pak jsme to zase museli uvést do původního stavu.
Máte před fotografováním nakreslenou skicu?
Ano, samozřejmě. Bez toho bychom já ani tým nemohli záběr připravit.
Kolik lidí se zhruba na vašem focení podílí?
V tomto případě nás bylo málo, byli jsme tam jen ve čtyřech.
A jak dlouho trvalo, než byl hotový výsledný snímek?
Trvalo to včetně postprodukce zhruba měsíc.
Také fotografie s rybičkou (Water and love, 2017) vznikla jako reálná scéna, nebo je to montáž?
Je to reálná scéna, dokonce i rybička je skutečná. Tato fotka byla extrémní, fotila jsem ji čtyřikrát během jednoho roku, než se mi to povedlo. Voda pod rukama modelky protékala a během pár vteřin byla pryč. Docela dramaticky jsem to prožívala, na té fotografii mi ohromně záleželo a pořád se mi nedařilo. Uvědomila jsem si při tom, jak je pro mě focení důležité a jak si při něm každý nezdar beru osobně.
Na vašich fotografiích je opakovaně vidět motiv žen nebo dívek, které propojují jejich dlouhé vlasy.
Téma propojování je pro mě extrémně lákavé - možná i proto, že si sama připadám trochu odpojená tím, co dělám, jak přemýšlím a jaká z podstaty jsem (ráda si držím si odstup). Propojování je pro mě způsob přibližování se k lidem, jde o vizualizaci něčeho, po čem sami toužíme.
Inspiruje vás při fotografování výtvarné umění, máte nějaké oblíbené umělce, kteří vás ovlivnili?
Jde spíš o umělce, se kterými hodně souzním. Pokud jde o fotky, vždycky jsem milovala autorky, jako je Mary Ellen Mark, Sally Mann nebo Diane Arbus. Ve výtvarném umění je to třeba Matthew Barney (bývalý partner zpěvačky Bjork). Nad jeho dílem si uvědomuji, že není nutné ho racionálně pochopit a rozumět mu, ale že mnohem důležitější je s ním rezonovat a vnímat ho citem.
I vaše fotografie chtějí vzbuzovat nějaký pocit, asociaci nebo emoci.
Je v nich mnoho zakódovaných vrstev, ale lidé mají vlastní asociace a já jim nechávám svobodu. Je pro mě důležitější, když si v mých fotografiích najdou něco vlastního, než abych jim odhalovala, co je v nich skryto pro mě.
Když vytváříte koncept fotografie, je to intuitivní proces, nebo přemýšlíte nad každým vloženým symbolem, proč to tam je?
Řídím se pocitem, ten je pro mě zárukou toho, co má smysl a co ne. Někdy nápad přijde v okamžiku a já analyzuji významy a skrytá sdělení až poté, co fotka vznikne. Někdy jde naopak o výsledek dlouhého přemýšlení a skicování. Jednou jsem třeba dostala zakázku nafotografovat něco s motivem ryby, kterou jsem pak také realizovala. Hodně jsem skicovala a vedlejším produktem byl nápad, který mě hned nadchnul, i když byl pro zakázku nepoužitelný. Okamžitě jsem věděla, že to si musím vyfotit pro sebe.
Máte úspěchy z velmi prestižních mezinárodních soutěží, jako je třeba Hasselblad masters. Co pro vás takové ocenění znamená?
Jak se říká, je to zážitek, který vám změní život. Od svých dvaceti let jsem fotila Hasselbladem. Když jsem si ho kupovala, přidávali k těmto fotoaparátům luxusní magazín Victor, kde byly snímky od špičkových světových fotografů, kteří s Hasselblady pracovali. Byla to nádhera a já jsem si moc přála mezi tyto fotografy patřit. Snila jsem o tom, byl to můj cíl a těšila jsem se na tu radost, až se to povede.
Tehdy se to mohlo jevit jako hodně ambiciózní plán.
Ve skutečnosti příliš ambiciózní nejsem. Jen mi záleželo mi na tom, aby moje fotografie přinášely radost mně samotné a já jsem k sobě v tomto ohledu opravdu hodně náročná. Nakonec to tak nějak přišlo samo, přihlásila jsem své fotografie do soutěže Hasselblad Masters a hned napoprvé jsem se dostala do finále. Už to bylo skvělé. A pak v roce 2014 jsem vyhrála.
Pomůže člověku v kariéře, když vyhraje takovou soutěž?
Myslím, že to nabízí obrovský potenciál a je na každém, jak si s tím poradí. Nejsem typ člověka, který by dokázal na maximum využít všechny možnosti, jež to přineslo, ale umožnilo mi to třeba spoustu hezkých spoluprací, například s Ikeou.
Teď, se zkušenostmi, které jsem postupně získala, už bych to asi dokázala využít lépe, protože vím, co je moje životní mise. Vím, že mám úkol, a tím je, aby moje fotky vidělo co nejvíce lidí. Moje práce je může inspirovat nebo je posunout k nějakému tématu - a mám zpětnou vazbu, která potvrzuje, že to tak skutečně je. Je mi jasné, že v kontextu celého našeho vesmíru je to, co přináším, zanedbatelná částečka, ale je to můj úkol.
Hodně umělců dospěje k závěru, že dar, který dostali v podobě talentu, má nějaký důvod a jejich povinností je starat se o něj a co nejlépe ho využít.
Přesně tak. Z nějakého důvodu mám dar a nebylo by v pořádku, kdybych jen seděla doma a nerozvíjela ho dál. Vím, že je můj úkol snažit se, aby moje práce byla vidět, a že to nedělám kvůli sobě, ale právě z vděčnosti za ten dar.
Zmínila jste Ikeu, která vás oslovila a požádala o spolupráci. Chtěl jsem se zeptat, jak to na vás v tu chvíli působilo. Děláte uměleckou fotografii a zavolají vám z firmy, která je zaměřená na masovou produkci. Jak jste to vnímala?
Já jsem vůbec neměla nějaké ambivalentní pocity. Byla jsem nadšená a poctěná, protože to byla nabídka na exkluzivní limitovanou edici. Dávalo mi to smysl i proto, že možnost zasáhnout a oslovit spoustu lidí z celého světa přesně zapadla do mého plánu. Navíc jsem si díky tomu mohla dovolit další projekty. Zajímavé je, že někteří lidé tady v Čechách mě za tuto spolupráci kritizovali. Ale když se o ní zmíním v zahraničí, vnímají to tam jako obrovský úspěch.
Jak se vám daří skloubit volnou tvorbu a zakázky?
Zakázky jsem vždycky milovala. Měla jsem skvělé klienty jako třeba Národní divadlo nebo festival Tanec Praha, a když jsem měla opravdu komerční klienty, vždycky jsem jim řekla, že to udělám po svém, a na tom jsem si trvala.
S příchodem pandemie se ale něco změnilo. Už poslední zakázky před ní byly docela komplikované. Říkala jsem si sakra, co to znamená? Už je to několikátá zakázka, která drhne. Pak přišla pandemie a zakázky ustaly. Uvědomila jsem si, že to zřejmě znamená, že se mám více soustředit na volnou tvorbu. Zároveň mě začali více kontaktovat lidé, kteří se zajímali o koupi mých fotografií. Podpořila jsem to tím, že jsem začala dělat pop-up galerie a díky tomu všemu jsem si vydělala nějaké peníze i během pandemie. Pochopila jsem, že to je teď moje cesta, takže skrze trápení nakonec přišlo takové popíchnutí ke změně. Také kniha mi v té souvislosti začala dávat větší smysl.
Ještě jsme nezmínili, že kniha má také sběratelskou edici.
Ano, udělala jsem patnáct sběratelských boxů - v každém je číslovaná kniha s věnováním a s ručně obarvenou modrou ořízkou. Sběratel, který si pořídí limitovaný box, si může také vybrat tři z dvanácti signovaných fotografií. Boxy jsou ručně vyráběné, stejně jako jsou ručně šité i obálky na fotografie. Vymýšlet všechny ty detaily, které jsou tak trochu navíc, mě ohromně bavilo.
