Vzpomínáte si ještě na větu, kterou to všechno začalo?
Ester Geislerová (EG): "Jsem příliš slabý na naši lásku." Dostaly jsme asi osm vět v jedné SMS od jedné ženy, ale tahle nás pobavila ze všech nejvíc. Pamatuju se, že jsme se obě dvě začaly smát. A zřejmě nejen my.
Kolik vět se vám od té doby podařilo nashromáždit?
EG: Těch vět je nespočetně, ale na našem účtu jsme uveřejnily celkem asi 1500 příspěvků, včetně fotografií a videí. Za čtyři a půl měsíce nás začalo sledovat 121 tisíc lidi a my jsme rády. Píšou nám, že jim to pomáhá a baví je to.
Některé z nich jste rovněž vybraly do knihy Terapie sdílením, která vyšla na konci dubna. Podle jakého klíče jste do ní rozchodové věty vybíraly?
EG: Vybíraly jsme z těch, co přišly do února. Všechny jsme si je vytiskly, rozložily jsme si je ve Svaté Kateřině v jedné obrovské tělocvičně na zem a několikrát po sobě procházely a hledaly ty, které nás rozesmějí nejvíc. Pak jsme si všimly i určitých spojnic.
Josefína Bakošová (JŠ): Nakonec jsme je tak roztřídily i v knize. Samo o sobě je vlastně vtipné, že se některá témata opakují.
Například která?
JŠ: Například se jedna z kapitol jmenuje mamka. Často se ve zprávách opakují věty typu: "Mamka mi to zakázala. Moje mamka mi řekla, že se s tebou mám rozejít."
EG: Sekcí je celkem patnáct, jedna z nich obsahuje například hlášky se slovem miluju, miloval, další překlepy nebo anglikanismy, pak je tam třeba sekce racio, bizár, divnosti, mršky a tak podobně. Každou sekci navíc doplňují tematické fotky.
Na Instagramu vás sleduje 120 tisíc lidí. Čekaly jste takovou odezvu?
JŠ: Určitě nečekaly. Nebo alespoň já.
EG: Ani já ne.
Vypovídá to podle vás o něčem?
JB: Asi se budu opakovat a neříkat nic nového. Pokaždé, když jedu metrem, všímám si, jak většina lidí kolem mě drží v ruce mobil a kouká do něho. Je pravda, že třeba devadesát procent na něm pracuje, což dělám i já. Přijde mi vlastně strašné, že nedokážu vypnout už ani na "vteřinu". Často si říkám, že by bylo fajn se vrátit do doby bez mobilů, kdy cesta z práce nebo ze školy byla o přemýšlení. Přijde mi naprosto bláznivé, že vám někdo pošle mail a za pět minut volá, zda jste ho dostala.
EG: Mimochodem o pracovním prostředí bude naše nová kolekce. Jmenuje se Manifesto Emet, což je hebrejsky pravda (psáno foneticky). Na tričkách a taškách se tentokrát objeví věty, které se nejčastěji využívají v pracovním prostředí: Nestíhám. Mám moc práce. Já už nemůžu. Pošli mi to mailem. Už nejsme děti. Dnes jsem normální.
Máte nějakou představu o tom, kdo vám nejčastěji hlášky posílá?
EG: Máme dokonce přesná data. Jsou to z 80 procent ženy a 20 muži. Převážně pochází z Prahy, Brna a Ostravy. Nejčastěji jde o věkovou skupinu 18 až 35 let.
JŠ: Co já mám vysledováno z Facebooku, tak hlášky pocházející z počátku vztahů se týkají mladší věkové kategorie. Na druhou stranu rozchodovou zprávu je vám schopný poslat i dospělý chlap. My samozřejmě dostaneme jen část vytrženou z kontextu, a jak rozhovor skutečně probíhal, se můžeme pouze domnívat. Hodně se ale dá z této komunikace poznat například to, že dívky zpravidla očekávají vztah.
EG: Na druhou stranu je fakt, že jsem zaznamenala i spoustu zklamaných kluků. Prostě špatná četba a romantické filmy. Myslím, že hodně lidí má romantické a zkreslené představy o vztazích. Popravdě je i velmi těžké to odbourat, když téměř v každém americkém filmu či disneyovce narazíte na nějaký romantický happy end. Je to podstata hollywoodských romantických komedií. Lidé na tyhle filmy rádi chodí, ale ony jim zkreslují představy o vztazích.
Rozchodové věty jsou anonymní. Stalo se už, že se v nějaké z nich někdo poznal?
EG: Jeden z kluků nám napsal s tím, že už má nasdílené tři. Tedy že jeho bejvalé slečny poslaly to, co jim napsal.
JB: Mně například nedávno volal jeden kluk, že nám příspěvek poslal už před týdnem a že jsme mu ho ještě nezveřejnili.
A už jste ho zveřejnili?
EG: Už jsem ho tam dala, ale protože byl fakt dobrej.
A je některá z hlášek vaše?
JB: "Promiň, nemůžeš za to, je to mnou." Tehdy mi bylo 14 let a rozešla jsem se s klukem po dvou měsících kvůli svému budoucímu manželovi.
EG: Co se týká Instagramu, tak je to ta: "Co ti teďka řeknu, si na triko nedáš!" Ale vlastně všechny věty, které dáváme na trička, máme často na jazyku, proto s nimi pracujeme. Každopádně si myslím, že osobní setkání, možnost říct si všechno z očí do očí a předat si nonverbální kódy, je nenahraditelné.
JŠ: Já mám vlastně zase pocit, že poté, co řada lidí vidí hlášky zveřejněné na internetu, tak si uvědomí, že by se to nemělo dít a jak moc je to vlastně absurdní, posílat takovou důležitou informaci i po mnoha letech vztahu. Takže si myslím, že soudě podle toho, co nám píšou, řadu lidí to vrátí k tomu, že je dobré se scházet a že internet je sice skvělá věc, která nám v mnoha ohledech ulehčuje život, ale že mezilidské vztahy by se měly řešit na osobní úrovni.
EG: Je fakt, že podobné reakce jsem zaznamenala i já. Řada kamarádů mi říkala, že začali mnohem víc přemýšlet o tom, co píšou. A někteří bejvalí partneři se sobě navzájem omluvili za to, co si během rozchodu psali. Prostě terapie.
