Na Instagramu a TikToku se objevuje nový obsah, který lze označit za jistý druh deinfluencingu, marketingovou strategií však zřejmě není. Jedná se o odrazování od spontánních rozhodnutí, která v klipovitých videích lidé propagují. Často se týkají radikální změny vzhledu a nezřídka bývají uvozeny výzvami typu "tohle je tvoje znamení, aby sis oholila hlavu" nebo "je čas si oholit obočí, už to s ním nemůžu vydržet". Proměnu z dlouhé hřívy na kratičkého ježka často ukazují ženy, které vypadají skvěle v obojím. To ale určitě neplatí pro každého.
Deinfluencing
Odborníci na marketing se domnívají, že se z deinfluencingu stává jen další prodejní strategie, ať už pro samotné firmy, které mohou využít i negativní reklamy, nebo pro influencery, kteří si tak u publika budují nový rozměr věrohodnosti. Právě důvěra má být tou nejcennější komoditou, kterou influeneři mají, vysvětlili experti kanadské CBC. Nová taktika podle nich může souviset i s ekonomickou krizí, kvůli které lidé upřednostňují rozumnější nákupy před hromaděním produktů, které stejně nevyužijí.
Reagují na ně proto další, kteří vysvětlují, proč dramatickou proměnu, která vypadá v pětivteřinovém videu tak lákavě a snadně, nedělat. "Nepouštěj se do toho, budeš litovat," zní pak z dalších videí. Tvůrci spontánních výzev přitom nemusí důsledky své tvorby plně domýšlet. Jak vysvětluje psycholog Dalibor Špok, sociální sítě vzbuzují pocit anonymity a snížené odpovědnosti.
Tvůrci a tvůrkyně videí navíc ve svých představách pracují jen s cílovou skupinou, kterou si dokáží představit, nemusí si tak uvědomovat, koho všeho může jejich vlastní proměna vzhledu ovlivnit - jednoduše proto, že na to lidská fantazie nestačí. "Nemusí v tom vůbec být zlý úmysl, může to být míněno dobře pro komunitu lidí, kterou si představují. Ale nemusí si uvědomovat, že to dojde i k lidem psychicky labilním, k takovým, kteří nemají osobnost, s jakou při tvorbě obsahu pracovali ve svých myšlenkách," vysvětluje Špok.
Upozorňuje přitom, že dopouštět se nepromyšlených akcí je zejména v mladém věku přirozené a nemusí na tom být nic špatného. "Sítě jsou přirozenou extenzí toho, jak funguje naše společnost. Něco samozřejmě zesilují více, ale jedná se o běžný sociálně-psychologický jev, zvláště u mladších lidí, kteří nemají ještě pevně vybudovanou osobnost. Přirozeně chceme někam patřit, podléháme tlaku kolektivu, chceme se zalíbit. Díky tomu se pak cítíme dobře," říká.
Spontánní změny účesu či stylu pod vlivem vrstevníků tak podle něj mají své historické kořeny. "Třeba v USA se tak děje ve vysokoškolských bratrstvech, v našem kontextu to bývala povinná vojenská služba. Člověk musel takovým činem prokázat před vstupem do kolektivu svou odvahu," dává příklad. Problematické je podle něj to, že na sociálních sítích nevíme, kdo jsou lidé, kteří ovlivňují naše volby. Navíc můžeme podobných výzev zhlédnout desítky denně, což vede k přehlcení a zmatku.
Vyzkoušet, jestli jsem to já
Hledání vlastní identity, včetně té vizuální, k mladé dospělosti patří, což potvrzuje i čtyřiadvacetiletá Saša, posluchačka částicové fyziky na ČVUT. Přiznává, že se Instagramem nechává inspirovat často, naposledy zejména co se týče střihu a barvy vlasů. "Na Instagramu jsem viděla něco, co se mi zalíbilo, a chtěla jsem to vyzkoušet taky. Někdy to vyšlo a já jsem byla spokojená, někdy zase ne. Šlo o proces pokusů a omylů, dokud jsem nenašla, co mi vyhovuje," popisuje.
Sama si tak třeba ostříhala ofinu, odbarvila se na blond, vyzkoušela pastelové odstíny vlasů a dlouhé kadeře si ostříhala na krátký "pixie" účes. "Potřebovala jsem si vyzkoušet, jestli to jsem, nebo nejsem já. Jsem si celkem jistá, že bych to později stejně zkusila. Díky sociálním sítím byl tento proces asi rychlejší, ale určitě by to přišlo i tak," věří. Zkoušení všeho možného, co ji na Instagramu inspirovalo, tak nakonec vedlo k tomu, že se ve svém vzhledu ustálila a během posledních dvou let už jej příliš nemění.
Bezpečný experiment
Také Špok potvrzuje, že sociální sítě by nám měly pomáhat experimentovat v době, kdy ještě nemáme plně rozvinutou osobnost a ustálené hodnoty. Náhlé rozhodování obecně nevnímá jako dobré ani špatné, spíše jako neutrální - můžeme se odhodlat jak pro dobrou, tak i pro špatnou věc. Problémem podle něj je, že sociální sítě ne vždy poskytují bezpečný prostor pro toto experimentování. Jako jednu z příčin vnímá to, že nemáme mnoho možností sami regulovat algoritmy - určovat, jakého obsahu bychom chtěli vídat více a jakého méně.
Upozorňuje také na to, že sociální sítě nám často neumožňují u některého z experimentů nebo nápadů zůstat déle a pečlivě jej prozkoumat - záhy nám nabízejí desítky dalších. "Člověk by si měl spontánně vyzkoušet různé akce, ale tak, ať je to bezpečné, mají hlubší smysl a vedou nás právě k utváření hodnot," míní.
Jak pro sebe maximalizovat to pozitivní, co takřka nekonečná inspirace sociálních sítí nabízí, a dělat špatná rozhodnutí pod vlivem prchavých trendů co nejméně? Špok doporučuje například nechodit na sociální sítě, když cítíme, že jsme unavení a nedokážeme udržet pozornost. "Sítě dále vyčerpávají naše kognitivní kapacity, pak už jen bezmyšlenkovitě scrollujeme a zvyšuje se pravděpodobnost špatného rozhodnutí," říká. Dobrá je podle něj také pravidelná sebereflexe vlastních rozhodnutí, na základě níž zpětně dokážeme lépe identifikovat ta špatná.
Také studentka Saša si stanovila několik strategií, díky kterým je jí Instagram spíše nápomocnou inspirací než něčím, co ji nutí k impulzivnímu chování či nákupům. Než si něco pořídí, nechává si na rozmyšlenou alespoň den, a svými nákupy se snaží podporovat hlavně drobné začínající tvůrce, pro něž jsou sociální sítě způsobem, jak prorazit. Pečlivě si také vybírá účty, které sleduje.
Cesta z hedonismu a konzumu
Špok souhlasí s tím, že vymyslet účinná opatření pro užívání sociálních sítí tak, aby si člověk jeden den neoholil obočí a druhý toho nelitoval, není až tak složité. Mnohem těžší je podle něj tato opatření v dnešní době dodržovat. "Jako společnost jsme totiž uvěřili, že informace jsou důležitější než samotná dovednost. Učit se dovednosti dnes není trendy, trendy je mít knihu o tom, jak žít. V postfaktické době chceme spíše to, co je příjemné - tedy číst další knihu o hubnutí a zasnít se, že jsem hubený, než skutečně začít hubnout," přirovnává.
Otázka deinfluencingu, ať už se týká nákupů nebo náhlých rozhodnutí, tak podle něj nesouvisí jen se samotným užíváním sociálních sítí, ale hlavně s tím, zda se dokážeme nebo nedokážeme odpoutat od konzumní a hedonistické povahy současné společnosti. "Je třeba si uvědomit, že sociální sítě za to nemohou. Celá společnost je zaměřená na to, něco nám prodat, často něco, co příliš nepotřebujeme. Tato otázka tedy souvisí nejen s tím, jak chodit méně často na sociální síť, ale také s tím, jak se vymanit z konzumeristické kultury," uzavírá.
