Obrazy hýřící sytými barvami, husté obočí, láska k mužům i ženám, obdiv k levicovým myšlenkám a také románek se Lvem Trockým. Tím vším je známá malířka Frida Kahlo. Letos uplyne 100 let od těžké nehody, která ji na rok upoutala na lůžko a jejíž následky jí působily celoživotní bolesti. Fyzické utrpení ale svobodomyslnou Mexičanku přivedlo také k malování.
Když žila Frida Kahlo, fotilo se jen černobíle. Snímky z její pozůstalosti jsou samozřejmě takové, otisk rtěnky na portrétu Diega Rivery se nepočítá. U některých fotografií to ale platit přestává. Portréty mexické malířky se tak silně dostaly do kulturního povědomí, že když se divák setká s černobílým předobrazem, jeho mozek si barvy sám dosadí.
Bolest není romantická, nýbrž nechutná. Věta, která zazní v novém dokumentu o Fridě Kahlo, je pravdivá. Ani režisér Giovanni Troilo ji ale nedokázal tak úplně respektovat. Ve snaze ozvláštnit všeobecně známý, dramatický a bolestí naplněný osud nejslavnější mexické malířky 20. století přidává melodramatické sekvence, bez kterých by se devadesátiminutový film docela dobře obešel.
