V Dejvicích žijete celý život. Jakou část máte nejraději?
To je velmi těžké říct, protože pokaždé, když nějakou část blíže poznám, tak si ji okamžitě oblíbím. V poslední době si mě například získala Podbaba. Našla jsem jeden historický obrázek, na kterém byla zajímavá stavba s informací, že se jedná o kostelík v Podbabě. Tam ale historicky žádný kostelík nebyl. Začala jsem pátrat a přišla na to, že nejde o kostel, ale o mlýn, který dokonce stále stojí. Když se vám takhle vyloupne historie daného místa, vytvoříte si k němu vřelejší vztah.
Není vám někdy líto, jak se dané místo proměnilo?
Je mi to strašně líto. Od dětství toužím po stroji času, i když z mnoha filmů vím, jak nebezpečné by bylo ho použít. Když pochopíte souvislosti, proč se místo změnilo, získá pro vás úplně jinou hodnotu. Například mě také zajímalo, jak vznikla v Bubenči takzvaná umělecká kolonie vil ve Slavíčkově ulici. Nachází se tam slavné vily Koulova a Suchardova…
Zajímalo mě, jak se stalo, že právě tito umělci si postavili rodinné domy vedle sebe. Je známo, že pozemek získal, a to nejspíš věnem, architekt Rudolf Koukola, který jej nabídl svým uměleckým kolegům. Zdá se, že je spojovalo aktivní členství v Sokole. Když jsem pak četla vzpomínky Jana E. Kouly na dětství ve Slavíčkově ulici, píše, že měli na zahradě bradla a že Vojta Sucharda ze sousední vily byl jejich cvičitelem v bubenečském Sokole.
Jádra obcí byla vzdálená tři kilometry
Jak dlouho jste na knize pracovala?
Intenzivně dva roky, ale předtím jsem shromažďovala už nějaký čas obrazový materiál. V knize je 632 převážně historických obrázků. Měla jsem velké štěstí, protože jsem narazila na sběratele Pavla Šaura, který se zaměřuje na Prahu 6. Získala jsem tak možnost použít vybraných asi 120 pohlednic z jeho sbírky. Pomohla mi také dokumentace, kterou prováděl Magistrát hlavního města Prahy od roku 1924.
Když vznikala Velká Praha, rozhodlo se totiž, že se podrobně zdokumentují čtvrti, které se k Praze připojily a nejspíš se v budoucnu zcela změní. Použila jsem asi sto padesát snímků z tohoto souboru, který je dnes uložen v Archivu hlavního města Prahy. Mou oblíbenou obrazovou vrstvou jsou pak veduty z první poloviny 19. století, které zobrazují tehdy romantické výletníky, kteří začali objevovat přírodu za branami Prahy a v ní oblíbená výletní místa, v našem případě Podbabu, Šárku, Královskou oboru, okolí Císařského mlýna a všudypřítomné výletní hostince.
Tím byla i oblíbená hospoda Na Slamníku?
Ano, říkalo se jí také Dolní krčma. V Bubenči byla kdysi také Horní krčma, která se nazývala pro změnu Na Seníku, ale ta zanikla ve čtyřicátých letech.
O Dejvicích a Bubenči píšete jako o siamských dvojčatech, zároveň ale popisujete, že se jednalo o dvě velmi rozdílné čtvrti…
Dejvice byly ještě před sto lety holou plání s usedlostmi a hospodářským dvorem. Tam, kde je dnes vilová kolonie Hanspaulka, byly jen zemědělské pozemky. Bubeneč má mnohem bohatší historii. Nejstarší zmínka z roku 1197 se vztahuje k historické postavě velmože Hroznaty. Když se chystal na čtvrtou křížovou výpravu, sepsal testament, v němž je jmenována i obec Bubeneč, tehdy Ovenec, což je první zmínka o obci.
Jádra obcí Dejvice a Bubeneč jsou od sebe vzdálená vzdušnou čarou tři kilometry. Neměly společného nic víc než hranici uprostřed polí. Po vzniku Velké Prahy ale obce srostly a jejich srdcem se stalo Vítězné náměstí.
Dejvice měly rybník
Měly mezi sebou Bubeneč a Dejvice někdy nějaký spor?
O žádném zásadním sporu nic nevím. Zachytila jsem jen to, že dnešní ulice Jaselská se původně jmenovala Dejvická. Jednalo se o hraniční ulici mezi Dejvicemi a Bubenčem a bubenečským vadilo, že se jmenuje právě Dejvická.
Dobové fotografie ve vaší knize ukazují, že Dejvice měly dokonce svůj rybník…
Ano, lidé se v něm před desítkami let koupali. Dodnes tam najdete ulici U Dejvického rybníčku, rybník lze lokalizovat podle starších map, ale není dnes po něm už ani stopy.
Kdybyste měla tedy zmíněný stroj času, co byste ráda viděla?
Zajímala by mě lokace kapliček lemující poutní cestu, která vede přibližně od dnešní Hradčanské ke kostelu svatého Matěje v Horní Šárce. Také by mě zajímalo, jak vypadal letohrádek, jehož zřícenina je na vrchu Baba.
Matějská pouť je pozůstatek této pouti?
Ano, jednalo se o první pouť po zimním období, konala se kolem 24. února. Lidé se radovali, že končí zima. Oblibu pouti dokumentují vyobrazení, na kterých je poutní cesta obestavěná stánky. Zábavný charakter nicméně postupně převážil nad tím církevním a pouť v podobě velkého jarmarku se přenesla na dnešní Vítězné náměstí do míst, kde je dnešní ČVUT. Když se postavily kolem roku 1960 nové budovy techniky, pouť se přestěhovala do Holešovic, kde se koná dodnes.
Dobové fotografie dokonce ukazují, že v Bubenči trénovala mimo jiné armádní polní kuchyně…
C. k. rakouská armáda odkoupila od původního vlastníka pozemků v Dejvicích, tím bylo svatovítské proboštství, rozlehlé plochy a vybudovala tady vojenské zásobárny. Část využívala jako vojenské cvičiště a za první světové války tady zřídila lazaret - takzvanou barákovou nemocnici a chystala se v místech, kde je dnešní Vítězné náměstí, stavět dělostřelecké kasárny. Se vznikem Velké Prahy v roce 1920 se to ale podstatně změnilo. Nicméně tradice významných vojenských institucí (generální štáb, ministerstvo obrany) v Dejvicích trvá.
Přesně před sto lety v květnu 1924 pak schválila Státní regulační komise plán zástavby Dejvic s částí Bubenče a během dalších dvou desetiletí vzniklo kompaktní město, kde hranice dvou původních obcí už pouhým okem nerozeznáme.
