Peter Sagan udělal v dojezdu sobotní klasiky Milán - San Remo všechno správně. Poučen z předchozích let na nic nečekal a zaútočil už na Poggiu, tedy v posledním kopci. Se svým výjimečným umem ve sjezdech a lehkým větrem do zad věděl, že letos má šanci tuto tradičně spurtérskou klasiku vyhrát, a to ne při souboji sprinterů, ale ze samostatného úniku.
Nebýt dvou pohotových soupeřů, jmenovitě Kwiatkovského a Alaphilippa, asi by mu jeho plán vyšel. "Kwiatkowski mi dluží pár piv," upozornil s ironickým úsměvem na to, jakou má zásluhu na prvním vítězství Poláka v jedné z legendárních jarních klasik.
Jenže druhý v cíli je v cyklistice vždy vnímán jako první poražený. Historie na druhá a třetí místa nepamatuje - ovšem my bychom na ně zapomínat neměli, protože každý závod je jiný a není druhé místo jako druhé místo.
Kdyby Sagan dospurtoval z balíku na druhém místě, dejme tomu za Kristoffem, který v sobotu finišoval jako čtvrtý za zmíněnou trojicí na čele, asi bychom jen mávli rukou a řekli, že Sagan byl zase druhý.
Spousta fandů by k tomu dodala, že zbytečně čekal na hromadný dojezd a nezkusil nastoupit na Poggiu. Tohle druhé místo však má úplně jiný rozměr. Vždyť Sagan stojí za prvním úspěchem úniku přes Poggio po osmi letech! (Posledním vítězem z úniku byl Cancellara v roce 2008.)
V současném velmi vyrovnaném pelotonu je to výjimečný počin zasluhující náš respekt. Nespravedlnost cyklistiky je krutá, ale Sagan odchází z boje bez výčitek. Pro vítězství nemohl udělat víc. No řekněte, není to ze života?
