MILÁN - SAN REMO (neděle 19. března)
Jedna z prvních velkých klasik připadá už na tento víkend. Jede se z Milána do San Rema. Trasa měří celých 300 km a jedná se o nejdelší závod roku. Profil je sice rovinatý, ale ne zcela. Těsně před dojezdem do ligurijského letoviska čekají totiž na peloton dva proslulé kopce: Cipressa a jen 7 km před cílem Poggio.
Právě tam dochází k rozhodující selekci v pelotonu a všichni čekají, jestli frenetické tempo a nástupy jednotlivých závodníků ustojí spurtéři, kterým "Primavera" papírově nejvíc sedí.
Za zmínku ještě stojí, že San Remo je jediná monumentální klasika, která vyhovuje i čistokrevným spurtérům, jako je Mark Cavendish a další. O nevyzpytatelnosti závodu svědčí i fakt, že v posledních šestnácti letech nikdo titul ze San Rema neobhájil. (Naposledy E. Zabel v letech 2000 a 2001.)
Zajímavosti závodu:
- Poslední závodník, který vyhrál po samostatném úniku (ne tedy ze spurtu skupiny) - Fabian Cancellara 2008.
- Nevyzpytatelné počasí. V roce 2013 musel být kvůli hustému sněžení a teplotám pod nulou totálně promrzlý peloton závodníků převážen autobusy přes nejvyšší body trati, kopce Le Mania a Passo Turchino.
- Do posledního kopce se najíždí takovou rychlostí, že závodníci do prvních serpentin Poggia regulérně brzdí.
Prototyp vítěze: San Remo je krásné v tom, že nemá jasného favorita. Poslední roky však nejvíce vítězí spurtéři. Jmenovitě Kristoff, Degenkolb a Démare.
OKOLO FLANDER (neděle 2. dubna)
Nejvýznamnější sportovní podnik Vlámska. Jedná se o další monument světové cyklistiky a na startu, letos nově v Antverpách, to bývá opravdu znát. Jednotlivé týmy defilují před davem fanoušků na náměstí, jako když gladiátoři vstupují do arény.
Peloton čeká jeden z nejtěžších závodů sezony s 250 km dlouhou tratí protkanou zhruba dvaceti krátkými, ale prudkými kopci s dlážděným povrchem. Stejně jako u San Rema jsou favority hlavně robustnější a silově skvěle vybavení závodníci, kteří jsou schopni přeletět dlažební kostky a kopce na trati. Jiná je však taktika jednotlivých týmů.
Zatímco v Itálii je jasné, kde se bude rozhodovat, tady ne. Vyhrát Flandry znamená být šest hodin neustále ve střehu a v rozhodujících chvílích i na správném místě.
Zajímavosti závodu:
- Letos se po šesti letech vrací do itineráře legendární kopec Muur Kapelmuur, který určoval vítěze závodu více než 30 let.
- Každý rok trasu Flander mohou zkusit i amatéři v tzv. Sportive. Volit se dá ze čtyř tras, přičemž ta nejdelší měří úctyhodných 237 km a vede přes stejné kopce jako v závodě profesionálů. S přihláškou neotálet, limit je 16 tisíc účastníků a bývá plno.
- Ve vlámském kalendáři zdaleka nejsou jen Flandry, závodu předchází dlouhá série tzv. poloklasik. Většinou jde o 200 km dlouhé závody, které tečují trasu velkých Flander. Jsou to např. Omloop het Nieuwsblad, E3 Harelbeke nebo Gent-Wevelgem.
Prototyp vítěze: Flandry vždy vyžadovaly velkou sílu a tah. Svědčí lokomotivám jako Fabian Cancellara nebo specialistům jako Tom Boonen a samozřejmě Zdeněk Štybar. V posledních letech se však objevuje trend silově založených spurtérů v čele s Norem Kristoffem a Petrem Saganem, který letos obhajuje loňské vítězství.
PAŘÍŽ - ROUBAIX (neděle 9. dubna)
Závod známý také jako Peklo severu svým významem podobně jako Tour de France přesahuje rámec cyklistiky. Podobně jako Tour de France ho sleduje i široká veřejnost, nejen sportovní fanoušci. Pro samotné závodníky je to však hlavně šance odplaty za Flandry. Opět jsou na tahu robustnější typy závodníků, klasikáři se specializací na severské závody - tedy Sagan, Boonen, Kristoff a další.
Na trase z Compiègne na stařičký velodrom v Roubaix peloton překonává okolo 25 sektorů po dlažebních kostkách o celkové délce cca 50 km (takzvaných "pavé") Pětina trasy tedy vede po hrubě opracovaných kamenných valounech určených pro traktory a zemědělské stroje. Pojem "dlažební kostka" tady není příliš přesný, vždyť některé sektory se udržují již od dob samotného Napoleona!
Strategie týmů je velmi podobná jako ve Flandrách - být neustále ve střehu, pozorný a připravený na všechno. V podstatě celý den týmy sehrávají poziční souboje při nájezdech do jednotlivých "pavé", peloton se na každém z nich dělí, závodníci postupně odpadávají jako korálky až vykrystalizuje skupina bojující o vítězství a vstup do historie cyklistiky. Vyhrát Roubaix znamená stát se legendou.
Zajímavosti závodu:
- Již od roku 1983 si dobrovolná skupina fanoušků Le Amis de Paris - Roubaix dává práci s úpravou trasy. Některé úseky se udržují čistě pro závod. Stejná skupina pak ohodnotí sektory hvězdičkami od jedné do pěti podle obtížnosti.
- Závodníci používají upravená kola pro hrubý povrch. Mají speciální rámy se schopností absorpce nerovností. K základním trikům patří širší galusky, dvě až tři navrstvené omotávky na řídítkách nebo hliníkové košíky pro bidony.
Prototyp vítěze: Roubaix vyžaduje kromě veliké odolnosti a houževnatosti i zkušenosti. Proto se k favoritům řadí i starší závodníci. Důkazem je loňský triumf 38letého Australana Matthewa Haymana, který Roubaix obětoval celou svou kariéru a do závodu vyrazil jen pár týdnů po zlomenině ruky. Jménem za všechny je pak Tom Boonen, který zaútočí už na pátý titul v kariéře.
AMSTEL GOLD RACE (neděle 16.dubna)
První z "ardenských" klasik sice nemá status monumentu, ale bezpochyby se jedná o největší a nejslavnější holandský závod sezony. Nenechme se mást, ačkoliv se jede v nejplacatější zemi Evropy, závod se rozhoduje v kopcích jižního Limburska (v jediné zvlněné části země na hranicích s Německem a Belgií). Peloton tady doslova na pětníku objede 260 km a zdolá okolo 35 kratších kopců. Tím je dán i okruh favoritů, kteří se rekrutují z řad specialistů "ardenářů" a vrchařů.
Amstelu nelze upřít jeho nevyzpytatelnost. Tradičně velmi nervózní průběh závodu mění osudy favoritů jako na ruletě. Organizátoři navíc poměrně často mění trasu i s jejími klíčovými momenty. Stejně je to i letos. Kopec Cauberg býval dlouhou dobu cílový nebo poslední na trati, nyní se ovšem pojede už 19 km před cílem. Na Amstelu je třeba čekat nečekané, o čemž svědčí i loňský ročník, kdy větším favoritům vypálil rybník Ital Gasparotto z belgické stáje pozvané na divokou kartu nebo vítězství Romana Kreuzigera z roku 2013, který nečekaně zaútočil daleko před cílem.
Zajímavosti závodu:
- Kromě prestiže závodu je nervozita daná hlavně složitostí trasy. Nikde nenajdete tolik zatáček, retardérů a silničních ostrůvků na tak malém prostoru jako na Amstelu. Jen vyznat se v mapě závodu dá opravdu práci.
- Během závodu peloton celkem nastoupá okolo 4000 výškových metrů, což se rovná ostré horské etapě na jakémkoliv etapovém závodě. K tomu se přidává zvyšující se intenzita - na posledních padesáti kilometrech se jede 9 kopců. To znamená jeden kopec na 5,5 km; při rychlostech okolo 40 km/h je to jeden kopec na každých 8 minut!
- Název závodu je odvozen od hlavního sponzora, pivovaru Amstel, který prezentuje závod od jeho začátku v roce 1966.
Prototyp vítěze: Musí být skvělý vrchař a ještě po všech kopcích sebrat síly na sprint. Z proslavených vítězů jmenujme Philippa Gilberta, z nastupující generace Juliana Alaphilippa a z Čechů mladého Petra Vakoče.
VALONSKÝ ŠÍP (středa 19. dubna)
Středeční intermezzo mezi Amstelem a Liège-Bastogne-Liège má jedno jediné téma - cílový kopec Mur de Huy. Na 200 km trati peloton překonává pověstné stoupání s brutálním sklonem až 26 % celkem třikrát. Poslední výjezd je zároveň cílový a o vítězi se rozhoduje právě tady.
Souboj v závěru závodu trochu připomíná zpomalený film. Vrchařská elita světa se doslova láme do prudkého kopce a ve finále jde o to, komu za nejtěžším úsekem kopce zbude ještě trochu sil na rozhodující nástup do cíle. Specialisté "ardenáři" pochopitelně nejsou ze hry venku. Musí si však na Huy přivézt excelentní formu, aby porazili subtilnější vrchaře. Huy totiž nic neodpouští!
Zajímavosti závodu:
- Společně s Amstelem a Liege-Bastogne-Liege tvoří Valonský šíp tzv. Ardenský tryptych. Jediným vítězem všech tří závodů v jednom roce je Philippe Gilbert (2011).
- Již od roku 1998 se v den závodu jede i ženský závod. A i ženy se šplhají na vrchol Mur de Huy (1300 m, průměrné stoupání 9,3 % a maximální 26 %). V ženském kalendáři je Valonský šíp jedním z nejprestižnějších závodů roku.
- Posledních pět let patří pouze Španělům a poslední tři roky kraluje nezmar světového pelotonu Alejandro Valverde.
Prototyp vítěze: Vrchařské kvality a schopnost nastoupit z veliké únavy jsou hlavní vlastnosti vítěze Valonského šípu. Vzhledem k posledním rokům je 100% prototypem vítěze Alejandro Valverde. Jistotou je ale i fakt, že Valverde je jediný svého druhu.
LIÈGE-BASTOGNE-LIÈGE (23. dubna)
Řečená La Doyenne, v překladu ta nejstarší, uzavírá šestitýdenní sérii slavných jarních klasik. Jezdí se už od roku 1892 a je opravdu tou nejstarší klasikou ze všech. Po otočce u nádraží v Bastogne, kde se únik dne popere o speciální prémii, se závod rozhoduje v nekonečném řetězu kopců na cestě zpět do Liège.
V podstatě v každém z nich dochází k selekci pelotonu, až zůstane malá skupina, která nakonec bojuje ve stoupavém dojezdu o vítězství na předměstí Liège, Ans. Ze všech ardenských klasik je L-B-L nejhornatější, celkové převýšení přesahuje 4000 m, a tak se s vidinou cenného vítězství na startu pravidelně prezentují i favorité Grand Tours.
Specialisté na ardenské klasiky mají cestu k vítězství o to těžší a diváci o to pestřejší podívanou. O vrtkavosti štěstěny v Liège hovoří skutečnost, že o poslední obhajobu titulu se postaral v letech 1997 a 1998 Ital Michele Bartoli.
Zajímavosti závodu:
- První ročník se jel ze Spa do Bastogne a zpět. Měřil 250 km a dokončilo 17 ze 33 startujících odvážlivců. Vítěz Léon Houa zvládl trať za 10 hodin a 48 minut.
- Jen sedm závodníků v historii získalo tzv. Ardenský double, tedy vítězství na Valonském šípu a L-B-L v jedné sezoně. Naposledy to byl v roce 2015 Alejandro Valverde.
Prototyp vítěze: Výčet vítězů je opravdu pestrý. Kazach, Ir, Australan a loni po 28 letech Holanďan. Společné mají hlavně kvality v kopcích a trpělivost. Závod je natolik dlouhý a náročný, že čekání na správnou chvíli k závěrečnému ataku se vyplatí. Možná i proto je za posledních 10 let nejmladším vítězem tehdy 24letý a výjimečně talentovaný Lucemburčan Andy Schleck.
