Žlutá žába zapadla na kraji silnice. Přibáňův tým jede Tureckem a koupe se s kravami

Žlutá žába zapadla na kraji silnice. Přibáňův tým jede Tureckem a koupe se s kravami
Rozdělily si to naše žluté holky pěkně, jednu jsme skládali první a je znát, že mnoho věcí není dokonalých, u druhé jsme už věděli mnohem více - a je to znát. Jedna má neustále nějaké problémy, druhá jede skoro bez závad.
Istanbul je pro nás kombinací památek...
... městě, kde jsme se poprvé na naší cestě do Mongolska zastavili.
Turecko ale už dávno není tou romanticky divokou zemí, jakou bylo, když jsme tu byli v roce 2007 poprvé s trabíkem. Zmizely silnice bez asfaltu, klikatící se serpentiny, maličké obchůdky s jídlem. Nahradily je monumentální čtyřproudové dálnice.
Foto: Aktuálně.cz / Dan Přibáň
Dan Přibáň Dan Přibáň
4. 6. 2024 11:58
"Žluté žáby křižují Turecko, hltají kilometry širokých silnic s cílem dostat se co nejdříve do zemí, kam se ne každý běžně podívá. Do Íránu a Turkmenistánu, kam se dá vjet jen při splnění spousty složitých a často absurdních podmínek. Ovšem dostat se někam rychle autem, které pomalejší než trabant, není úplně snadné." Cestovatel Dan Přibáň píše ze svých cest s obojživelným autem Luaz.

Jsme v Istanbulu, bráně do Asie, městě širokých ulic a nekonečných kolon, městě, kde jsme se poprvé na naší cestě do Mongolska zastavili. Istanbul je pro nás kombinací památek a uliček plných náhradních dílů. Istanbul klasický a Istanbul žlutého cirkusu.

Turecko pořád ctí starý systém, kdy se odborníci na jeden obor soustřeďují na jednom místě. Takže máte celou čtvrť, kde opravují auta, pak celou čtvrť, kde opravují motorky. Kdysi to bylo i u nás, dnes nám po tom zbyly jen názvy ulic jako Platnéřská, Soukenická atd.

Potřebujeme nakoupit oleje, vymýšlíme, jak odlehčit odpružení přetížených žab, a k tomu jsme prostě zvědaví. Tohle je pořád svět, kde se ještě věci opravují, místo aby se vyhazovaly. Památky jsme viděli, olej jsme sehnali, odpružení nevyřešili a jedeme dál. Opouštíme Istanbul a vyrážíme k východu. Naším cílem je hora Ararat na druhém konci Turecka, kousek od Íránu, necelých dva tisíce kilometrů od nás.

Hltáme kilometry

Náš den je tedy rozdělen na části, kdy hltáme kilometry rychlostí sto kilometrů za dvě hodiny, kupujeme benzin, přičemž se spotřebou kolem devíti litrů na sto ujedeme na jednu nádrž něco přes 200 kilometrů, sháníme něco k jídlu a hledáme místo na spaní. Povětšinou po tmě, což je to nejhorší možné řešení.

Někdy něco najdeme náhodou, někdy se snažíme najít něco cíleně. Expertem na taková místa je náš motorkář Marek. Tenhle velký milovník horkých pramenů si našel na mapě vše, co mu vyskočilo, když do mapy zadal kaplıcalar, tedy horké prameny. Je zajímavé, že turečtina pro to má zvláštní slovo. Ovšem to, že je někde něco označené jako "kaplıcalar", neznamená, že tam opravdu je pramen, kde je možné se koupat, nebo že tam vůbec nějaký pramen skutečně je.

Koupání s krávami

Napoprvé to nevychází, skončíme s jedním autem zapadlým na kraji mokré silnice a nakonec spíme někde úplně jinde. Napodruhé to už vypadá lépe, pramen tu je, bublá a víří a krásně se tu koupe. Dokonalý relax po dlouhé noční jízdě. Ráno nás vzbudí bučení a dupání, a když vykoukneme ze stanu, v "našem" pramenu se koupají krávy. Zjevně vědí, co je dobré.  A tak se vykoupeme znovu.

"Pramen tu je, bublá a víří a krásně se tu koupe."
"Pramen tu je, bublá a víří a krásně se tu koupe." | Foto: Aktuálně.cz / Dan Přibáň

Turecko ale už dávno není tou romanticky divokou zemí, jakou bylo, když jsme tu byli v roce 2007 poprvé s trabíkem. Zmizely silnice bez asfaltu, klikatící se serpentiny, maličké obchůdky s jídlem. Nahradily je monumentální čtyřproudové dálnice. Nabili jsme kredit na mýto, abychom pak zjistili, že většina z nich je zadarmo. Když si člověk vzpomene na tempo naší domácí výstavby dálnic, je to legrační.

Jsme ale za ty dva pruhy každým směrem rádi, nikoho nezdržujeme, všichni nás v pohodě předjedou. A že jich je většina. Když jsme byli v Turecku trabíkem v roce 2007, měli jsme celkem konkurenceschopné auto a mnoho z nich bylo i pomalejších. Dnes je k vidění takových šneků jen minimum. Ale nikomu tady nevadíme, a tak hltáme kilometry dál na východ.

Nahoru a pak ještě výš

Čím východněji jsme, s tím většími kopci bojujeme. Turečtí stavitelé silnic zjevně rezignovali na serpentiny a spoléhají na to, že moderní auta mají dost výkonu, aby se mohla vydat v podstatě kolmo na jakýkoli kopec. A ona dost výkonu mají. Jen my ne.

Značka stoupání 6 % je to nejjemnější, co potkáváme. Kopce jsou všude, dlouhé a táhlé, dlouhé a prudké. Pořád další a další. Nahoru je to stejně nepříjemné jako dolů.

Žába sice umí z kopce na rozdíl od trabantu brzdit motorem, ale ty kopce jsou opravdu dlouhé a prudké. A tak nahoru vyjíždíme na dvojku a někdy na jedničku, dolů na trojku, někdy na dvojku. Stovky kilometrů.

"Nahoru vyjíždíme na dvojku a někdy na jedničku, dolů na trojku, někdy na dvojku."
"Nahoru vyjíždíme na dvojku a někdy na jedničku, dolů na trojku, někdy na dvojku." | Foto: Aktuálně.cz / Dan Přibáň

Jediná rychlost, která se moc nepoužívá, je čtyřka, a to ji asi mrzí, protože se náhle rozhodne, že když už je zařazená, zařazená zůstane. A u Vegu, jedné z našich dvou žab, náhle nejde vyřadit. Že nejde rychlost tam, je celkem běžná věc, může mít spoustu důvodů, ale že nejde ven? Houpeme autem tam a zpět, až vyskočí, ale čím to bylo, netušíme. Další dny se to stane ještě několikrát, nakonec převodovku otevřeme… a na nic nepřijdeme, vše funguje, jak má. No, uvidíme.

Všichni jsme tu mistři!

Další zastávka a další hledání něčeho k snědku. K tomu měníme karburátor, protože žába, které nejde vyřadit čtyřka, divně jede. Rozdělily si to naše žluté holky pěkně, jednu jsme skládali první a je znát, že mnoho věcí není dokonalých, u druhé jsme už věděli mnohem více - a je to znát. Jedna má neustále nějaké problémy, druhá jede skoro bez závad.

Jediná žába, která nemá žádný problém.
Jediná žába, která nemá žádný problém. | Foto: Aktuálně.cz / Dan Přibáň

Vyměníme karburátor, nastartujeme, projedeme a motor běží mnohem lépe. Sláva! V tu chvíli začnou všichni okolo troubit a jásat. Že by je tak nadchl náš karburátor? Ptáme se, co se děje. Vyhráli ve fotbale. Ptáme se, jestli jsou nejlepší v Turecku. Nemají o tom pochyb! Sice se nakonec ukáže, že vyhráli finále třetí ligy, ale bylo zcela zjevné, že to je jim úplně jedno. Vyhráli!

Temnotu plácku u řeky rozsvěcuje jen maličká obrazovka mobilu a jemné hučení proudu ruší hlasité komentování v češtině. Hrajeme finále mistrovství světa v hokeji! Místy je dost složité odlišit mušky lezoucí po zářící miniobrazovce od puku, ale postupujeme třetinu od třetiny až padá jeden gól, soupeř odvolává brankáře, pak jen přivolává zpátky, zase odvolává… a druhý gól a jsme mistři světa!

Dneska jsou tady všichni mistři!

 

Právě se děje

Další zprávy