Před třinácti lety se potkali na Novém Zélandu, kam je oba zavedla jejich cestovatelská duše. Koupili dům, vzali se a na zeleném ostrově zplodili tři děti. Léta v zahraničí utíkala Janovi a Martině jako voda. Žili prací, dětskými kroužky a docela obyčejnými starostmi všedního života.
"I když se na Zélandu krásně žije, necítili jsme se tam jako doma. Byli jsme rozhodnutí, že zase vyrazíme cestovat," popisuje Martina. "Jenže nám trvalo se rozhoupat. Pořád jsme říkali: 'za dva roky vyrazíme' a to nám vydrželo pět let," směje se tatínek tří dětí.
Rodina čekala, až se jí otevře možnost zažádat o novozélandské občanství. Jak uteklo pár let, přišel nový impulz - Janův bratranec odešel z vedení firmy na pokrývání střech. "Když z ní vypadl, definitivně mě to utvrdilo v tom, že už v ní nemá cenu pokračovat," říká řemeslník, který na rodinnou cestu vydělával peníze, zatímco jeho žena rozjížděla vlastní internetový obchod. "Než jsme odjeli, měla jsem z něj jistý příjem. Byť nepokryje veškeré náklady, usnadňuje náš současný život na cestách," dodává Martina.
Čekání na karavan
Rodiče se na nomádský život připravovali zhruba rok. Děti uvolnili ze školy a vzali si je pod svá křídla, pak objednali karavan, požádali o novozélandské občanství a pronajali dům, který na Zélandu vlastní. Jejich dobrodružství, které mělo začít v sousední Austrálii, ale nevyšlo tak docela podle původního plánu. "Vystěhovali jsme se z domu a žádný karavan jsme neměli. Dodávka firmy, jíž jsme zaplatili zálohu, byla kvůli covidové situaci zpožděná. Nebylo navíc jasné, kdy se náš nový příbytek na ostrov dostane," líčí.
Namísto karavanu vytáhli stan, odsunuli cestování po Austrálii a vyrazili na jízdu autem kolem Zélandu. Zatímco dny byly plné nových zážitků, večery partneři trávili tím, že hledali pojízdný dům na cesty. "V roce 2021 byl na Zélandu problém nějaký karavan vůbec sehnat. Lidé během lockdownu začali cestovat a skoupili všechno, co bylo na trhu," líčí manželé.
Na ostrově nakonec strávili deset měsíců, z toho dva spali ve stanu a pracovali u lidí, které na svých cestách poznali. "Další měsíce jsme už kempovali s novým karavanem. Pracovali jsme, kde se dalo, pár týdnů jsme strávili i na permakulturní farmě, kde jsem se s dětmi učila správně pěstovat zeleninu," popisuje Martina. Před odletem do Austrálie poslali své věci lodí, zatímco oni odletěli na Vanuatu s 83 ostrovy.
"Tam začalo opravdové dobrodružství, byla to divočina. Strávili jsme šest týdnů mimo turistické ostrovy, kde jsme poznávali jejich domorodou kulturu a recept na štěstí. Vzpomínám, jak jsme přiletěli na jeden z ostrovů a místní nás kvůli rituálům rozdělili na muže a ženy s dětmi. V tu chvíli nám začala pracovat představivost. Po cestě jsme se totiž dozvěděli, že poslední záznam o lidožroutství je tam z roku 1968, což není tak dávno," usmívá se Jan a dodává, že v resortech bydleli zadarmo výměnou za videa a obsah na svém autorském vlogu Wander Whiff Kids.
Děti se učí životem
Desetiletá Natálie a osmiletý Sebastian jsou oficiálně přihlášení k základní výuce na Zélandu. Na cestách se ale vzdělávají sami formou tak zvaného unschoolingu. Rodiče jsou přesvědčení, že je život naučí víc než osnovy.
"Nejsme stoprocentně alternativní, snažíme se jet online matematiku a angličtinu, ale neděláme to nijak pravidelně. Není to tak, že by děti musely každý den počítat příklady. Nenutíme je do toho. Učí se hlavně praxí," říká jejich maminka.
Děti si umí hledat informace na internetu, ví, jak řešit jednotlivé situace, a s rodiči si povídají o místech, kudy projíždí. "Člověk se jim musí věnovat. Bavíme se o historii toho místa, geografii, fauně nebo flóře," říká Martina. "Když přijdou s nějakou otázkou, na niž nemáme odpověď, řekneme jim, jakým způsobem si informace dohledat. Je úžasné, kolik toho vstřebají, jsou jako houby, často nás překvapí, co všechno vědí," dodává Jan.
Výhodou vzdělávacího systému na Novém Zélandu pro rodiče je, že děti mohou školu dokončit na cestách, aniž by po návratu musely složit rozdílové zkoušky. "Děti se neučí věci, které je nezajímají, a to, co je baví, jim jde rychle do hlavy. Daleko dříve si uvědomí, jakou cestou se chtějí ubírat," tvrdí Martina.
"Samozřejmě že jsme se báli je vytrhnout ze systému, ale empirické průzkumy ukazují, že děti, které se vzdělávají formou unschoolingu, mají daleko větší šanci se v životě věnovat tomu, po čem touží a co je baví," věří Jan.
Nejmladšímu Samuelovi jsou teprve tři a půl roku. Na cestách strávil polovinu svého života a domov je pro něj tam, kde je jeho rodina a karavan. "Poté, co nás na cestách navštívili naši rodiče, jsme se mu snažili vysvětlit, že odletěli zpátky domů. Najednou jsme si uvědomili, že on vlastně neví, co to znamená. Pořád si myslel, že je najde v karavanu," smějí se dobrodruzi.
"Náš plán je nemít žádný plán"
V době, kdy jsme si s Martinem a Janou telefonovali, byli znovu na cestě, tentokrát mířili ze Severního teritoria směrem do Jižní Austrálie. V ten den měli za sebou 500 kilometrů. "Austrálie se nám líbí, ale neužíváme si ji vždy tak, jak bychom chtěli. Je to nejspíš tím, že už jsme něco zažili a viděli. Projížděli jsme hlavně částmi, které jsou hodně obydlené, což úplně nemusíme, i když jsou tam nádherné pláže, příroda a šnorchlování," popisují.
Jako nejhezčí část země hodnotí pár severovýchodní výběžek se sítí offroadových cest a divokou přírodou. Ale žít byt tam nechtěli. "Vše je hrozně daleko a není tam dobré stravování. Už před odjezdem jsme si pěstovali vlastní zeleninu, zavařovali a zamražovali potraviny v bio kvalitě, což se v malém množství snažíme dělat i na cestách. V Austrálii, mimo civilizaci, se ale těžko shání organické potraviny, což je jeden z důvodů, proč bychom tu nemohli bydlet," vysvětlují.
Zpočátku si mysleli, že nomádství obětují klidně celý život. Teď se jim víc líbí představa stálého a klidného místa, kde budou mít lidé podobné hodnoty jako oni. "Chtěli bychom žít soběstačně, mít vlastní zdroje elektřiny a zajištěnou vodu. Starat se o zvířata a pěstovat si vlastní zeleninu. Nepotřebujeme velký dům, chceme pozemek, kde bychom mohli mít všechno to, co si přejeme," vysvětluje Martina.
Rodina teď cestuje do Perthu, odkud chce spontánně odletět na Srí Lanku. "Domluvili jsme se s tamní firmou, že nás vezme na eko túru Srí Lankou výměnou za reklamní materiál na našem vlogu. Pak se vrátíme zpátky do Perthu, kde se na nějaký čas usadíme a budeme pracovat. Chceme projet i zbytek Austrálie, ale kam dál nás cesta zavede, zatím nevíme, náš plán je nemít žádný plán," říkají otevřeně.
Na svém vlogu chtějí lidem ukázat, že děti nejsou k cestování překážkou a že pokud člověk není šťastný, může žít i jinak. "Často nám lidé říkají, že na cestování nemají peníze. My ale také nejsme milionáři, vyděláváme si po cestě. Náš způsob cestování není dovolená, je to životní styl. Když člověk není příliš vybíravý, všude sežene práci," říká Jan, který si už díky cestování zkusil stavařinu, zahradnictví, uklízení i hlídání domu s pěti domácími mazlíčky.
