Ambiciózní trilogie Zahradnictví Petra Jarchovského a Jana Hřebejka vypadá na papíře skvěle. Během pouhého půl roku se počítá se třemi filmy z možná nejtěžšího dvacetiletí české historie. Prostřednictvím rodinné ságy volně navázané na populární Pelíšky zavedou diváky do temně fascinujícího období čtyřicátých a padesátých let, aby oblíbenou hořkosladkou formou nabídly zajímavou reflexi minulosti.

Není divu, že Zahradnictví upoutalo dávno před realizací. Jeho koncept se jako velké pozitivum zdůrazňoval i při přerozdělování peněz z fondu pro podporu kinematografie. Ano, šlo o velkolepou vizi. První díl Rodinný přítel však rozbořil veškeré naděje, že po místy dobré Učitelce se slavné duo opět najde.

Scény. Hodně scén

Jenže nenašlo, je ztracenější než kdy dřív. Bolí to tím spíš, že Hřebejk s Jarchovským stále nezapřou profesionalitu a vizi. Ty se však v Rodinném příteli projevují formou tezovitých kudrdlinek, zatímco celek se topí v až absurdně začátečnických chybách, neodpustitelných u amatérů a zcela nepochopitelných u autorů nominovaných kdysi na Oscara.

Snímek vypráví o třech ženách (Anna Geislerová, Gabriela Míčová, Klára Melíšková), jejichž muži byli hned zkraje okupace zatčeni gestapem. Přežívají spolu v domě na kraji města, kde se starají o děti a čekají, až válka skončí. Zásadně jim pomáhá jejich rodinný přítel (Ondřej Sokol), nosí jim proviant a snaží se je rozptýlit. Nepřekvapivě se postupně mezi ním a jednou z žen začne projevovat i jiný vztah než pouhé přátelství.

Protože však divák ví, že Sokolovi propadající Geislerová bude v Pelíškách s tváří Emílie Vášáryové i za třicet let stále ženou Martina Fingera/Jiřího Kodeta, otázkou není, zda její muž skutečně zemřel, jak oznámili nacisti, ani jestli ho kvůli milenci opustí. Otázkou je, kdy se Finger z vězení vrátí a jak Sokol zmizí ze hry. Jarchovský s Hřebejkem tedy měli jedinečnou možnost soustředit se na emoce, důsledně budovat cit odsouzený k zániku.

Právě emoce však Rodinný přítel postrádá. Nabízí scénu za scénou, jež mají být tu vtipné, tu dramatické, ale nic z nich nevyplývá. Sabina Remundová dokáže coby "snacha od rány" pobavit a mrazivé chvíle při přebírání bytu během odsunu Němců představují vrchol filmu, ale oboje v něm visí neukotveně a v důsledku zbytečně a rušivě.

Vztah Geislerové a Sokola zůstává po celou dobu mdlý, povrchní a nejvýraznější scény s ním nesouvisí. Vlastně překvapí, jak málo toho film o hrdinech řekne a jak málo prostoru jim poskytne.

Chce to odstup

Obvyklá zkratka hlásá, že Hřebejk je stále skvělý režisér, zatímco u Jarchovského se víc a víc ukazuje, že nedokáže napsat text, který dýchá a žije. Nicméně takový soud příliš lichotí režisérovi a tíhu "viny" nespravedlivě přenáší na bedra scenáristy. Tragédie Rodinného přítele má základy v neexistující dramaturgii, jde o komplexní problém. Jako by si nikdo nekladl otázky: "Proč tato scéna ve filmu je?" a "Jak divák tuto scénu pochopí?"

Související

DVTV 28. 03. 2017: Hřebejk; Kňažko; Schubert

3 fotografie

"Špatná dramaturgie" může vypadat jako abstraktní zaříkávadlo, tak jeden příklad za všechny. V rozhovoru pro Aktuálně.cz, který vyjde v následujících dnech, se má Jan Hřebejk vyjádřit k jedné z dějových výpustek. Proč divák v kritický okamžik nevidí reakci Geislerové po zásadním Fingerově monologu a scéna hned končí? Prý proto, že její mlčení je nejlepší odpověď. Jenže kdo to má pochopit? Scéna by musela alespoň několik vteřin pokračovat, aby bylo jasné, že Geislerová nic neřekla.

Její mlčení existuje pouze v hlavách tvůrců, ne v těle filmu. Divák si ho nemá na základě čeho vyvodit, pro něj neexistuje. Dramaturg by v tuto chvíli měl přijít a podotknout, že dochází ke zmatení: příjemci nemohou rozluštit zprávu, kterou film vysílá. Tato chyba je tak banální a jasná, že kdokoliv s odstupem a znalostí technického scénáře by ji musel okamžitě odhalit. 

A takových přešlapů by se v Zahradnictví našlo mnoho. Bohužel se dá říct, že Rodinný přítel je složený takřka výhradně z podobných dramaturgických selhání, na jejichž základě se charakteristiky i vztahy mezi postavami - nejen emocionální, ale i rodinné - rozplývají. Výsledkem jsou scény, v nichž může občas zafungovat vtip vyslovený mimo kontext, ale ani o kus víc.

Je to škoda

Divák půl hodiny sleduje rozbalování dárku na Štědrý den a může leda stejně dlouho tápat, proč tato scéna ve filmu je? Proč musí na začátku mechanicky sledovat zatýkání jedné postavy za druhou, místo aby to odbyl pětiminutový prolog? Troufne-li si film mít 130 minut, musí být každá jedna z nich obhajitelná. Těžko ale plakat nad zbytečností, když se trilogie jmenuje Zahradnictví, přičemž v samotném zahradnictví se odehrává asi deset minut, které s příběhem obou milenců souvisejí nejméně. Pokud mají jednotlivé díly obstát samostatně, což podle vyjádření autorů platí, jde o chybu.

Tématem samo o sobě by bylo i nekonzistentní užívání jazyka: dítě ve čtyřicátých letech říká dospělému, že je prase, za chvíli však Geislerová předčítá hyperkorektním jazykem. Problém přitom není se stylizací mluvy, ale s nekonzistencí této stylizace. Scenárista formátu Jarchovského (vedoucího katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU) by jistě byl schopen ho napravit, kdyby k tomu byl vyzván.

Rodinný přítel by se dal cupovat ještě dlouho. Šlo by se zmínit o podivné obrazové postprodukci (i během scén v plně osvětlených místnostech je taková tma, že postavám není vidět do obličeje). Šlo by mluvit o nevtahujícím zobrazení války (největším nebezpečím není gestapo, ale nuda). Šlo by mluvit o podivném materiálním odtržení od světa (tři ženy bez manželů nějak uživí děti, aniž by bylo jasné, jestli a kde pracují).

Zásadně hůř se vyjmenovává, co v prvním dílu Zahradnictví funguje. Snad některé herecké výkony (předně Klára Melíšková) a nerušivá hudba Petra Ostrouchova. A člověka to musí mrzet, protože film někde v hloubi nabízí zajímavá témata a nápady mají velký potenciál. Pro Petra Jarchovského jde navíc o velmi osobní téma, protože postavy převzaté z Pelíšků jsou inspirované jeho rodinnou historií.

Jenže oběma hlavním tvůrcům chybí nutný odstup a nikdo jim zjevně neposkytl dostatečně kritickou reflexi, aby se vyvarovali tolika hloupých a do očí bijících chyb. Třeba by zbylé dva díly šly ještě zachránit ve střižně, pokud vypadají stejně? Představa dalších čtyř a půl hodin tohoto smutného zmatku není vůbec pěkná.