Devětatřicetiletá autorka hořké generační komedie Zoufalci a analytického vztahového dramatu Rozkoš tentokrát nevypráví o bilancujících třicátnících neschopných vést naplňující život ve světě nepřeberných možností a moderních komunikačních prostředků.
Po šesti letech, kdy režírovala televizní dokumenty a webové seriály, Rudolfová podle vlastního scénáře natočila pohádku pro celou rodinu. Dotýká se mnoha obecných témat. Navzdory omezením daným konvencemi žánru ale opět stvořila originální autorský snímek, který v konkurenci českých pohádek posledních let nezapadne. Zároveň filmařka svým hrdinům konečně dopřála to, co se v předchozích snímcích jevilo jako nedosažitelné: štěstí a lásku.
V jednom rozhovoru Jitka Rudolfová řekla, že upřednostňuje spolupráci s herci, které již zná a ví, co od nich čekat ve scénách založených na improvizaci, k níž se ráda uchyluje. V Hodinářově učni tak nepřekvapivě narazíme na tváře známé z její dosavadní filmografie.
Prací maskérů náležitě zošklivěná Jana Plodková si labužnicky vychutnává roli zlé sudičky Lichoradky, zatímco Václav Neužil a Jaroslav Plesl předvádějí výbornou souhru coby její počestní bratři Rodovoj a Rodovít. Všichni tři se v prologu filmu setkávají nad kolébkou novorozeného Urbana.
Zákeřná Lichoradka chlapci přisuzuje neveselý život v chudobě a osamění, její sourozenci oproti tomu věští lásku a bohatství. Trojice sudiček, jejichž výstupy film odlehčují, však pouze naznačí směr, kterým by se Urbanův život mohl ubírat, případně tápajícího protagonistu lehce popostrčí. V zásadě zosobňují vnitřní hlasy našeptávající, jak by měl jednat.
O tom, jak bude jeho osud naplněn, rozhodne sám Urban a lidé, kteří mu vstoupí do života.
Odysea za magickými hodinkami
Prvním z těch lidí je chamtivý hodinář hraný Viktorem Preissem, který osiřelého chlapce bere do učení. Na základě prvního z několika snů, jimiž Rudolfová oživuje lineární vyprávění, uvěřil, že pokud sirotka ožení se svou dcerou Laurou, pohádkově zbohatne.
Plán se zdárně naplňuje, z dětí se stávají dospělí, z kamarádů snoubenci. Přípravy svatby ale naruší zjištění, že by posvěcení svazku Urbana a Laury mohlo znamenat hodinářův skon. Muž umanutě nadřazující vlastní prospěch přáním a potřebám bližních tak stojí před dilematem, zda kvůli truhle zlaťáků dát všanc život.
Řešením svízelné situace se jeví být hodinky varující svého nositele před smrtí. Jejich původ ozřejmuje příběh o slepém rabínovi, pojatý v duchu staropražských legend.
Způsob, jakým Rudolfová navozuje takřka hororovou atmosféru, diváky nenechává na pochybách, že sledují dílo, jehož tvůrci se nespokojili s nejsnazšími řešeními. Nedostavuje se pachuť z inscenační topornosti jiných českých pohádek - a to díky promyšlenému rámování a "rozzáběrování", dynamické montážní sekvenci či hudební scéně, postihující tragičnost milostných vztahů slovy "je ještě brzy, nebo již není čas".
Písnička podkresluje cestu již dospělého Urbana (hraje ho Michal Balcar) do světa, kam byl vyslán hodinářem, aby mu přinesl magické hodinky.
Urban v dlouhém kabátě, dodávajícím mu vzhled figur z romantických obrazů, kráčí českou krajinou, potkává roztodivná individua a čestností, moudrostí i šikovností překonává peripetie. Laura, ztvárněná Dranou Droppovou, mezitím v krásných šatech a světlem zalitých pokojích čeká, zda se její milý vrátí z odysey, a vzdoruje otcovým snahám vnutit jí jiného nápadníka.
Dojde na všechny emoce
Přes občasné projevy Lauřiny svéhlavosti Hodinářův učeň zachovává archetypální rozdělení rolí, navíc podtržené specifickým vizuálním stylem pro každého z milenců.
Muž je předurčen pro dobrodružství, žena k tomu, aby se stala manželkou. On aktivně zdolává překážky, ona se pasivně nechává zachraňovat. Rudolfová však padouchy i hrdiny vykresluje vnímavěji, než je u pohádek obvyklé. Pohání je srozumitelná motivace, a třebaže se chovají dle známých pohádkových vzorců, jde o živoucí postavy, s nimiž nás baví trávit čas.
Herci Plesl s Neužilem dávají vzpomenout na nesourodá dua z klasických grotesek. Jeden z jejich společných momentů pak přímo cituje slavnou scénu s "mrkajícím" domem z moderní grotesky Jacquese Tatiho Můj strýček. Rudolfová tím pomrkává na diváka, stejně jako sugestivní scénou ze závěru, odkazující k Morgianě režiséra Juraje Herze.
Oba herci společně s Plodkovou a Preissem předvádějící výrazně stylizované výkony a posilují komediální rovinu vyprávění. Civilněji se projevují sympatičtí představitelé ústředního páru nebo Miroslav Krobot v roli hostinského, stoicky přijímajícího uvěznění v časové smyčce. K nepoznání namaskovaný Jiří Vyorálek zase citlivě ztvárnil zvířecího muže, jehož jinakost Urbana jako jediného neděsí.
Od projevů jednotlivých herců se do jisté míry odvíjí různý tón konkrétních sekvencí. Vedle smíchu tak film vzbuzuje i dojetí, fascinaci nebo napětí a nabízí emocionálně neobyčejně pestrý zážitek.
Příliš digitální hmyz
Urbanova setkání s těmito postavami současně rozvádějí motivy příběhu, ať už jde o překonávání strachu z cizího, předurčenost života, nebo vzdorování neúprosnému času, který dále akcentuje výtvarná složka filmu nebo zvuková stopa - třeba zesíleným tikotem hodin.
Zásluhou toho film přes časté změny tónu, množství postav i dějové odbočky působí poměrně kompaktně, méně mozaikovitě než Zoufalci a Rozkoš. Zkrácení některých ilustračních záběrů, lepší provázání scén a redukce zbytečně popisných dialogů by nicméně přispělo k většímu spádu.
Jak po novinářské projekci naznačili tvůrci, nedůsledné dramaturgické "pročištění" mohlo být zapříčiněno nedostatkem času a financí na postprodukci.
Hodinářův učeň
Scénář a režie: Jitka Rudolfová
Bontonfilm, v kinech od 15. srpna.
Nepoměr mezi tvůrčími ambicemi a reálnými možnostmi je nejzjevnější na nevyrovnané úrovni triků. Ve výpravné podívané s nákladnými kostýmy a mnoha atraktivními lokacemi, jako jsou Panská skála, Hostýnské vrchy nebo zámek Lednice, působí digitální hmyz jako pozdrav z jiného, lacinějšího filmu.
Hodinářův učeň vinou těchto rušivých elementů neplyne tak hladce ani není natolik vtahující, jak by při ideálních výrobních podmínkách mohl být. Přesto mu náleží místo mezi lepšími porevolučními pohádkami. Namísto revoluce sice nabízí jen drobná ozvláštnění, ale je jich dost na to, aby diváci měli nehledě na věk po celých 100 minut nad čím žasnout a přemýšlet.
Jitka Rudolfová sice naplňuje známé pohádkové schéma, na rozdíl od mnohých kolegů ale nerezignovala na propracovanější kinematografický jazyk, prokreslenější postavy a myšlenkovou hloubku. Z jejího filmu si člověk odnese víc než pobavení nad pitvořícími se anděly a čerty.
