Z panenky je nyní robotická hračka, která si z původní Chucky na první pohled bere jen vzhled. Ale na ten druhý také, a to především, ducha doby, kdy horory méně děsily a více zalévaly diváky záplavami krve i dalších tělních tekutin. A samozřejmě patřičně obskurním humorem.
Norský režisér Lars Klevberg se scenáristou Tylerem Burtonem Smithem vědomě přistupují na braková pravidla hry od prvních chvil, kdy se jeden z dělníků v továrně na výrobu robotických hraček pro děti zasní a dostane padáka. Muž, kterého zaměstnavatel údajně našel na ulici, z pomsty několika kliknutími přeprogramuje software, aby z dětského miláčka udělal neomalenou hračku bez jakýchkoli zábran v oblasti násilí či sprosté mluvy.
Nová Dětská hra by se klidně mohla prodávat se sloganem Srdečné pozdravy braku. Tvůrci si pohrávají se světem, kde připouštějí i ty nejjalovější nápady a dějové zkratky. A do něj v přesných, byť nikterak velkých dávkách přidávají dotek moderního, ambicióznějšího hororu.
Takže například uvěřitelně, v pár trefných scénách, vykreslují sociální prostředí, ze kterého pochází hrdina Andy. Máma mu věnuje porouchanou panenku, již někdo reklamoval u nich v práci. A dále autoři s pochopením a citem vystihují svět náctiletých a jejich bezprostředních, přiměřeně k věku krutých i radostných her.
Děti bodající tužkou do figurky jednorožce s výkřikem "Za Tupaca!" patří k nejvtipnějšímu, co snímek nabízí. Zároveň jde o exemplární důvod, proč se Dětská hra nestane hitem typu seriálu Stranger Things. Vtípek odkazující na slavného amerického rapera, který byl v polovině 90. let čtyřikrát postřelen a zranění podlehl, jako by tvůrci napsali víc pro sebe než pro možnou cílovou skupinu.
Podobně celému snímku hrozí, že uvízne v jakémsi mezisvětě - že pro fanoušky braku bude příliš nákladný a umírněný, zatímco milovníci ambiciózních nezávislých hororů v něm najdou málo skutečného děsu. Zápletka nevydá ani na jasný společenský komentář.
Přesto se vyplatí dát Dětské hře šanci. Právě proto, že se neohlíží napravo nalevo a jen si hraje s nápady, tu chytrými, tu vtipnými, jindy přiznaně praštěnými až přihlouplými. Ve svobodné hře, v níž je místo pro nenucené průpovídky i detailní záběry na kosti deroucí se ze zlomených holení.
Zatímco největší nostalgické hity dneška - jako právě seriál Stranger Things - pracují s odkazy na to nejznámější z tehdejší dobové popkultury, Dětská hra vzpomíná na brak, který se krčil na zaprášených poličkách videopůjčoven, případně v nočních vysílacích časech televizních stanic.
Tento přístup k filmařině, kde je vše dovoleno, se pokouší propašovat do hlavního proudu. Nikoli pouze krvavostí některých scén, ale hlavně poukazem na hravost, kterou se béčková zábava vždy vyznačovala a v čem byla protipólem mnohdy rigidní áčkové produkce.
Dětská hra tak například šikovně využívá schémat ze sociálního dramatu jen a jen k tomu, aby hrdiny vmanipulovala do potřebných situací.
V jedné scéně protagonista Andy nese své černošské sousedce a matce policisty jako dárek v krásném barevném papíru kůži mrtvého chlápka, kterou našel u sebe v pokoji. Sám se diví, jak se to mohlo stát, ale už není cesty zpět.
Dětská hra
Režie: Lars Klevberg
Bontonfilm, česká distribuční premiéra 25. července
Mnohé dnešní horory manipulují s dějem a postavami, jen aby vytvořily situace s potřebným přesahem. Autoři Dětské hry dělají opak: vše podřizují vyprávění a zábavě. Což je legitimní přístup, byť se na něj divák musí naladit.
Dětská hra je film, který nevyděsí. Pomocí krve a důvtipu však posílá vzkaz napříč dekádami. Ten vzkaz říká: Já jsem brak a dovedu být rovnou měrou chytrý, vtipný i trochu nechutný společník. I ty se mě můžeš naučit mít rád.
