Na rozdíl od populárního českého večerníčku Rákosníček ale druhotina režiséra Hlynura Pálmasona hned od začátku valí na diváky hutnou, hypnotickou atmosféru plnou smutku, truchlení a melancholie.
V tom voze seděla manželka postaršího policisty Ingimundura, který se po zbytek snímku s nehodou vyrovnává jen obtížně.
Čtyřiatřicetiletý Hlynur Pálmason po výtečném, stylově i vypravěčsky nekompromisním debutu Zimní bratři natočil film, který je na první pohled obyčejnější. Na rozdíl od Zimních bratří se neodehrává v nehostinném prostředí vápencových dolů, kde na hrdiny i diváky z každého záběru dopadá nepříjemný bílý poprašek horniny. I protagonisté režisérovy novinky jsou zdánlivě "normálnější", nejde o outsidery přežívající na okraji společnosti - natož v místě, které připomíná kraj světa.
Od prvních chvil Pálmason ukazuje, že patří k nejtalentovanějším nováčkům světové kinematografie. Než se dostane k samotnému hrdinovi, vtělí plynutí času po nehodě i hluboký zármutek do statických filmových obrazů jediného stavení, do osamocených výjevů, které připomínají spíše sérii maleb trpělivého krajinkáře, jenž se rozhodl zachytit tutéž scenerii ve všech denních dobách a ročních obdobích.
A nadále Pálmason rozehrává na jedné straně dramatický příběh muže, v němž vedle zármutku dříme vztek a problém se zvládáním temperamentu. Ale vedle toho neustále překvapuje diváky nečekanými audiovizuálními situacemi, mnohdy do extrému dotaženými absurdními gagy, které však přispívají k emocionální komplexnosti této netradiční charakterové studie.
Ingimundurovi - ztvárnil ho islandský herec Ingvar Eggert Sigurdsson, známý ze snímků Everest či K-19: Stroj na smrt - truchlení zkomplikuje podezření, že mu žena byla nevěrná. A režisér Pálmason vykresluje protagonistu jako zlomeného, zarmouceného dědečka, ale také jako muže, který je schopen extrémního násilí.
Snímek Bílý bílý den se rozkračuje k vyobrazení člověka, jenž v lecčem připomíná islandskou přírodu. Protagonista Ingimundur je jako ostrov plný extrémů, ve kterém se odehrávají ty největší protiklady. Od melancholické krásy gejzírů a fjordů až k sopce, jež je schopna ochromit okolní svět.
Pálmason přitom i s prostředím, které se neobejde bez mlh, zeleně a kamení, pracuje neotřele. Vynalézavě postavy zasazuje do sice typických prostor, v nich však vytváří netypické situace. Případně obyčejnou scénu vygraduje jako nikdo jiný.
Jedním z vrcholů budiž situace, v níž hrdina odhodí ze silnice balvan překážející v cestě. Následuje nekonečná série záběru na kus skály, který se řítí z kopce. Kdykoliv už to vypadá, že dopadl, následuje další střih. A další pád.
Talent najít neobvyklé záběrové řešení či překvapivý gag, jehož funkcí a povahou není jen pobavit diváka, dělá z Pálmasona jednoho z nejinvenčnějších začínajících tvůrců. Režiséra ochotného hledat nezvyklou filmovou řeč, která přitom vede k velmi diváckým reakcím na celé škále emocí - od smíchu až po největší zármutek. Přičemž mezi obojím nemusí být tak velká vzdálenost, jak by se mohlo zdát.
Bílý bílý den je na povrchu typické severské drama, jakých se dříve točila spousta a které nyní částečně vystřídala vlna skandinávských kriminálek.
Pálmason však k této tradici vyprávění - o sveřepých lidech, osamění, smrti a dalších bolestivých situacích, to vše pomocí radikálního humoru a radikálního násilí, a přitom též velké porce vřelosti - přidává nezvyklý styl.
Jeho druhotina se ke konvenčnějšímu dramatickému tvaru prodírá pozvolna, od takřka abstraktního začátku přes naznačené absurdní odbočky až po peripetie.
Jenže když v závěru nasadí emoční knock-out, divák odchází z kina s pocitem, který mu za krkem bude sedět ještě dlouho.
Bílý bílý den
Scénář a režie: Hlynur Pálmason
Aerofilms, česká distribuční premiéra 25. července
Úvodní citát snímku od neznámého autora hovoří o existenci bílého dne, kdy mrtví promlouvají s živými. Ten odkazuje nejen k mlžnému úvodu filmu, ale vystihuje jej jako celek.
Hlynur Pálmason do svého díla vnořil velkou porci něčeho neproniknutelného a tajuplného. Právě ony populární knižní i filmové detektivky žánru zvaného scandi-noir často nesou označení mysteriózní. Pálmason se o záhadnost nemusí urputně snažit a dělat z ní marketingovou značku. U něj je to promyšlená hra s divákem, vedená drobnými úkroky od dramat všedního dne. I těmi se dá dojít do míst, kde se svět stává takřka magickým, a přitom pořád lidským místem.
