Jubilejních 700 let od narození Karla IV. je nepochybně zásadní výročí, proto je na rozdíl od podivných několikatýdenních oslav Jiřiny Bohdalové namístě, že se mu Česká televize rozhodla věnovat výjimečný prostor.
Formu, jakou oslavy dost možná nejvýznamnějšího českého panovníka završit, tedy snímek Hlas pro římského krále, však zvolila nešťastně.
Režisér a scenárista Václav Křístek se tu po vzoru Karlova otce Jana vydává do boje, který snad sám tuší, že nemůže vyhrát. Výmluvně působí už fakt, že místo plánovaných dvou filmů mohl být z finančních důvodů realizován jen jeden.
Nerozum od počátku
Jednou z ctností člověka, kterou by jistě podtrhl i samotný oslavenec, je přitom schopnost znát hranice svých možností a umět se jim přizpůsobit. Česká televize ale touto sebereflexí zřejmě netrpí, když nabízí film, v němž tvůrci za vrchol považují, že mohou jednou za pár minut předvést exteriérovou scénu či letecký záběr.
Příběh o cestě mladého Karla (Kryštof Hádek) k moci a jeho rivalitě s Janem Lucemburským (Stanislav Majer) ale ze své podstaty nepotřeboval bohatou výpravu. Jakýkoliv „moneyshot“, tedy záběr sloužící k chlubivému předvádění toho, co si může produkce dovolit, je beztak uměle vnucený. Smysluplnější by bylo pokusit se o vybroušené konverzační drama, zvlášť když se námět věnuje střetu principů a zrodu moderního pojetí diplomacie.
Kdy konečně čeští dramaturgové pochopí, že v době, kdy k nám proudí stamilionové zahraniční produkce, se je nemá smysl pokoušet evokovat? Záběr na pět komparzistů na koních doprovázených nemístně epickou hudbou jak z Pána prstenů působí pouze trapně a upachtěně.
Tvůrci se naopak mohli soustředit na to, co si mohou dovolit oni, ale ne blockbustery za stovky milionů: Napsat komplexnější a složitější příběh, který by se nebál faktografičnosti nebo komplikovaněji vykreslených vztahů mezi hrdiny.
Někdo bojuje o něco
Hlas pro římského krále ale ignoruje právě to, v čem mohl být dobrý. Atraktivní střet dvou generací a dvou postojů. A dobří herci v hlavních rolích Hádek a Majer si vyměňují tezovité dialogy plné toporně pronášených frází a bojují o nejasně definované tituly. Vědí dneska běžně lidé, co vlastně znamená „římský král“? Pokud ne, nebudou to vědět ani po zhlédnutí.
Faktografie, psychologie, tempo a plynulost jsou tak nahodilé a nedořešené, jak by člověk u dvou scénářů na poslední chvíli seškrtaných na polovinu čekal. Protože se nedaří vystavět drama, pozornost musí být směřována k těm několika momentům, kdy se inscenace pokouší být velkolepá – z logiky věci by tomu mělo být přesně naopak a těch několik nutných nákladnějších scén mělo jen šetrně doplňovat film založený na textu.
Když si uvědomíme okolnosti vzniku projektu, můžeme být možná k výsledku shovívavější – jistě šlo dopadnout o řád hůř. Když si pak vzpomeneme na Nikolaevova Cyrila a Metoděje, třeba se nám i uleví. A Majerův Jan Lucemburský dokáže občas působit téměř lidsky... Od spokojenosti jsme ale pořád daleko.
Složit poctu narození Karla IV. bylo jistě nutné, nelze se však ubránit pocitu, že Česká televize vybrala ten nejbanálnější způsob (natočíme na jeho poctu velkofilm!), aniž by si připouštěla, že na něco takového nemá prostředky ani know how.
