Tvorba České televize se dostala do fáze, kdy už si můžeme být jistí řemeslnou kvalitou jejích seriálů. Práce lidí před i za kamerou dosahuje úrovně úměrné výši rozpočtu, jež není vždy ideální, ale většinou přeci jen dostačující. Přesto zatím nezbývalo než netrpělivě čekat na splnění doposud prázdných řečí o sledování světových trendů.
Ten okamžik přichází v nejméně očekávanou chvíli, s druhou sérií kriminálky Detektivové od Nejsvětější Trojice podle knižní předlohy Michala Sýkory, tentokrát s názvem Modré stíny. Ty navazují na Případ pro exorcistu, který známému scenáristovi Petru Jarchovskému zrežíroval jeho dlouholetý kolega Jan Hřebejk, aby vzniklo dílo tak bezradné a zmatené, že bylo místy nechtěně legrační a místy politováníhodné.
Nyní však dostal šanci režisér Viktor Tauš, jenž má rovněž s Jarchovským zkušenost z mnohými chváleného snímku Klauni. A chopil se textu s vervou, jaká se nevidí.
Kdo se zbláznil?
Že se „něco děje“, pochopíme už po pár vteřinách. Obraz není příjemně neutrální, místo toho nás do očí praští šíleně přejasněná scéna s podivně se pitvořícím Martinem Hubou v poloze, v jaké tohoto herce převážně důstojných gentlemanů neznáme. Po chvíli začnou zabírané hlavy podivně tančit po obraze a umísťují se na jeho prapodivná místa, kamera se třese, je nepříjemná.
Vše vypadá tak divně a nepoddajně, že se ptáme, kdo přesně se na natáčecím place asi zbláznil, že tuhle zrůdnost připustil, a proč si Tauš nevypnul automatické ladění jasu a kontrastu a nepustil k tomu raději profesionála. Všechno se zdá špatně, až neuvěřitelně špatně.
Pak se vrátíme k postavám, jež minule působily strnule a škatulkovitě, aby začaly k velkému překvapení najednou dýchat. Brutální vražda na olomoucké univerzitě vnesla konflikt i do vyšetřovacího týmu, protože milenec jedné z policistek je mezi podezřelými. Jiný kolega vynáší informace tajemnému muži, aniž bychom znali jeho motivace. Sehraná parta skořápek si přestává důvěřovat. A začíná žít a nabývat hmatatelnosti.
Vyšetřovatelé jsou navíc přestěhováni do neutěšených provizorních prostor, kde je normalizační architektura „přelepena“ kancelářskými vestavbami. Vše je tedy tísnivé – prostředí, vztahy, nepochopitelně rozjařená režie vytrhávající nás z pohodlného sledování a pálící do očí.
A někdy na přelomu prvního (bohužel zdaleka nejslabšího, skoro odrazujícího) a druhého dílu si uvědomíme, jak moc zajímavé je to, co sledujeme! Jak moc jiné, působivé a svérázné. A poprvé při sledování kriminálky ČT vyvstane otázka, kam se děj bude ubírat jak do kriminální zápletky, tak i osobních vztahů postav.
První výzva
Modré stíny jsou výzva, což je tlustou čarou odděluje od dramatické produkce ČT. Ta se úpěnlivě snaží být za každou cenu pro každého, lehká, příjemná, snadno pochopitelná. Svou konformitou, ustrašeností a touhou diváka v první řadě naplňovat pohodou se vzdaluje vysněné západní produkci, kde se seriály nebojí konfrontovat okrajová témata a vybírat si konkrétní cílové publikum. Právě v tom tkví podstata quality TV a právě to Česká televize (a povětšinou i naše kinematografie) zcela ignoruje, aby se pachtila v nesnesitelně korektním průměru.
Modré stíny jsou jako facka divákovi, který se těší na průpovídky Bolka Polívky v Případech 1. oddělení, nebo se uculoval nad Krobotovými bodře šovinistickými vtípky v Případu pro exorcistu. Zde se Krobot odhaluje jako bývalý estébák vyslýchající zatčené studenty, jeho aura strejčka mizí. Ve scéně drásavé a působivé natolik, že by mohla být v severském dramatu.
I diváci vyhledávající příjemnou zábavu a oddech si zaslouží své uspokojení, jenže jejich jménem doposud udržovali dramaturgové nad veřejnoprávní tvorbou diktaturu fádnosti a podlézavosti a pro nespecifikovanou skupinu „všech“ vznikalo opravdu „všechno“. Modré stíny nejsou pro všechny, zdaleka ne. Nebudou se líbit nejspíš většímu počtu diváků než kterákoliv další kriminálka ČT. Právě proto jsou nejlepší z nich. Protože jsou výrazné a vše výrazné, co se jednomu líbí, musí druhého odrazovat.
Nabízejí ambivalentní postavy a vztahy, konflikty, nosná témata, nebanální společenský komentář, nenásilný, většinou sarkastický a nečekaně trefný humor. Dějovou linku směřující k první funkční katarzi v Jarchovského scénáři po několika letech (jeho text sice nezapře autorovy limity, možná i díky Sýkorově pomoci se ale Jarchovský překonává). A na konci, ač je vrah dopaden, jsou všichni lidsky vysílení, dál nedůvěřiví. Herci mají navíc prostor pro skvělé výkony a obzvlášť Klára Melíšková předvádí maximum.
Taušův přístup připomíná záběrováním nejvíc režiséra Toma Hoopera (Králova řeč, Dánská dívka) na nějaké droze. A syrovostí obrazu možná experiment Kim Ki-Duka Stop, jenž byl letos vypískán v Karlových Varech. Těžko říct, nakolik je obzvlášť kompozice do rohů obrazu vhodná pro televizi (tisková projekce probíhala v kině).
A ještě těžší je říct, nakolik jsme svědky pevného tvůrčího díla a nakolik samoúčelného experimentu, který se fatálně vymkl kontrole. Není to ale tak důležité, protože po dlouhé době je zajímavé sledovat dramatickou tvorbu České televize. A těžko uchopitelná autorská rozhodnutí nakonec vždy působí lépe než konformní odosobněná kvalita.
