Řada historiků upozorňuje, že bychom v debatě o odbojové skupině bratří Mašínů měli konečně překonat dichotomii hrdinové versus vrazi a přijmout, že její příběh není jednoznačný. Může film Bratři k takové změně diskurzu přispět?
Určitě ano. Sám jsem film už viděl a považuji ho za velice zdařilý. Příběh skupiny bratří Mašínů podává civilně, zasazuje ho do dobového kontextu a taky je až na jednu smyšlenou postavu v podstatě pravdivý, což u historických filmů nebývá vždycky pravidlem. Přitom není jen dokumentární rekonstrukcí, ale opravdovým filmovým dramatem. Zároveň si nemyslím, že teď bude celé Česko debatovat o Mašínech. Obavám se, že velká část společnosti netuší, že nějací Mašínové vůbec existovali. Diskutovat o nich budou především ti, kteří o nich diskutovali dosud.
Přesto se o skupině bratří Mašínů ve společnosti mluví mnohem víc než o zbytku třetího odboje a stále probouzí značnou kontroverzi.
Ano, sám na přednáškách upozorňuji, že se nám veřejná debata o třetím odboji scvrkla na bratry Mašíny, zavražděného pátera Toufara a zavražděnou Miladu Horákovou. Na přelomu 40. a 50. let přitom byly komunistické represe skutečně krvavé a brutální, zasáhly obrovskou část společnosti a my jsme úplně zapomněli na tisíce lidí, kteří se tehdy proti totalitnímu zlu postavili. Na lidi, kteří za boj proti komunistické moci položili život, aniž by očekávali jakoukoli odměnu. Je to strašná chyba. Proto pevně doufám, že film rozproudí debatu nejen o skupině bratří Mašínů, ale o celém třetím odboji, který je daleko rozsáhlejší a mnohovrstevnatější.
A pokud někdy v souvislosti s Mašíny padne slovo kontroverzní, je to přinejmenším ze dvou důvodů hloupost. Zaprvé proto, že kontroverzní byl samotný komunistický režim. Bez něj by žádný odboj nebyl nutný, všichni by si mohli v klidu studovat, pracovat a žít své osobní životy. Zadruhé proto, že ve třetím odboji se stejně jako v každém jiném odboji našly postavy, které opravdu kontroverzní byly. Můžeme jmenovat například Ladislava Malého, na jehož popud došlo v roce 1951 k zabití komunistických funkcionářů v Babicích, ale i vojenského zběha Františka Slepičky.
V době po únoru 1948 by se tedy našli i jiní odbojáři, kteří by nám z dnešního pohledu mohli připadat radikální, jen se o nich tolik nemluví.
Každý proti zlu bojuje takovým způsobem, na jaký stačí. Někdo se stáhne do ulity a myslí si svoje, někdo šíří letáky, někdo čmárá hesla po zdech a někdo zabíjí představitele zločinného režimu. Z pohodlí demokracie můžeme jen těžko posuzovat, která podoba odboje je legitimnější a přináší lepší výsledky. Třetí odboj ve 40. a 50. letech bohužel s komunistickým systémem nijak neotřásl. Režim byl tehdy natolik ukotven, podporován Sovětským svazem a bohužel také zcela akceptován částí populace, že proti němu odbojáři prakticky neměli šanci, byť byli opravdu stateční.
O mrtvých představitelích režimu, ať už šlo o příslušníky Sboru národní bezpečnosti nebo komunistické funkcionáře, bychom ale mohli mluvit i v případě už zmiňovaného Františka Slepičky či odbojové skupiny Černý lev 777. Oběti si vyžádaly také přestřelky s některými převaděči. Jedním ze zásadních důvodů, proč se ve veřejné debatě mluví především o Mašínech, tak podle mě je, že si dovolili přežít. Tím režim naštvali víc, než kdyby je komunisté dostali a pověsili. Většina odbojových skupin naproti tomu skončila na popravištích nebo minimálně strávila dlouhé roky v kriminálech.
Nabízí se i další důvody, proč se debata o bratrech Mašínech tak často zvrhne v nesmiřitelnou bitvu mezi jejich obhájci a odpůrci?
K vyhrocenosti podobných diskuzí nepochybně přispívají sociální sítě, kde patří k dobrému tónu mít na všechno silný názor. Většinou ale rychle odhalíte, že diskutující o skupině bratří Mašínů ani o dobovém kontextu nic neví a posuzují její činy dnešní optikou. Stejné chyby se dneska koneckonců dopouští kdekdo. Kdyby diskutující měli představu, kolik lidí státní moc ve 40. a 50. letech odsoudila k vysokým trestům odnětí svobody, nebo dokonce trestům smrti, kolik lidí komunisté zavřeli do táborů nucených prací či ještě horších uranových lágrů, možná by se zamysleli, proč bylo důležité proti komunistům bojovat jakýmkoli způsobem.
Často padá argument, proč skupina bratří Mašínů nespáchala atentát na Klementa Gottwalda nebo jiného vysokého komunistického funkcionáře. Což lze ovšem vysvětlit tím, že nejdřív potřebovala získat zbraně, a taky tím, že významnější představitelé režimu byli mnohem pečlivěji střežení než řadoví příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Vůbec nejčastěji se pak objevuje argument, že podřezali svázaného a chloroformem uspaného muže.
Šlo o příslušníka Sboru národní bezpečnosti Jaroslava Honzátka, kterého Ctirad Mašín zabil, aby nemohl vyzradit, že skupina odcizila zbraně na služebně v Čelákovicích.
Ano, Ctirad Mašín se tuhle metodu naučil v kurzu brannosti, který byl pořádán za třetí republiky. Oba bratři se zkrátka naučili partyzánské válce a vedli ji způsobem odpovídajícím jejich věku - tedy s naprostým nasazením bez ohledu na jakékoli následky, ať už pro ně, či pro zbytek jejich rodiny. Zapomínáme, že Ctiradovi a Josefovi bylo kolem dvaceti, nebyli to uvážliví čtyřicátníci, kteří by si leckteré své činy rozmysleli, nebo je přinejmenším provedli jinak. Zároveň musíme zohlednit, že tuhle partyzánskou válku vedli také pod vlivem svého otce - generálmajora Josefa Mašína staršího.
Kritici bratří Mašínů přesto namítají, že kvůli nim zemřeli nevinní lidé - vedle Jaroslava Honzátka ještě další příslušník Sboru národní bezpečnosti Oldřich Kašík a taky pokladník z přepadeného vozu s výplatami Josef Rošický.
To je základní omyl. Oba esenbáci ani pokladník Rošický, který byl mimochodem prokazatelně členem KSČ, nezemřeli kvůli Mašínům, ale proto, že v Československu vládl komunistický režim. Bez něj by se nikomu nic nestalo - nebyl by zapotřebí odboj, který holt někdy vede ke ztrátám na životech.
I Ctirad a Josef Mašínovi později zdůrazňovali, že v Československu na počátku 50. let byla občanská válka a že samotný komunistický režim vyhlásil třídní boj. Byla tehdejší doba skutečně tak vyhrocená?
Občanskou válkou bych tehdejší situaci nenazýval, to by mezi komunisty a jejich odpůrci muselo dojít k masivnějšímu střetu. Myslím, že na občanské války v Česku nejsme mentálně stavění. Rozhodně ale v případě skupiny bratří Mašínů můžeme mluvit o legitimním odboji. V České republice platí už od roku 1993 Zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který jasně říká, že šlo o zločinný systém, proti němuž bylo na místě bojovat. A že tento odboj byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty. Všichni členové skupiny osvědčení pro účastníky třetího odboje dostali, i český stát jejich podíl na protikomunistickém odboji uznal, takže není o čem diskutovat. A odboj pochopitelně zabíjí své protivníky, s tím se nedá nic dělat.
Zmínil jste, že si Ctirad a Josef Mašínovi brali příklad ze svého otce - protinacistického odbojáře Josefa Mašína staršího, který se symbolicky objevuje i v úvodní scéně filmu. Řekl byste, že byli jeho synové rození bojovníci?
Slovem bojovníci jste narazil na další podstatný aspekt vnímání třetího odboje. V Česku se totiž myslím daleko lépe srovnáváme s mučedníky než s bojovníky. Vzýváme Josefa Toufara nebo Jana Palacha, což je samozřejmě zcela oprávněné. Zároveň to však ukazuje, že je pro nás mnohem snadnější přijmout osobnosti, které se samy obětovaly, nebo byly obětovány, než někoho, kdo na oltář svobody a demokracie obětoval druhé.
A ano, bratři Mašínové byli odmala zvyklí bojovat, prát se se životem. Dospívali za protektorátu, obklopení nepřáteli a sami se zapojili už do druhého odboje. Prováděli drobné sabotáže na železnici, pomáhali ruským válečným zajatcům a Židům uprchlým z transportů smrti, nosili jim do úkrytů jídlo, což se tolik neví. Přitom za to byli po válce přímo v Lošanech, u svého rodného statku prezidentem Edvardem Benešem vyznamenáni.
Velkou pozornost film Bratři pochopitelně věnuje dramatickému útěku do západního Berlína, při kterém Ctirad a Josef Mašínovi, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda v roce 1953 čelili tisícům východoněmeckých vojáků a policistů.
Teď jste zase narazil na jednu roztomilou terminologickou nepřesnost. Všichni totiž jejich cestě do západního Berlína říkáme útěk. V internetových diskuzích se často objevuje argument, že tady bratři Mašínové povraždili lidi a pak emigrovali. Přitom to byl spíš bojový přesun. Členové skupiny se podobně jako většina obyvatel euroamerické civilizace i Ruska domnívali, že se schyluje ke třetí světové válce a že do jejího začátku chybí už jen několik týdnů, nanejvýš měsíců. Proto chtěli po příchodu do západního Berlína vstoupit do americké armády.
Domnívali se, že se potom s první vojenskou vlnou vrátí do Československa jako výsadkáři a budou svou vlast osvobozovat od komunistického útlaku. Politická realita byla ovšem nakonec úplně jiná. Ctirad a Josef Mašínovi i Milan Paumer do americké armády nejdřív skutečně vstoupili. Když ale viděli, že Spojené státy v roce 1956 nepomohly maďarskému povstání, rozhodli se svůj závazek v dojednané době ukončit a věnovat se civilním povoláním.
Vraťme se ještě k cestě do západního Berlína. Co všechno přispělo k tomu, že se hned třem členům skupiny podařilo mnohonásobné přesile uniknout? Do jaké míry hrála roli pečlivá příprava a do jaké shoda šťastných okolností?
Rozhodně nechci přesun do západního Berlína jakkoli dehonestovat, pro mě je to jeden z vůbec největších příběhů studené války. Přesto musím připustit, že členové skupiny bratří Mašínů měli obrovské štěstí. Jejich cestu provázela série pochybení - ať už šlo o ztrátu zbraně Milana Paumera těsně po přechodu hranic v Krušných horách, nebo nasednutí do špatného vlaku, který je odvezl zpátky do stejného místa, z něhož ráno vyjeli. Stejně tak ale můžeme mluvit o řetězci příznivých okolností, které jim na cestě hrály do karet.
Důležitou roli sehrály německé rodiny, které jim cestou pomohly. Velké štěstí je potkalo taky v úkrytu pod hromadou klestí, kdy východoněmečtí policisté byli pouhých třicet centimetrů od nich, a dokonce s sebou měli psy. Zvířata ale naštěstí nebyla vycvičená na hledání lidí, takže je neprozradila. Rozhodující myslím bylo, že východoněmecká Volkspolizei vůbec nečekala, že členové skupiny bratří Mašínů budou klást takový odpor. Svědčí o tom třeba přestřelka na nádraží ve vesnici Uckro, která byla natolik zmatená, že dodnes není jasné, jestli při ní jeden z policistů nepadnul kulkou vlastních lidí. Film tento ozbrojený střet zachycuje velmi realisticky, jen by si diváci měli uvědomit, že trval pouze pár vteřin.
Režisér Tomáš Mašín před premiérou avizoval, že se ve filmu snažil více vyzdvihnout také ženské hrdinky, tedy matku Zdenu Mašínovou starší a sestru Zdenu Mašínovou mladší. Souhlasíte, že bývá jejich role v celém příběhu nespravedlivě upozaďována?
Ano, ženská linka rodiny Mašínových je velmi podstatná a často se na ni zapomíná. Zdenu Mašínovou starší připravil nacistický režim o manžela, komunistický režim zase o existenci a o dva syny. Nechal ji umřít v kriminále bez lékařské pomoci, trestal ji jenom proto, že byla matkou Ctirada a Josefa. Navíc byla zavřená už za protektorátu. Až když jejího manžela nacisté popravili, byla po několika měsících propuštěna. Gestapo ji pak nadále sledovalo, byť už do konce války nebyla vězněna ani jinak perzekuována.
Musela být nesmírně silná a statečná. Situace, které přežila, by nepochybně skolily i řadu mužů. V normálním demokratickém zřízení by vdova po válečném hrdinovi po osvobození dostala vilu, nebo by ji alespoň zůstal vlastní statek a stát by se o ni postaral nějakou pěknou rentou. Josef Mašín starší byl totiž v protinacistickém odboji naprosto zásadní postavou.
Neméně houževnatě ve filmu působí Zdena Mašínová mladší. Narodila se s nedovyvinutými klouby, musela chodit o berlích, a jak mohou diváci vidět v jedné z vypjatých scén, komunisté jejího hendikepu při výsleších zneužívali.
Ano, i Zdena Mašínová mladší prokázala obdivuhodnou statečnost, byť byste to do ní na první pohled vůbec neřekli. Od narození bojovala s vážnými zdravotními potížemi a do svých patnácti let prodělala řadu náročných operací. Bratři ji během dospívání velmi chránili, po jejich odchodu to ale kvůli brutalitě komunistického režimu odnesla za ně. Zároveň po roce 1989 vydržela podle mého názoru obludné soudní tahanice o rodinný statek. Nakonec ho získala a díky jejímu obrovskému vkladu tam byl vybudován Památník tří odbojů. Jsem moc rád, že film obě ženy vyzdvihuje. Často si totiž neuvědomujeme, že bez manželek či sester by žádný odboj nebyl. Každý odbojář potřebuje nějaké zázemí.
Jiří Padevět (57)
- Spisovatel, knihkupec a ředitel nakladatelství Academia se dlouhodobě zabývá moderními českými dějinami. Je autorem řady knih věnovaných éře protektorátu a poválečnému období. Za bestseller Průvodce protektorátní Prahou získal cenu Magnesia Litera.
- Je také předsedou spolku, který se zasadil o vybudování Památníku tří odbojů v prostorách Mašínova statku v Lošanech. Tvůrcům filmu Bratři před natáčením radil se scénářem, aby co nejvíc odpovídal skutečným událostem. Konzultace poskytl také historik Petr Blažek.
Jednou z pozoruhodných postav příběhu je také Ctibor Novák - strýc bratrů Mašínů z matčiny strany, kterého komunisté nechali podobně jako Václava Švédu a Zbyňka Janatu popravit a v rozsudku ho dokonce označili za hlavu odbojové skupiny. Film zároveň naznačuje, že byl poněkud rozporuplný - po válce vstoupil do KSČ a podílel se na vysidlování Němců na Jesenicku. Můžete jeho osobnost trochu přiblížit?
Ctibor Novák by si myslím klidně zasloužil i samostatný film. Jeho osud přitom není dodnes zpracovaný ani v žádné monografii nebo alespoň rozsáhlejším článku. Po podepsání mnichovské dohody se zapojil do protinacistického odboje. Spekuluje se o tom, že pracoval pro britskou tajnou službu. Velmi rychle byl ale zatčen a prakticky celou válku strávil ve vězení.
Když přišlo osvobození, stal se po téměř šesti letech nacistického kriminálu velitelem koncentračních táborů Frývaldovsko. Podepsal tam tuším pět nebo šest rozsudků smrti, které byly vykonány na sudetských Němcích, údajně za pokus o útěk. V každém případě je podepsal naprosto protiprávně. Přestože vstoupil do Komunistické strany Československa, stal se pak jakýmsi mentorem odbojové skupiny, byť o její existenci zpočátku netušil. Nakonec ho komunisté, do jejichž strany vstoupil, za odchod bratří Mašínů a Milana Paumera do západního Berlína popravili.
Kdybyste měl na závěr zmínit jeden příběh z doby třetího odboje, který by se na stříbrném plátně vyjímal stejně dobře jako snímek o skupině bratří Mašínů, po kterém z nich byste na místě filmařů sáhl?
Mým velkým snem je filmové zpracování životních osudů Štěpána Gavendy, kterého všude propaguji, a přesto ho stále tolik lidí nezná. Byl to úplně obyčejný kluk, ze kterého se za komunistického režimu stal převaděč neboli agent chodec, jak se tehdy říkalo. Pracoval pro americkou zpravodajskou službu, vybudoval na československém území minimálně tři funkční zpravodajské sítě a hranice se mu podařilo přejít víc než padesátkrát. Pak ho komunisté dostali a mučili ho v pověstném domečku na Hradčanech. Přestože měl Gavenda spoutané ruce, zmlátil vyšetřovatele židlí a řekl mu: "Vím, že mě pověsíte, ale mlátit mě nebudete." Následně dostal trest smrti, ale Gottwald mu po několika měsících udělil milost a změnil mu trest na doživotí.
Skončil v Leopoldově, což byla na poměry komunistického režimu velmi brutální věznice. Pak se ovšem zúčastnil hromadného útěku, ve kterém mimochodem figurovala další hvězda třetího odboje - Pravomil Raichl. Když se Gavendovi povedlo znovu dostat do zahraničí, Američané už o něj moc nestáli, protože si nebyli jistí, jestli ho komunisté nezlomili a nepracuje pro ně, takže začal pro změnu pracovat pro francouzskou zpravodajskou službu. Tentokrát ho už ovšem komunisté chytili hned při prvním přechodu a nakonec ho na Pankráci pověsili.
Filmové zpracování by si samozřejmě zasloužily i velké odbojové skupiny jako Hory Hostýnské nebo Světlana, které byly bohužel prolezlé konfidenty Státní bezpečnosti. Doufám, že se na všechny velké příběhy třetího odboje jednou dostane a vrátí se do historického povědomí podobně, jako se do něj vrátila třeba Operace Anthropoid.
