V dokumentu Nerodič nahlížíte i do soukromí lesbického páru. Jak podle vás vyrůstají děti v takovéto rodině?
Myslím, že lesbička či gay mohou být stejně dobrými i stejně špatnými rodiči jako každý jiný pár. Je důležité si uvědomit, že když už se rozhodnou mít děti, mají to důkladně promyšlené. Cesta, jak se k nim mohou dostat, je tak složitá a musí se plánovat, že je tam s velkou pravděpodobností obrovská touha po dětech. Problematické jsou spíše cesty, jak se k dítěti mohou dostat. Nemohou jít oficiálně na kliniku, takže zkouší otěhotnět "domácí cestou" přes stříkačku. Někomu se to může zdát až bizarní, ale na druhou stranu, jaký je v tom vlastně rozdíl oproti umělému oplodněním na klinice. Proč jim vlastně stát nedovolí umělé oplodnění nebo proč registrovaným párům není umožněno si dítě adoptovat? Na jednu stranu se snažíme být otevření, ale když dojde na podobná témata, jsme tak trochu stále pozadu.
Jedním z vašich hrdinů je otec, který se stará o dítě ve střídavé péči. Proč jste si vybrala zrovna muže?
Ve filmu jsem se samozřejmě snažila o rovnoměrný poměr mužských a ženských postav. Vzhledem k tomu, že je ale u nás stále platné, že po rozvodu jsou děti soudem přiděleny spíše matkám, tak mi přišlo zajímavé ukázat schopného muže, který se o svoje potomky dokáže postarat stejně dobře. Sice jinak, například bez rigidního dodržování pravidel, ale zvládá to. Učí zkrátka děti jiné věci, které jsou ale stejně důležité. V českém soudnictví je bohužel stále velký problémem, aby muž přes nevoli ženy získal dítě například do střídavé nebo do společné péče. A to by se mělo změnit.
Zbylé hrdiny jste si vybírala podle jakého klíče?
Úplně jednoduše jsem si sedla a zamyslela se nad tím, jaké jsou možné varianty rodičovství v dnešní době. Varianty mimo klasickou. Vykrystalizovalo mi z toho nakonec šest možností. Matka, která adoptovala dvě děti, protože nemohla najít vhodného partnera pro své vlastní biologické, další je single matka, muž, který se stará o dítě ve střídavé péči, "patchwork rodina" (sociologický termín pro rodinu sešitou z členů jiných rodin, pozn. red.), pak je tam pár, který nechce děti vůbec, a poslední jsou dvě lesbičky.
Čím vás téma rodičovství zaujalo?
Problematika vztahů mě zajímá dlouhodobě a vždycky jsem chtěla natočit takovou vztahovou trilogii. Před pěti lety to byli samotáři v dokumentu s názvem Generace singles. Tentokrát jsem se zaměřila na téma rodičovství, které se mě jako šestatřicetileté ženy bezprostředně dotýká. V budoucnu mám v plánu zpracovat i téma různých forem partnerských vztahů. Výběrem různých osudů a příběhů jsem se snažila vybudovat mozaiku, do níž se můžu jako svobodná žena, která pomýšlí na rodinu, dostat. Sleduju, jak a proč se lidé v různých životních situacích chovají.
Pokud vím, tak většina hlavních hrdinů děti má. Proč jste tedy zvolila název Nerodič?
Částečně šlo o přesmyčku, slovní hříčku. Chtěla jsem vzbudit pozornost. A zatím se proti tomu každý vymezuje, takže to asi tak i funguje. Je pravda, že všichni, o nichž dokument je, kromě jednoho páru, rodiči jsou. A snaží se být i dobrými rodiči. Název Nerodič má rovněž evokovat, že moji hrdinové nenaplňují klasickou představu o rodině, kterou si každý z nás nese s sebou z dětství. Zároveň to může odkazovat i na fakt, že šťastná rodina v pojetí maminka, tatínek, dítě už začíná být v současnosti možná jakýmsi mýtem.
Co je tedy smyslem dokumentu? Ukázat, že výchova dětí mimo klasickou rodinu je stejně kvalitní?
Je pro mě strašně těžké podobné věci dávat do různých kategorií, protože v tom okamžiku to zároveň začínám i hodnotit, což nechci. Já sama nejsem schopna zaujmout jednoznačný postoj, jestli to, co se děje, je negativní, nebo naopak pozitivní. Vždy to má různé úhly pohledu. Například když začnu popisovat příběh singl matky, která strávila jednu noc s mužem a otěhotněla, dotyčný se k dítěti nepřihlásil, tak je jasné, že jde o jev negativní, že? Všichni ti, co hlásají, že rodina se rozpadá, mohou okamžitě začít tvrdit, že podobný problém by se v minulosti zřejmě neobjevil nebo by se vyřešil tak, že by otec s matkou zůstal.
To je možné, ale jaké je teda pozitivum podobné situace?
No například to, že když už se tak stalo, tak dotyčná singl matka nemusí žít s někým, koho nemiluje, a je schopna vychovat dítě sama. Jevy jsou zkrátka mnohem složitější, a když se jednoduše pojmenovávají, tak už se kategorizují. Tomu se snažím vyhnout. Snažím se vytvořit otisk doby – takhle to je a koukněme se na to. Možná moje filmy budou plně funkční až za dvacet, třicet let. Pro mě je důležité, že se snažím hrdiny nemanipulovat, přesněji dělat to co nejméně. A doufám, že se mi to daří. Každý z mých hrdinů má logicky na různé věci různé názory. Jedna z žen se snaží zapsat jméno otce do rodného listu dítěte, další žena to má naopak.
Narazila jste na to, že pohled na rodičovství ovlivňuje naše výchova. Jak?
Odpovím zase otázkou. Není onen rozpor mezi tím, jak žijeme, a tím, jaká je naše idea, že bychom měli žít, způsoben jakousi nereálnou představou vybudovanou společností a prostředím, ve kterém žijeme? Variant je několik. Buďto rodina opravdu upadá a vztahy se mění, anebo se jen čím dál tím více odkrývá fakt, že možná lidé nejsou naprogramováni na to, žít v páru (nebo nejsou minimálně naprogramováni žít dlouhodobě v páru). Třeba je přirozenou budoucností fakt, že děti budou čím dál tím častěji vyrůstat mimo klasickou rodinu. Za pár let nám to možná bude připadat zcela normální. Žijeme s představou, že ideálem je stále ona nukleární, úplná rodina, a v okamžiku, kdy tuhle "misi" většina z nás nezvládne naplnit či udržet, tak to působí jako životní zklamání. Což je ale pochopitelné.
Vzala jste si z příběhů hrdinů vašeho dokumentu něco pro sebe?
Spíš než samotný film mě hodně inspirovala práce kolem, to soustavné přemýšlení o rodině. Tak trochu jsem se přestala bát přivést na svět někoho dalšího. Například jedna z postav v mém filmu má tři děti. Každé má jiného otce. S posledním partnerem vychovává ještě tři další. Přestože prožila mnoho velmi negativních situací, žije prý mnohem lepší život než její rodiče. A to díky tomu, že zvolila cestu naprosté otevřenosti a upřímnosti. Dříve páry žily asi více podle toho, "jak se sluší", dnes máme možnost o všem mluvit naprosto otevřeně.
Partneři se nemusí bát, že by finančně jako single rodiče nepřežili, a okolí na ně už taky nekouká skrze prsty. Já to vnímám jako posun k větší svobodě. Vedle otevřenosti je ale důležitá samozřejmě i samotná láska k dítěti. Je důležité, aby dítě vyrůstalo s pocitem, že je milováno. A už je druhotné, jestli matkou a babičkou, nebo matkou a její partnerkou. Otevřenost minulá doba postrádala.
Současné generaci bývá rovněž vyčítána příliš liberální výchova, která se naprosto liší od té autoritativní našich rodičů. Je možné, že i to na nás zanechalo následky?
Všichni hrdinové mého filmu, včetně mě, si tím prošli. Výchova tady probíhala ve stylu: musíš poslouchat a musíš se přizpůsobit svým rodičům. Samozřejmě říkám to velmi vyhraněně. Nelze to brát doslova. Dnes už se dá říct, že rodiče čím dál tím více nevnímají své děti jako "doplněk", který se musí nutně hodit k jejich kabátům, ale naopak jim dávají prostor. Ale samozřejmě chápu, že v každodenním shonu je velmi obtížné na tohle myslet. Určitě s tím bojuje každý rodič. Například na Západě tohle už funguje lépe.
Jana Počtová
- Studovala Katedru divadelních, filmových a mediálních studií na UPOL. Poté přešla na na Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Během studií absolvovala zahraniční stáž v Paříži na Université Paris 8.
- Dlouhodobě pracovala na několika filmových festivalech, například na MFF Karlovy Vary, Jeden svět či AFO Olomouc.
- Spolupracovala s nadací Člověk v tísni nebo Českou televizí (Příběhy slavných, Cestománie, Na cestě, Vyprávěj, Mazalové či První republika)
- Před pěti lety měl premiéru její celovečerní dokumentární film Generace singles.
Takže formování výchovy negativně ovlivnil minulý režim?
Myslím si, že je tady opravdu strašná spousta reliktů minulosti, to rozhodně. Ale i dnes se spousta věcí mění k horšímu a komunismus za to nemůže. Například v případě postavení žen jsme konfrontovány s obrovským "kultem mateřství". V západních zemích nebývá zvykem být třeba tři čtyři roky na mateřské.
V Česku, když nechcete zůstat takhle dlouho s dětmi doma, tak se na vás okolí kouká zpravidla skrz prsty. Zároveň zde nejsou pro pracující matky vytvořeny vhodné podmínky, jak se zapojit zpátky do pracovního života. Sehnat si práci na zkrácený úvazek, umístit dítě do jeslí nebo mateřských škol je téměř nemožné. A když už práci najdou, fungují ve dvou směnách. Jednu mají v práci a druhou doma. Muži se ještě stále plně nenaučili postavit se k této situaci čelem.
Čím si to vysvětlujete?
Abych byla upřímná a spravedlivá, může to být i díky tomu, že je ženy zkrátka nenechají. Často vidím, že mají ženy pocit, že muži nejsou schopni vychovat dítě stejně dobře jako ony. Proto je k tomu ani nepustí. V souvislosti s tím, že zvládají tolik věcí, chtějí zvládnout i tohle, a chlapa tak do určité míry vlastně odstavují. Divím se, že se muži proti tomu více nebrání.
