Jméno Omar Sharif rezonuje i v Česku. Je pro nás asi nepředstavitelné, jaký význam má v Egyptě. Mohl byste to vysvětlit?
Být Sharifem v Egyptě je jako být Kennedy nebo Kardashian v Americe. Je s tím spojená určitá úroveň slávy a očekávání, která jsou na vás kladena. Ve světě je Omar Sharif "pouze" jakýmsi popkulturním odkazem, pro lidi v Egyptě to byla první světová hvězda. Jejich světová hvězda. S tím je spojená určitá pýcha a pocit, že patří spíše lidem než jen rodině.
Omar Sharif Jr.
- Je kanadsko-egyptský herec, model a gay aktivista.
- Narodil se v Montrealu roku 1983
- Jeho prarodiče jsou dnes již zesnulí egyptští herci Omar Sharif a Fátin Hamámaová.
- V roce 2012 se veřejně přiznal, že je homosexuál. Často je uváděn jako první veřejně známá osobnost arabského světa, které se k homosexuální orientaci přiznala
- Poté tři roky působil jako mluvčí pro Gay a lesbickou asociaci proti hanobení (GLAAD)
Jaký byl život s vědomím toho, že jsou od vás taková očekávání?
Je to život ve stínu. Očekává se od vás, že se budete nějak chovat, jednat, prezentovat. Po velmi dlouhou dobu jsem tuto cestu následoval, protože jsem věděl, že se to ode mě očekává a cítil jsem, že je to tak správně. Před třemi lety jsem se od tohoto kurzu odchýlil, když jsem vystoupil se svou orientací a rozhodl se žít sám pro sebe a přiznat si, kdo vlastně jsem.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste homosexuál?
Pokud vyrůstáte v Egyptě, nemáte ve skutečnosti obraz LGBT lidí. Nevidíte je v novinách ani v televizi. Nemáte homosexuální přátele, známé nebo kamarády. Sám jsem tak nerozuměl tomu, co znamená být LGBT do té doby, než jsem se přestěhoval na studia do USA. Seriály jako Will and Grace mi poprvé daly náznak toho, jaký je život takovýchto lidí. I díky tomu jsem do určité míry procitl a zjistil, kým vlastně jsem.
Po vašem přiznání k sexuální orientaci to musela být voda na mlýn lidí, kteří neschvalují podobný život. V mnoha z nich byl určitě pocit, že vás zdeformoval “perverzní” západní svět.
Mnoho lidí tvrdilo, že jsem byl ovlivněn degradací kultury v západním světě. Jestli je ale otevřený, autentický a šťastný způsob života vnímán na Středním východě jako negativum, tak jsem rád, že jsem to udělal.
Ke své orientaci jste se přiznal v otevřeném dopise v roce 2012, proč zrovna tehdy?
Bylo to rok poté, co v Egyptě začala revoluce. Během ní se mluvilo o tom, že se země stane otevřenější, tolerantnější a vstřícnější vůči všem minoritám. Místo toho však země začala po tzv. arabském jaru postupovat na této cestě zpátky, nikoliv vpřed. Osobně jsem cítil potřebu představit svůj příběh, protože jsem věřil, že může být součástí nového Egypta. I proto jsem veřejně vystoupil se svou homosexualitou.
Omar Sharif Jr., Shannon T. L. Kearns nebo Jacob Huang. Přijďte si poslechnout příběhy inspirativních lidí 10. 8. ve Francouzském institutu. Více informací v události Pride Voices 2016.
Zveřejnil(a) Prague Pride dne 02. Srpen 2016
Z reakcí, které byly velmi nenávistné, lze usuzovat, že LGBT lidé nemají své místo v současném Egyptě.
Dnes nemají, ale všechny takové akce potřebují čas. Někdy trvá celá staletí, než jsou odlišné skupiny začleněny do společnosti. Není na to žádný spěch. Každým dnem lze sledovat pokrok ve společnosti, dokonce i v místech, jako je Egypt.
Věděl o vaší orientaci někdo předtím, než jste se k ní veřejně přihlásil?
Nevěděl. Než jste připraven přijmout sám sebe takového, jaký jste, a mít se rád, je složité se podělit s ostatními. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se sám se sebou vnitřně vyrovnal, protože jsem v sobě měl společensky zarytou homofobii.
Jaká byla reakce vaší rodiny?
Mám to štěstí, že mě moje rodina bezmezně miluje. O mé orientaci se dozvěděli stejně jako všichni ostatní z otevřeného dopisu, který byl adresován celému Egyptu. První věc, kterou udělali, bylo, že mi zatelefonovali a řekli, že mě milují.
To je také důvod, proč se nadále věnuji LGBT aktivismu. Můj příběh není jedinečný, není ničím odlišný od jiných. Měl jsem pouze to štěstí, že mě celá rodina v mém rozhodnutí podpořila. Chci pomoci lidem, kteří neměli takovou podporu od bližních jako já, protože vím, jak moc je důležitá.
Vaším dědečkem je dnes již zesnulá hollywoodská hvězda Omar Sharif, představitel Lawrence z Arábie či doktora Živaga. Jak on přijal vaše veřejné vystoupení?
Nikdy jsme o tom nemluvili. Chodili jsme spolu ven, do kina, za zábavou nebo na drink a skvěle jsme se přitom bavili. Náš vztah byl tak živelný, že jsme neměli potřebu moji orientaci řešit. Měli jsme tolik zajímavých témat, že jsme to prostě neřešili.
Věděl jsem ale, jak se na to dívá. Četl jsem s ním nějaké rozhovory, kdy se ho novináři ptali, jestli není zklamaný. On vždy odvětil, že jsem dospělý muž, který může činit jakákoliv rozhodnutí, která mě činí šťastným.
To jste nikdy neměl vnitřní potřebu objasnit mu své pocity?
Ne, ale zároveň jsem se za ně nestyděl. Kdybych tehdy s někým chodil, tak bych ho dovedl domů na večeři a věřím, že by k tomu děda byl otevřený. On vždy říkal, že člověk nemůže být úspěšný v Hollywoodu, pokud mu vadí homosexuálové a židé. Možná to byl náznak toho, že tuší o mé orientaci.
Jaký dopad to mělo na obraz vaší rodiny? Přeci jen jste sám říkal, že jste byli v podstatě “národní majetek”.
Myslel jsem si, že se v Egyptě děje v té době tolik špatných věcí, že můj příběh bude pouhá poznámka pod čarou. Země měla ale tolik vnitřních problémů, že lidé potřebovali rozptýlení. Můj příběh jim právě to nabízel, takže dostal obří prostor v médiích. Pomohl Egypťanům zbavit se jejich vlastních problémů.
Většina z reakcí byla negativních, ale věřím, že se postupem času změní pohled na věc. Loni jsem například poprvé veřejně vystoupil v televizním rozhovoru pro arabský svět. Myslím si, že to mnohým otevřelo mysl.
Lidé dříve neměli představu o tom, jací LGBT lidé jsou. Když dostali možnost slyšet o mých problémech, snech i vztahu s prarodiči, zjistili, že jsem stejný jako všichni ostatní. Cítím, že se právě po tomto rozhovoru začal ten obecný pohled trochu měnit.
Mediální pokrytí LGBT komunity v Egyptě často připomíná hon na čarodějnice. Příkladem může být předloňská kauza 26 mužů, kteří byli zatčeni v lázních v Káhiře a obviněni z šíření homosexuality a AIDS. Jejich obličeje i záběry ze zatýkání plnily média, přitom se později ukázalo, že celý případ byl nepodložený. Bál jste se toho, jak rozhovor vyzní?
Když jsem měl jít do studia, tak jsem zpanikařil. Svým krokem jsem si totiž říkal o reakce lidí, které doposud byly velmi negativní. Věřil jsem ale, že pokud budu upřímný a pravdivý, lidé mě pochopí.
S tím, jak rozhovor dopadl, jsem velmi spokojený. Mělo to ohromný dopad. Novinář, který se mnou dělal rozhovor, byl sice velmi tvrdý, ale zároveň plný respektu. Homosexuální témata jsou v Egyptě často pojímána senzacechtivě, jako vámi zmíněná kauza. Ta vznikla kvůli novinářce, která svým činem vlastně zničila život 26 lidí.
V otevřeném dopise jste napsal, že víte, jaké následky vaše veřejné přiznání homosexuality bude mít, ale že svou zemi milujete a stále budete patriot. Platí to pořád?
Absolutně. Když jste se mi představil, řekl jste své jméno a dodal, že je to typické české jméno. Je to součást vaší identity. Já jsem hrdý Egypťan a navždy jím také zůstanu. Dopis jsem napsal právě proto, že jsem hrdý patriot a chci to nejlepší pro svou zemi a její obyvatele. Nemůžu se dočkat, až budu moct jet domů a začít pracovat s lidmi a pro lidi, které miluji.
Nikdy jste si neříkal: Jak můžu milovat zemi, která mnou z velké části opovrhuje?
Podle mě to není problém mojí země, je to univerzální problém, který musí řešit každý stát. Podívejte se třeba na nadcházející volby v USA. Pro mě jsou při vnímání hrdosti na svou zem hrozně důležité veškeré mé vzpomínky, mí přátelé a má rodina. To vše navždy zůstane v Egyptě.
V dopise jste si položil otázku: “Jsem Egypťan, poloviční žid a gay. Jsou to navždy se vzájemně vylučující identity?” Myslíte si, že se dožijete doby, kdy se tyto identity nebudou vylučovat?
Myslím si, že ano. Zároveň věřím, že se to stane daleko dříve, než si kdokoliv myslel. Někdy je důležité pro jeden krok dopředu udělat tři kroky zpět. Arabské jaro nás neposunulo vpřed, ale zpátky. Zpátky k těm stavebním základům, u kterých si můžeme zvolit, do jaké budoucnosti chceme mířit.
Budoucnost se vždy váže na mladou a nastupující generaci lidí. Je právě ona otevřenější vůči LGBT lidem?
To je věc, která mě naprosto fascinuje u generace Y. Lidé v ní jsou tak zaměřeni na sebe a své životy, že pro ně není podstatné, co dělají jiní lidé. Témata, že je někdo LGBT, pro ně nejsou podstatná. V jejich životě se toho děje tolik, že to řešit nemusí.
Navíc mají přístup k mnohem většímu počtu nových médií. Twitter, YouTube, Facebook, Netflix a tak dále. Právě na nich mohou sledovat své vzory a reprezentanty LGBT komunity, kteří jim mohou pomoci zjistit, že na našem stylu života není nic zvláštního.
Zhruba 88 procent egyptské populace jsou muslimové. Nemyslíte si, že negativní postoj země k homosexuálům je ovlivněn právě tím?
Pokud byste se mě zeptal před dvěma lety, řekl bych, že možná ano. Když jsem se ale přestěhoval do Ameriky, která měla být mým bezpečným přístavem, zjistil jsem, že společnost tam není jiná. Osm z deseti LGBT dětí je ve škole šikanováno, loni bylo zavražděno 15 transgender žen, do parlamentu jsou předkládány zákony omezující práva gayů.
Amerika není islámská země. Podlé mě to ukazuje, že se jedná o globální problém, který nesouvisí s islámem. Samozřejmě, v Egyptě fungují staré zvyky, které je třeba změnit, ale nejsou dle mého navázány na islám.
Vrátil jste se od svého coming-outu do Egypta?
Ještě ne. Úroveň nenávisti byla tak hrozná. Dostával jsem nenávistné dopisy, i výhrůžky smrtí. Toho jsem se ani tak nebál, protože to se může stát každému. To, čeho se bojím, je obtěžování ze strany vlády, která perzekvuje LGBT lidi. Nevím, co by se stalo, kdybych se objevil na letišti. Zavřeli by mě stejně jako ostatní, nebo by mě nechali, protože jsem veřejně známá osoba? Nevím, a nechci to nyní zjistit.
