A.cz: Co pro vás jako autora úspěšného televizního dokumentu Retro a dvou knih vlastně slovo retro znamená?
Řekl bych, že v tom nejužším smyslu slova jde o výtvarný výraz, o estetiku. Statickou i kinetickou. Může to být obal od čokolády vyvedený ve stylu čtyřicátých až osmdesátých let, může to být filmový plakát z téže doby, anebo samotný - dejme tomu - film noir. Takže když jsme tak pojmenovali svůj televizní cyklus, byla to určitá licence, protože to nebylo přesné, ale zato srozumitelné.
Michal Petrov (49)
Dlouholetý novinář, dnes mluvčí lékarénské firmy. Autor 190dílného televizního cyklu Retro a knihy Retro ČS, která získala čestné uznání v rámci cen E. E. Kische za literaturu faktu. Rovněž v druhém díle své knihy s podtitulem Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu se věnoval mapování socialistického konzumu.
A rozhodně přijatelnější než třeba „Historie všedního života v socialistickém Československu“. Ale u knížek, které skutečně navazují na televizní produkci jen velmi volně, už je to namístě víc, protože jimi se snažím systematicky mapovat konzum a tu historii dokumentuji z 99 procent na soudobých komerčních vizuálech. Myslím, že i proto dokázaly oslovit takovou spoustu čtenářů.
A.cz: Setkal jste se i s negativními reakcemi, které by vás obviňovaly například z toho, že vlastně do určité míry oslavujete totalitní režim?
Ano, takové ohlasy byly, ale rozhodně netvořily převažující část. Ostatně, byl jsem na ně připraven – dost mě v tom směru vytrénoval pořad Před 25 lety na tehdy sotva zrozeném programu ČT24. Šlo o sestřihy ze starých Televizních novin a Aktualit zelenkovské Československé televize. A to pochopitelně budilo vášně.
Vyráběly se původně v půlhodinové stopáži, ale sestřih směl mít jen deset minut, a tak spousta materiálu zbývala. A na tomhle základě, z těchhle přebytků vzniklo televizní Retro, i když jsme postupně zapojovali i další zdroje. Měl jsem na starosti dramaturgii obou pořadů, díky nimž se na veřejnost dostalo obrovské množství záběrů velké dokumentární hodnoty. Na tom nevidím nic oslavného. Je jasné, že s něčím podobným mohla televize přijít až ve vhodný čas.
Dokumentární pokusy o zachycení období socialismu se do té doby soustředily – a právem – především na odkrývání míry totalitní zločinnosti. A teprve když začal být splácen tenhle dluh, mohlo nastoupit banálnější téma konzumu. I tak ale Elsa znamenala velké povzbuzení a i uvnitř ČT silný argument proti odpůrcům vysílání, nepřestanu být za ni Akademii vděčný.
A.cz: Kdo jsou vaši čtenáři? Kupují si vaše knihy lidé, kteří díky nim vzpomínají na své dětství, nebo spíš ti, kteří chtějí pochopit, jak to za socialismu fungovalo?
Ohlasy mám od zástupců všech věkových skupin, ale zástupců té první skupiny bude určitě víc. Ale mně moc záleží na tom, aby to bylo čtivé i pro pubertální generaci mých vlastních dětí (a ty jsou taky vedle mé paní prvními čtenáři). Moc mě potěšily dopisy od tří učitelek z různých částí republiky, které mi napsaly, že z prvního dílu čerpaly inspiraci pro hodiny dějepisu, anebo z nich studentům a žákům přímo četly. Prý to ty mladé chytilo, a já se modlím, aby u nich stejně dobře obstál i druhý díl. Je to zase historie všedního dne, která je celkem srozumitelná, tak uvidíme.
A.cz: Český trh v posledních letech začaly zaplavovat "socialistické" značky. Na retro vlně se svezla i celá řada firem od Kofoly přes zmrzlinu Míša až po kolo Favorit. Propadli jsme retromanii?
Ale kdepak. To je pandemie, která zasáhla snad celý vyspělý svět a má spoustu příčin a koneckonců i dost jmen – throwback, vintage, nostalji… Retromanii je fuk, kudy vedly hranice ČSSR a kde se spouštěla železná opona. Je nad rámec tohoto rozhovoru všechny příčiny a nutné podmínky postihnout. Primární je určitě přirozený lidský sklon k nostalgii. Favorit je za Čechy docela dobrý příklad. Byl to předmět silné touhy, protože šlo o velmi nedostatkové zboží. Teď ho tu máte zpátky, kluci, kteří ho tehdy chtěli a nemohli mít, už se proměnili v chlapy vydělávající peníze v době přebytku. Stačí mít peníze, aby si člověk ten starý sen splnil.
Je tu ještě z „oněch časů“ přítomná docela silná emoce, které využívají obchodníci. Posledních pár let zrodilo speciální obor retro-marketingu nebo nostalgického marketingu jako disciplíny, která učí, jak nostalgii dát do pohybu a akcelerovat. Jsem docela rád, že televizní retro přišlo natolik brzo, že mě nikdo nemůže obvinit z nějakého kalkulu. A to jsem ho měl přes rok v šupleti, prosadil jsem ho až s tehdejším novým ředitelem zpravodajství Milanem Fridrichem.
A.cz: Proč podle vás Češi slyší na retro víc než například před deseti lety?
Protože retro je krom jiného i ohlédnutí do doby neglobalizovaného světa. Naplno jsem si to uvědomil, když nám předloni v létě zloději o dovolené chtěli v Rumunsku ukrást kola u auta. Vrátili jsme se příliš brzo, a tak šrouby stačili jen povolit. Ujeli jsme tak několik desítek kilometrů, než začaly svištět vzduchem.
U maďarského Szegedu jsme zůstali trčet u škarpy, za chvilku auto přebrala odtahovka, ale bohužel i s našimi kufry. Museli jsme se vybavit tím nejnutnějším v místním obchodním domě. Když jsme tam vešli, až mě vyděsilo, jak podobný je ve všem třeba pankráckým Arkádám. Omlouvám se za tu odbočku, ale tady si člověk prostě uvědomí, jak se svět změnil – v tom odchodu od jinakosti. A myslím, že záliba v retru je mimo jiné reakcí na tuhle změnu. Krom toho, že to je taky ohlédnutí za dobou, kdy jsme byli mnohem víc fit, než jsme dnes.
A.cz: A proč Němci z bývalé NDR vzpomínali na doby minulé silněji než my?
Tam zcela nepochybně sehrálo roli to, jakým způsobem došlo ke sjednocení Německa. Po obrovském nadšení z pádu zdi přepadla řada bývalých východních Němců kocovina. Byl jsem v té době zpravodaj ČT v Německu a vím opravdu, o čem mluvím. Východ zaplavily spousty manažerů ze západu, kteří měli pocit, že musejí „endéráky“ naučit jíst příborem. Někdejším obyvatelům NDR se určitě nestýskalo po východní marce a většinou ani po Honeckerovi, ale po důstojnosti ano. A nostalgie byla do jisté míry forma vzdoru. Dneska už je to ovšem spíš kýč anebo obsese.
A.cz: A kdy propukla tahle vášeň pro věci z dob minulých ve vás?
Já myslím, že to v některých lidech je tak nějak přirozeně – ta touha zachytit věci pomíjivé v čase. Jeskynní malby v Altamiře nejsou koneckonců nic jiného. Za socíku jsem chodil s foťákem a pořizoval snímky prvorepublikových fasádních reklam a firemních štítů, které pomalu smýval déšť. Vůbec by mě nenapadlo, že budu chtít někdy dělat totéž ve vztahu k době, která přišla pak. Ale někdy v polovině devadesátých let mi došlo, jak prudce a rychle se mění naše okolí, a zase jsem vzal do ruky fotoaparát. A když přišla ta televizní šance, dostalo to i veřejný rozměr.
A.cz: Váš dům prý připomíná takové malé retro muzeum. Existují nějaké předměty nebo konkrétní věci, ke kterým máte zvláštní vztah?
Mám vcelku slušnou sbírku hraček, ale není v tom zase nic tak systematického. Chtěl jsem si jen pořídit ty, které jsem měl jako kluk a odnesl je čas. Ale nemíním sbírat řekněme všechny barevné kombinace pragovky S5T, kolik se jich v budějovickém Itesu vyrobilo. Ani bych na to ostatně neměl, protože ty sběratelské ceny jsou fakt vydřidušské. A jsem celkem hrdý na sbírku plechových obalů od potravin – od polévek Vitana přes čaje, kávy a kakaa až po lázeňské oplatky. To jsou fakt krásné věci. Ale můžou to být i drobnosti – třeba kožená nášivka Rifle z mé vůbec první džínové bundy.
A.cz: Chybí vám dnes něco ze socialismu?
Řekněme raději „z té doby“, protože z toho pojetí socialismu mi sotva může něco chybět. Baví mě estetika a historie, ne marx-leninismus. Ano, chybí mi krabička dobrých amerických nebo britských cigaret. Chybí mi Malostranská kavárna. Chybí mi kino U hradeb. Chybí mi Praha jako město k normálnímu životu, nebaví mě ten Disneyland, ve který se proměnila. Chybí mi spousta továren, které se rozpadají cihla po cihle. A popravdě, aniž bych chtěl po republice trousit sochy hutníků a horníků, chybí mi respekt k lidem, kteří se živí rukama.
A.cz: Vezmeme-li to naopak, je něco, co by vám z dnešní doby chybělo v socialismu?
Nepochybně cestovní pas, průchozí hranice a platební karta, se kterou můžu vybrat peníze třeba až v Tokiu. A soukromé vlastnictví bytu. To je jenom základ, ale je toho mnohem víc. To prostě nejde vyjmenovat všechno – i proto, že se neuvěřitelně změnila celá civilizace. Jaký by mělo třeba smysl říkat, že by mi chyběla muzika ve formátu mp3? (smích)
