Major Zeman? Seriál nebyl primitivní, ale velmi rafinovaný, upozorňuje odbornice

Marek Pros Marek Pros
19. 4. 2015 10:00
Před 40 lety byl odvysílán první díl Třiceti případů majora Zemana. Seriál Jiřího Sequense je dodnes považován za názornou ukázku komunistické propagandy. "Ještě před osmi lety vycházela DVD s Třiceti případy majora Zemana v nákladu 250 tisíc kusů na epizodu. Citlivost diváků vůči seriálu otupěla, nicméně stále je součástí jakési kolektivní paměti a hledání problematického vztahu k minulosti a socialismu," říká odbornice na československé normalizační seriály Irena Reifová.
Foto: Aktuálně.cz

Praha - Neexistuje mnoho seriálů, které by po roce 1989 polarizovaly českou diváckou obec takovým způsobem jako Třicet případů majora Zemana. Dílo režiséra Jiřího Sequense dodnes slouží jako modelový příklad toho, jak komunisté pracovali s televizní propagandou.

Detektivní série případů příslušníka SNB se začala vysílat před 40 lety. Dodnes se těší vysoké divácké oblibě, přestože největší porevoluční vlna zájmu již opadla, jak tvrdí Irena Reifová, která se na Karlově univerzitě zabývá československými televizními seriály z let 1959-1989.

"Ještě před osmi lety vycházela DVD s Třiceti případy majora Zemana v nákladu 250 tisíc kusů na epizodu. Citlivost diváků vůči seriálu otupěla, nicméně stále je součástí jakési kolektivní paměti a hledání problematického vztahu k minulosti a socialismu," vysvětluje Reifová, podle které si lidé na Třicet případů majora Zemana prostě zvykli a smířili se s tím, že i taková minulost existovala.

Irena Reifová
Irena Reifová | Foto: archiv I. Reifové

Aktuálně.cz: Vraťme se o čtyřicet let zpátky. Jaké byly tehdejší reakce diváků, když viděli první díly?

Irena Reifová: To je důležitý dotaz, ale obtížně zodpověditelný. Víme naprosté minimum o tom, jak televizní publikum majora Zemana vnímalo. Za jeden ze zdrojů, na kterém lze ilustrovat vyhrocené reakce, lze považovat divácké dopisy, které se zachovaly v archivech České televize. Dopisy diváků jsou ale velmi nespolehlivý a nereprezentativní zdroj, nevznikaly spontánně, chybí v nich širší názorová škála, často je psali mimořádně angažovaní jedinci… Zachoval se například dopis divačky, která s komunistickým patosem děkovala majoru Zemanovi za ochranu lidu, dopis navíc zakončila angažovanou básní.

A.cz: Zachoval se třeba nějaký dopis s negativní reakcí?

Nevím o takovém. Nicméně v rámci sběru dat k výzkumu na jiné téma jsem narazila na známého bývalého disidenta, který se v 70. letech díval na majora Zemana jako na výkladní skříň režimu. Byl to pro něj způsob, jak poznávat nepřítele. Víme tedy, že existovaly tyto dva vyhrocené divácké póly. Jak seriál vnímali obyčejní lidé, ale netušíme.

A.cz: Jak velká očekávání ze strany státu provázela uvedení prvního dílu?

Samozřejmě veliká, seriál měl explicitní podporu tehdejšího federálního ministra vnitra Jaromíra Obziny, byl tedy projednáván na nejvyšších úrovních a ministr do seriálu vkládal nemalé naděje. Zvláštní propagace kromě novinových článků seriál neprovázely, je potřeba si uvědomit, že to nebyla dnešní marketingová kultura. Předpokládalo se, že se na seriál budou dívat všichni, protože ho vysílala jediná televize. Vedení si nepřipouštělo jinou možnost. Sledovanost byla až 92 procent.

A.cz: Socialistické seriály odrážely hodnoty režimu a často poskytovaly lidem návody, jak se v určitých životních situacích chovat. Jak to bylo v případě majora Zemana, chtělo vnitro "polidštit esenbáky"?

Jednoznačnou motivací bylo zlepšit pověst Sboru národní bezpečnosti a jeho přijímání v očích veřejnosti. První zmínka, že by se seriál podobný majoru Zemanovi mohl natáčet, padla již v roce 1973; tedy zanedlouho po demonstracích a jejich represivním potlačování v letech 1968 a 1969. Impuls vzešel z federálního ministerstva vnitra, resp. z tiskového odboru. Ten měl před i po pražském jaru na starost propagaci Sboru národní bezpečnosti. Zdálo se jim, že pozice "esenbáků" po roce 1969 není zvlášť silná. Vznikl nápad posílit pozitivní roli SNB formou dramatických pořadů. Nešlo o nic výjimečného, ideologický aparát strany ve vztahu k televizi obecněji uplatňoval myšlenku, že komunistickou propagandu je třeba předkládat nejen jako informace, ale i jako dramatické příběhy.

A.cz: Režisérovi Jiřímu Sequensovi bylo vyčítáno, že je seriál plný komunistické ideologie a slouží jako názorná ukázka propagandy. Je to opravdu nejideologičtější seriál minulého režimu?

Seriál vznikl se záměrem propagovat Sbor národní bezpečnosti. Pokud by neexistovala potřeba propagace SNB, tak by nevznikl. I samotné zpracování bylo ideologické, protože příběhy reinterpretovaly dějinné události tak, aby seriál obhajoval tehdejší politickou linii. V seriálu jsou přítomné vždy dvě dějové linky - ideologická a kriminalistická. Obě se prolínají a nemohou bez sebe existovat. Kdyby se odstranilo vše, co lze považovat za ideologii, zbylo by jen nesrozumitelné leporelo scén.

A.cz: Tehdejší seriály ale byly všechny protkané ideologickým balastem, ať jde o Nemocnici na kraji města, nebo Ženu za pultem. Čím tak vybočoval major Zeman?

Náklonnost ke komunistickému systému byla naprosto explicitní a snadno čitelná v tom, kdo byly hlavní postavy a jak jednaly. Seriály jako Nemocnice na kraji města, Žena za pultem nebo Inženýrská odysea se odehrávaly v každodennosti a bylo v nich méně explicitního politického obsahu. Můžeme se donekonečna bavit o tom, co je v konečném důsledku účinnější… I primář Sova v jedné chvíli navštíví schůzi SSM a vede tam plamenný projev o tom, jak mladí profesionálové jsou nezbytnou solí země socialistické společnosti. Ale pořád v tom je rozdíl, než když je hlavním hrdinou příslušník bezpečnostních složek, u nichž je obrana socialismu hlavním cílem. Měřit ideologii je velice obtížné. Toto jsou ale formální rysy, ve kterých je major Zeman ze všech socialistických seriálů ten nejideologičtější.

A.cz: Kritici seriálu s oblibou poukazují na fakt, že je tak primitivně ideologický, až nakonec parodizuje sám sebe…

Propagandistický obsah v seriálu podle mě není primitivní. Kritici poukazovali na to, že jde o učebnici propagandistických technik, které jsou na první pohled zřejmé. S tím nesouhlasím. Legitimita konání tria hlavních hrdinů, tedy Zemana, Kaliny a Žitného, není zakotvená v prvoplánově obhajované komunistické ideologii. Legitimita jejich spolupráce se odvozuje od druhé světové války… Kalina a Zeman se seznámili v koncentračním táboře, jsou protifašističtí bojovníci, což jim dodává funkci hrdinů, vybavených univerzální schopností rozpoznat dobro a zlo a přiklonit se na stranu dobra. To je ten archetypální zdrojový kód seriálu.

A není primitivní, ale naopak rafinovaný. Legitimita hrdinů se neodvozuje jednoduše z toho, že jsou komunisté, ale je protažena k jejich rolím za druhé světové války, do konkrétního úseku minulosti, u nějž se rozdělení rolí na nepřítele a hrdiny nezpochybňuje. Kořeny oprávněnosti názorů a postojů Zemana a spol. jsou předsunuty před hlavní časový a politický rámec příběhu, ospravedlněny předem, a to pomocí činů, které jsou v rámci českých dějin pokládány za "posvátné". Ti, kteří bojovali za války proti zlu a agresorovi, se potkají podruhé, aby hájili zájmy socialismu. Ti, kteří neomylně rozpoznávají dobro a zlo, si vybírají podporu socialismu, takže to logicky musí být ta dobrá, vítězná, správná věc.

A.cz: Opusťme na chvíli ideologii, přestože to u majora Zemana příliš nejde. Lze považovat Třicet případů za dobrou dobovou detektivku?

Většina dnešních televizních kriminálek je založena na forenzní metodě vyšetřování, mluví se o tzv. CSI efektu. Seriál je přitažlivý, protože dává divákům možnost podílet se na vyšetřování formou digitálních technologií, dá jim příležitost nahlédnout skrze mikroskopy a dívat se na záznamy z kamer. Optikou dnešních seriálů je tedy Zeman úsměvný. Nesouhlasila bych s kritikou, že Třicet případů neobstojí ani jako detektivka. Osobně jsem si ničeho skandálního nevšimla, jde o solidní dobový televizní produkt.

A.cz: Čím si vysvětlujete zahraniční úspěch seriálu? Zakoupilo ho Portugalsko, Švédsko, Anglie, Nizozemí… Bylo běžné, že se seriály ze socialistické produkce odkupovaly na západní trhy?

Běžné to rozhodně nebylo, i když se Československá televize snažila, protože to byl velmi cenný zdroj devizových prostředků. Nebylo zrovna jednoduché umisťovat seriály ze socialistické každodennosti na zahraniční trhy. Nevíme, zda ve zmiňovaném zahraničí seriál vůbec odvysílali.

A.cz: Pro diváky z NDR se ale Honza Zeman stal doslova hrdinou, seriál tam měl ještě lepší odezvu než v Československu. Čím to?

Seriál byl v NDR nesmírně populární, o čemž svědčí fakt, že získal televizní cenu Zlaté vavříny. V NDR byla velmi silná tradice detektivní televizní tvorby, takže tam měl tento žánr vybudovanou opravdu silnou diváckou základnu.

A.cz: Po roce 1990 se velmi řešilo, jak naložit se socialistickou seriálovou tvorbou. V případě Nemocnice na kraji města nebo Sanitky se znovuuvedení na televizní obrazovky nesetkalo s tak silnou odezvou jako v případě majora Zemana. Proč?

Jeden z problémů byl v tom, že znovuuvedení Třiceti případů majora Zemana se začalo připravovat před rokem 1999 na veřejnoprávní televizi, proto kolem toho byly velmi plamenné a vyhrocené debaty. Kdyby se seriál odvysílal na komerční televizi, tak by samozřejmě také došlo k určité společenské diskusi, ale vzhledem k tomu, že by šlo o soukromé stanice, řada argumentů týkajících se celospolečenského poslání televize by vůbec nemohla zaznít a debata by nejspíš nebyla tak vyhrocená.

A.cz: Od znovuuvedení seriálu v televizi uplynulo 16 let… Když se na to teď podíváte s odstupem, byla to přílišná hysterie, nebo byly debaty namístě?

Bylo naprosto namístě a logické, že taková debata proběhla. Šlo o první velkou diskusi, která poukázala na fakt, že naše socialistická minulost existuje, že ji nelze vytěsnit, potlačit ani zapomenout či přebít vášní pro nový kapitalismus. Znovuuvedení socialistických seriálů mělo význam v tom, že ten problém učinilo problémem všech. Lidé skrze seriály najednou řešili, jaký postoj mají k minulosti zaujmout.

 

Právě se děje

Další zprávy