Glosa - Pomyslnou tečkou za knižní sezonou většinou bývá tradiční anketa Lidových novin nazvaná Kniha roku. Podle ní by se zdálo, že především česká beletrie je jednoznačně na vzestupu – co do počtu i co do kvality. Je ovšem otázkou, nakolik se jedná o zkreslení dané tím, kolik z oslovených se profesně zaobírá primárně právě českou literaturou. Ne že by ji protežovali, ale mají ji jaksi více na očích.
Souběžně se totiž ozývají povzdechy, že české literatuře chybí silný příběh. To do značné míry souvisí s tím, že u nás neexistuje výraznější žánrová tvorba – protože právě ta učí především vyprávět příběh. U nás se bohužel na úrovni rozvíjí pouze fantastika (i ta s řadou specifik, omezení a vymezení). Romantická literatura s ambicemi v podstatě neexistuje, to samé nějaká ucelenější humoristická scéna, historické dobrodružné romány koketují spíše s jednoduchou detektivkou a detektivka jako taková je... papežštější než papež. Což se snad změní v příštím roce, kdy právě česká detektivka slibuje několik zajímavých titulů (duo Procházka-Smolíková, Štěpán Kopřiva, ale i Jan Poláček, byť v jeho případě se má jednat o detektivní příběh pro děti).
V čem je ovšem česká scéna tradičně silná, jsou odborné publikace. V průběhu roku se objevilo hned několik zásadních děl k historii i kultuře. V nakladatelství Academia pak pokračovaly edice jako Paměť, v Hostu Česká knižnice (např. Básně K. Biebla či dvojice textů Miloty Zdirada Poláka Vznešenost přírody / Cesta do Itálie) a v Lidových novinách zase Česká historie (např. Království v pohybu Josefa Žemličky).
Na překladové scéně se pak asi nejzajímavější tituly objevily těsně před koncem roku – víc jak tisícistránkový opus Ayn Randové Atlasova vzpoura, kniha s „nádherně kontroverzním tématem (jak řekla spisovatelka Františka Vrbenská), kterou jde číst tehdy, „když je člověku šestnáct a komunistický režim před rokem padl. Všechno dává smysl. No a pak člověk dospěje, že ano...“ (jak řekl nejmenovaný překladatel). Druhou zásadní knihou je pro změnu téměř tisícistránkový opus Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý, za který mluví čistě kvalita, žádné kontroverze netřeba.
Ovšem vzhledem k tomu, kolik knih ročně vychází, je otázkou čisté pravděpodobnosti tvrzení, že výborných knih, dost možná i srovnatelných s výše uvedenými, je celá řada... Osobně mě těší vytrvalost nakladatelství Plus, s níž vydává edici Pandemonium, a pak investice nakladatelství Host do dospělé fantasy (např. Píseň krve od Anthonyho Ryana).
Možná nejzajímavějším procesem je však vzestup audioknih. Nejedná se přitom pouze o množství vydávaných titulů a specializovaných nakladatelů, ale například i o požadavek čtenářů/posluchačů, aby recenze zohledňovaly prvky typické právě pro audioknihy. Nejedná se tedy již pouze o načtené texty do auta, ale o čím dál rovnocennější médium.
