Recenze - Jsou ho náhle plná média, třebaže svatou válku ve jménu islámu vede už přes deset let a třebaže o něm v zásadě nikdo z jeho protivníků nic neví a o moc lépe na tom nebudou ani jeho spolupracovníci. Bezpečnost a opatrnost nade vše – vedle Abú Bakra al-Bagdádího byl i jeho předchůdce a duchovní vzor Usáma bin Ládin proslulá celebrita hollywoodského střihu.
Bude to těžce vydělaných deset milionů dolarů, které už jsou vypsány na jeho hlavu, když existuje jen jedna známá a nevalná fotografie, svět zná jen jeho přijaté jméno a ani zpravodajské agentury netuší, kde se pohybuje. Nejspíš někde mezi Sýrií a Irákem, kde hodlá s pomocí mnohatisícové armády, kterou se mu podařilo postavit, vybudovat islámský stát.
Před dvěma lety o něm věděli jen zasvěcení. Je radost konstatovat, že mezi zasvěcené lze počítat i autory politických thrillerů, přinejmenším ty, kteří aspirují na žánrovou nesmrtelnost. Ještě větší radost je shledat, že mezi ně i po více než čtyřiceti letech činnosti na tomto poli nadále patří britský spisovatel Frederick Forsyth.
Pomsta Fantoma opery
Člověk už nad ním přitom lámal hůl. Čtenář mu nemohl zazlívat, že podobně jako snad každý kolega z branže i on ztratil autorskou půdu pod nohama rozpadem bipolárního světa na přelomu 80. a 90. let minulého století.
Naopak ještě Ikona (1997), byť nesnesla srovnání s jeho sebejistým rozmachem v 70. a dílem i v 80. letech, v sobě měla silný prognostický náboj v analýze ruského vnitropolitického vývoje, cenný zejména v době, kdy se svět chtěl s údajně bývalou „říší zla“ urputně kamarádit. (Nebylo by od věci, kdyby se Forsyth k ruské tematice ještě jednou vrátil ve světle nejnovějšího vývoje – už kdyby jen proto, že jeho velký americký konkurent Tom Clancy právě na ni zaměřil v posledním románu těsně před smrtí pozornost.)
Kdo by věřil, že nám v předvečer svých pětasedmdesátin Frederick Forsyth věnuje nečekaný dárek? Výtečně vystavěný román Seznam smrti je aktuální až běda a nezadá si s tím nejlepším, co kdy napsal, a lze do toho s klidným svědomím počítat i Den pro Šakala.
Jenže osudovou ránu si Forsyth sám uštědřil Fantomem z Manhattanu (1999), nepochopitelným – s výjimkou smluvní sumy – a přihlouplým pokračováním Lerouxovy upadlé klasiky. Od té doby jako by to přestal být on – ostatně předtím i potom pouštěl do světa prohlášení, že už se beletrii přestane věnovat.
Nesplnil to, psal dál. V ještě volnějším tempu než dříve, ale po celou tu dobu už jen jako by marně chytal ztracený dech. Předposlední Kobra (2010) oslňovala ze všeho nejvíc pyrotechnikou a asi by se dobře vyjímala na plátně okrášlená třeba takovým anabolickým Seagalem. Z přepečlivého Forsytha, budujícího v minulosti napětí spíš než střelbou a výbuchy soubojem mozků, zbyl jen matný stín.
Kdo by tehdy věřil, že nám v předvečer svých pětasedmdesátin věnuje nečekaný dárek, opět výtečně vystavěný román, aktuální až běda, který si nezadá s tím nejlepším, co kdy napsal, a lze do toho s klidným svědomím počítat i Den pro Šakala?
Kázání v kapli islámské
Při konstrukci hlavního arcilotra románu Seznam smrti se Forsyth drží při zdi. Neposílá ho táhnout s džihádisty na Bagdád, kam míří jeho možný předobraz. Nechává ho jen kázat. Proto se mu dlouho, než dojde k odhalení jeho totožnosti, říká v knize pouze Kazatel. A protože Kazatel je neméně opatrný než Bagdádí a o mnoho opatrnější než bin Ládin a rovněž proto, že mešity mohou být v IT věku jen virtuální, a přitom neméně efektivní, svá kázání pronáší zásadně jen před kamerou, důsledně anonymizovaný, zahalený a v indiferentním prostředí, a ta se pak složitou cestou se zametenými stopami dostávají na internet, kde mobilizují militantní muslimskou diasporu.
Není to žádný masakr rozměru 11. září, jejž Kazatel svým voláním do zbraně iniciuje, v USA a v Anglii zemře rukama zfanatizovaných sebevražedných atentátníků slabá desítka lidí, přesto to ale stačí k tomu, aby Bílý dům zapsal Kazatele na čelnou pozici tzv. seznamu smrti, výčtu těch nejnebezpečnějších teroristů, jež je třeba zlikvidovat za každou cenu.
Akci k jeho vypátrání a odstranění vede muž, o němž svět ví stejně málo jako o Kazateli. Má sice příjmení i jméno a v archivech SEAL i CIA, kde předtím působil, o něm lze dohledat veškerá CV fakta, která se formou decentně proporčního výčtu dozvíme v expozici příběhu i my, ale Kit Carson vystupuje na cestách světem zhusta pod přijatými jmény a ve fachmanských kruzích se mu neřekne jinak než Stopař.
Právě zahájil hon na Ša… na Kazatele.
Tajný a ještě tajnější
Rozjede se práce všech tajných a některých ještě tajnějších služeb – pod jednu takovou, notně nesystémovou, bez bezprostřední odpovědnosti, zato s bezmeznými možnostmi a prostředky, spadá i Carson. A pokud se sem stále vtírá Šakal, Forsythův vrcholný román, není to bez příčiny.
Seznam smrti je napínavá šachová partie v hektickém tempu, s tahy riskantními, a však dopředu detailně promyšlenými. Přináší tolik vzrušení, že je Forsyth musí tlumit účinnou metodou: strohým, chladným, téměř až odtažitým podáním, suchým popisem akce, která je tak strhující, že se obejde bez expresivity.
Podobně jako v Šakalovi i zde odtikávají hodiny a dny, které nakonec honba za Kazatelem zabere, zřetelně slyšitelně po minutách. Všechno je načasované, jedno zapadá do druhého jako ostře vyřezanými zoubky, škobrtnutí na jedné straně přináší časovou a tedy i situační výhodu protistraně.
Je to napínavá šachová partie v hektickém tempu, s tahy riskantními, avšak dopředu detailně promyšlenými. Přináší tolik vzrušení, že Forsyth je musí tlumit účinnou metodou: strohým, chladným, téměř až odtažitým podáním, suchým popisem akce, která je tak strhující, že se obejde bez expresivity.
V knize se ani příliš nemluví, postavy nejsou stvořené na žvanění, ale pro činy. A Forsyth kormidluje všechno pevnou, neochvějnou rukou. Čtenář mu věří, jak jeho zkušenostem a informacím patrným z předešlých knih, tak hlavně jeho suverénnímu, sebejistému tónu, tak přesvědčivému, že by mu prošly i ryzí nesmysly. Nezdá se však, že by se nějakých dopouštěl.
Je obdivuhodné, o čem všem kdeco ví. Trousí poznatky a fakta jen tak mimochodem, jen jakoby pro pořádek a lehce na vysvětlenou – jako by se přitom divil, že už dávno nevíte tak jako on, v jaké výšce létají bezpilotní výzvědná letadla, kolik toho zvládnou na jedno natankování a co všechno dovedou. Vyzná se v informačních technologiích, což je oblast, v níž o pár generací mladší autoři dokážou bezděky rozesmát.
Ví, jak funguje vyjednávání se somálskými piráty. Nevíte? Tak ale stručně a rychle, dávejte pozor, dvakrát vám to opakovat nebudu, jako by říkal Forsyth a je tím ohromně sympatický na rozdíl od kolegů, kteří kdeco rádi zopakují dvakrát, čtyřikrát i šestnáctkrát, protože mají s nakladatelem podepsanou smlouvu na šest set, a nikoli na skoupých dvě stě osmdesát stran.
Pokud snad někdy sklouzne k prvkům, nad nimiž lehce zavrtíme hlavou, berme to jako stopy nákazy právě od před chvílí zmíněné konkurence.
Stopařova osobní zainteresovanost na honu na Kazatele by mohla být jedním takovým prvkem. Při jednom atentátu zahynul Carson starší. Inu, úlitba tomu typu četby, z níž se dozvíme, že drsní tajní agenti mají doma štěňátka, kterým kupují v supermarketu mlíčko a pak ho doma ohřívají, a o víkendech jezdí přebalovat babičku do domova důchodců. Být by to nemělo, ale u noblesního, věcností posedlého Forsytha je toho střídmě.
Hlavní je, že Kazatel nakonec dostane – vzdor všem dronům a přesunům špionážní techniky po polovině glóbu – Carsonovou rukou nůž mezi žebra.
A teď hurá na Bagdádího! Scénář už nám Forsyth napsal.
Frederick Forsyth: Seznam smrti. Přeložil Michal Prokop. Knižní klub, 2014. Doporučená cena 299 korun, 272 stran.
