Grafika - Hlasovali: Karel Veselý, Benjamin Slavík, Dominik Zezula, Pavel Zelinka, Andrea Šafářová, Tomáš Turek, Luboš Vedral, Michal Bystrov, Marek Pros.
Karel Veselý, Benjamin Slavík, Dominik Zezula, Pavel Zelinka, Andrea Šafářová, Tomáš Turek, Luboš Vedral, Michal Bystrov, Marek Pros
1. The War On Drugs – Lost In The Dream
Lost In The Dream je po technické stránce docela jednoduše seskládaná rocková deska. Její ohromný duch ale všechna kritéria převyšuje. Zvukový impresionismus strhne od prvního tónu úvodního „road songu“ Under The Pressure, jenž kopíruje pocity letní euforie, kdy člověk nasával pomyslnou svobodu vystrčením hlavy z okénka rychle jedoucího vozidla. Takto silné vzrušení se stupňuje s každou další písničkou, s každým dalším veršem z úst zaníceného vypravěče Adama Granduciela. Díky zvukové drobnokresbě se realita ještě vzdaluje. Lost In The Dream je album, co se prožene krevním oběhem a zanechá po sobě emocionální spoušť. Haleluja.
2. Lana del Rey – Ultraviolence
Mozaika jedenácti balad upomíná na estetiku filmu noir a dýchá 50. lety – kombinuje eleganci tehdejší módy i městské vlivy destinací beatnické generace. Koneckonců v tomto desetiletí nalezneme kořeny rocku, jehož bluesová obdoba ve spojení s andělským hlasem zpěvačky umlčuje. Ve spolupráci s Danem Auerbachem z The Black Keys dokázala vybudovat mimořádně svébytný, fascinující svět a rozpustila zlými jazyky vytvořenou pověst o prchavé senzaci. Mimochodem píseň Shades of Cool by se vyjímala jako ústřední melodie bondovky. Ultra násilí v představách Lany del Rey neobstálo ve finálovém souboji jen o chlup. O emoci, jež ve výraznější podobě chybí.
3. Future Islands – Singles
„Jednou za mnou v mých 18 přišel na univerzitní kampus nějaký skrblík a moje texty nazval hovadinami s tím, že jednou ze mě stejně bude cynický kretén jako on... Ale chci setrvat na romantických ideálech,“ řekl pro Pitchfork zpěvák Samuel T. Herring. Deska s výmluvným názvem Singles by mohla být jeho deníkem. Se silnými, univerzálně platnými výpověďmi, apokalyptickým synthpopem, rozervaným zpěvem a koneckonců i zpěvákovým nenapodobitelným tanečním stylem, na nějž dokonce vznikl manuál, dosáhli Future Islands statusu hrdinů letošního roku v hudbě.
4. FKA twigs – LP1 (recenze)
Stejně jako La Roux přispěla i debutantka FKA twigs k revitalizaci soudobého popu, na rozdíl od ní ale hledí zpříma do budoucnosti. LP1 je výhradně napájené elektronikou, i zbytky humanity zastoupené zpěvem Tahliah Debrett Barnett zapřela. Co na její první plnohodnotné desce fascinuje nejvíce, jsou kompozice skladeb – ty vykosťuje až do morku rytmu (v jejím případě vycházejícího z R&B) a vzniklou prázdnotu jen občas zaplní samply. Výsledek lze ilustrovat na příkladu prořídlého vánočního stromečku jen tu a tam s nějakou ozdobou. LP1 je vědomý balanc na hranici neúnosně okázalého experimentu.
5. La Roux – Trouble in Paradise
Osmdesátky, léto, synthy, sex. Androgynní La Roux ustrojila svou studiovou dvojku do „velké provokativní“ – ovšem bez špetky lacinosti. Megalomanský popový průmysl naštěstí (zatím) bojkotuje, a tak se její umělecký kredit drží na vysoké úrovni. Trouble in Paradise je ikonou chic popu první poloviny aktuální dekády.
6. Bombay Bicycle Club – So Long, See You Tomorrow
Skládačka popových songů propracovaných tak, že by takřka každý uspěl jako singl. Nebo pásmo písní z téže nástrojové sbírky, jehož posloupnost zmate i vypsaného hudebního publicistu. Toxicky melodickou píseň It's All Right Now střídá kytarová i slovní mašinerie Carry Me, načež se napojuje Home By Now prolezlá osmibitovým motivem. Klavírní baladu Eyes Off You zase neguje indická veselka Feel. Experiment prováděný s rozumem dokáže někdy víc, než se zdá.
7. Dum Dum Girls – Too True
Too True je klasicky znějící deska, co se nesnaží o revoluci rockového žánru, svědectví, že revival post-punku ještě není mrtvý. Třetí studiové album ženské čtveřice stojí na pevných základech čisté (bas)kytarové linie a svůdného hlasu Dee Dee Penny. Stejně tak na kratších melodických písničkách, co se nevtírají, ale jemně zadírají pod nehty. Decentnost se obzvlášť cení v rozsahu počinu uzemňující rozvířenou melancholii právě včas. Too True prokazuje posluchačům obdobnou službu jako loni The National s deskou Trouble Will Find Me. Tedy úlevu ušním bubínků poškrábaným nezdařilými experimenty.
8. Damon Albarn – Everyday Robots (recenze)
„Aneb ti druzí“, mohl by znít podtitul desky. Byť v pilotním videoklipu k eponymní písni nechal Damon Albarn mechanicky zkonstruovat model své lebky, jeho sólový debut je plodem živočišnosti. Elixír dubových textur, tribálních ozvěn černého kontinentu, sborového vokálu a zpěvákova teskného hlasu se střídavě vpíjí do durových nebo mollových struktur – a pohrává si s city jako s žonglovací kuželkou. Audiovizuální počin Lonely Press Play pak svou křehkostí poukazuje na nejpůsobivější stránku desky.
9. The Raveonettes – Pe'ahi
Pe’ahi má všechno – líbivé popové melodie maskované lo-fi mourem, koketní kytarové riffy, melancholii a texty o nevěře, smrti, mezilidských vztazích či alkoholu. Stačí spustit skladbu Killer in the Streets – vysvětlí všechno. Navíc dvojice důsledně pročistila seznam skladeb s potenciálem dostat se na desku, čímž předešla častému nešvaru v podobě naklonovaných písní. The Raveonettes natočili kvalitní trendy album.
10. The Horrors – Luminous
Čtvrtá studiová deska, čtvrtá opět sourodá a dosud neslyšená kolekce písní. The Horrors díky bohu „trpí krátkou pamětí“ – recyklace sama sebe je obzvlášť u indie rocku strmou cestou do pekel. Po industriálně rockovém exhibicionismu, rozvrzaném post-punkovém revivalu a neo-psychedelii odlehčili Britové hustým zvukovým strukturám ještě víc a pod jarními paprsky nechali parazitovat jemně elektrizující Luminous. Co je snad nejdůležitější, že se ještě víc vybičovali v tom, co umí nejlíp – v budování atmosféry. V průměru pětiminutové skladby jsou tak oázami radosti.
