Recenze - Lepší reklamu si Petr Václav pro svůj film Cesta ven před uvedením do českých kin nemohl přát. Necelé dva týdny před tuzemskou premiérou si totiž tvůrce příběhu o mladé Romce, která se navzdory všem překážkám snaží zajistit pro sebe a svou dceru důstojný život, vyslechl aplaus po slavnostní projekci na festivalu v Cannes. Do programu nejprestižnějšího světového festivalu se z Česka prodral naposledy před šestnácti lety Oskar Reif s černou komedií Postel.
Tenhle fakt sám o sobě ještě nemusel nic znamenat: nabízela se obava, že film mohl u členů asociace nezávislého filmu L´Acid, kteří jej zařadili do své přehlídky, bodovat už jen kvůli citlivé a mediálně exponované problematice soužití většinové společnosti s Romy.
Tohle podezření se ale naštěstí nepotvrdilo. Cesta ven je suverénně napsaný, natočený a zahraný film, který se vyhýbá klišé a politicky korektnímu zjednodušování. Život dnešních Romů nejen v sociálně vyloučených lokalitách ukazuje ve všech rozporech a kontrastech.
Dostanu se z toho!
Jen Cesta ven zní možná při srovnání s francouzským distribučním názvem Dostanu se z toho! trochu didakticky. Ale i když to tak Petr Václav zřejmě nezamýšlel, cítím v tom názvu šibalské pomrkávání na české filmaře. Tenhle moderní festivalový film totiž ukazuje zdejším tvůrcům cestu ven z českého provinčního filmařského ghetta.
Už sebevědomě otevřený konec by většina českých producentů omlátila svým tvůrcům o hlavu a snažila by se je přesvědčit, aby dramatický oblouk svého snímku výrazněji vypointovali. Kamera Štěpána Kučery sleduje v poslední sekvenci zblízka hlavní hrdinku Žanetu (Klaudia Dudová) v poměrně banální situaci ve chvíli čekání. V její tváři se odráží, že o něčem přemýšlí. Možná o tom, kam se za těch několik těžkých měsíců dostala a posunula.
Její rozjímání přeruší závěrečné titulky a s nimi si i divák může zrekapitulovat její strastiplnou cestu z ostravského panelákového bytu až na svrabem prolezlou ubytovnu a následné odražení ode dna v podobě naděje na normální život v česko-německém pohraničí.
Je možná příliš troufalé srovnávat Cestu ven a filmy bratrů Dardennů, ale přesto je v zásadě zjevení, že se v české kinematografii objevil film, který se vyjadřuje ke světu podobným způsobem jako tito belgičtí mistři sociálně-realistických dramat.
Ti totiž také jako Petr Václav mapují ve svých filmech periférii společnosti a zajímají je hrdinové a hrdinky z neprivilegovaných vrstev, které staví před těžké existenciální volby. Vycházejí přitom z dokonalého pochopení a autentického vykreslení prostředí, o němž vypráví a o jehož fungování nemá cílová skupina diváků - tedy středostavovské cinefilní festivalové publikum - většinou ani potuchy.
Žaneta je postava z ranku Rosetty ze stejnojmenného filmu nebo albánské imigrantky Lorny z Lornina mlčení. Pokouší se prolomit životní determinaci na všech myslitelných frontách. Její nezaměstnaný přítel David (David Ištok) se dostal do začarovaného kruhu lichvářských půjček, kromě své dcerky se stará o pubertální sestru Kukačku, aby nemusela vyrůstat v dezolátním ghettu, kde přežívá jejich rezignovaný otec.
Pokouší se sehnat práci, ale naráží na odmítání kvůli absenci vzdělání a praxe. Bílá majorita se ve filmu objevuje hlavně v rolích úřednic, sociálních pracovnic, pošťaček nebo hulvátských majitelů ubytoven. Nikdo z nich se nechová rasisticky, všichni ale svým nepatrným dílem přispívají k chodu systému, který vede k sociálnímu vyloučení.
Angažovaný film, nikoliv agitka
Cesta ven je ale všechno jiné než jednostrunná lidskoprávní agitka, k romské komunitě je totiž Petr Václav ještě nekompromisnější než k Čechům.
Cesta ven (90 %)
Film Cesta ven je všechno jiné než jednostrunná lidskoprávní agitka. K romské komunitě je totiž Petr Václav ještě nekompromisnější než k Čechům. Některé výjevy by dokonce vytržené z kontextu mohly znamenat munici pro xenofoby, kteří tvrdí, že soužití s Romy není možné. Petr Václav ovšem nenatočil politicky angažovaný film, ale jenom v dobrém smyslu slova lidský příběh, který spíš otevírá otázky, než že by na ně odpovídal. A možná i ti, kteří v anketách uvádějí, že by nechtěli Roma za souseda, budou muset chtě nechtě uznat, že je Žanetin příběh zasáhl.
Výjevy ze zdevastovaných baráků v Přednádraží nebo moment, kdy Davidův věčně zfetovaný bratr obtěžuje na noční ulici Žanetinu kamarádku z práce, by vytržené z kontextu klidně mohly znamenat munici pro xenofoby, kteří tvrdí, že soužití s Romy není možné.
Petr Václav ovšem nenatočil politicky angažovaný film, ale jenom v dobrém smyslu slova lidský příběh, který spíš otevírá otázky, než že by na ně odpovídal.
K jeho vyznění pomáhají autentické a v osobě hlavní představitelky Klaudie Dudové dokonce sugestivní výkony neherců. Cesta ven je neokázalý film, který ale může mít velký dopad.
Romové mohou ocenit, že se někdo konečně podíval na svět jejich optikou bez předsudků a mediálních zkratek. A možná i ti, kteří v anketách uvádějí, že by nechtěli Roma za souseda, budou muset chtě nechtě uznat, že je Žanetin příběh zasáhl.
Cesta ven. Česko, Francie, 2014, 103 minut. Režie a scénář: Petr Václav. Hrají: Klaudia Dudová, David Ištok, Mária Ferencová-Zajacová, Milan Cifra. Premiéra v českých kinech 29. května 2014.
