Je pro vás Magnesia blog roku prestižním oceněním, nebo ji vnímáte jako okrajovou, protože o ni nerozhoduje odborná porota, ale veřejnost?
Ceny si vážím, i když to mohlo dopadnout jakkoliv. Šlo přeci jen o hlasování lidí, ale vážím si toho, že se jich našlo dostatek a blog podpořili. Zároveň mám opravdu velmi zvláštní pocit. Sám sebe vnímám spíš jako fotografa a filmaře, takže mě nikdy předtím nenapadlo, že bych získal literární cenu.
„Naše rodina měla kdysi statek, v restituci mi ho vrátili. Nemám žádné děti, tak jsem ho prodala a ten milión...
Zveřejnil(a) Humans of Prague dne 6. březen 2016
Členové Asociace spisovatelů už od loňského prosince hrozili bojkotem kvůli hlavnímu sponzorovi cen Karlovarským minerálním vodám, které jsou i hlavním partnerem Českého slavíka. Vyhlášení se nakonec nezúčastnilo pouze nakladatelství Torst. Sledoval jste, jak se to vyvine?
Po pravdě jsem to moc pečlivě nesledoval. V souvislosti se slavnostním večerem jsem si na to vlastně ani nevzpomněl.
Projekty, jako je Humans of Prague, vznikají i v jiných městech. Autoři se rovněž inspirovali originální předlohou Humans of New York. Kdy a proč vás projekt Brandona Stantona zaujal?
Vlastně úplně původní inspirací byl rovněž newyorský projekt One in 8 Million (Jeden z osmi miliónů), který dělala online verze The New York Times. Narazil jsem na něj někdy v roce 2008 a už tehdy mě zaujala myšlenka nechat lidi vyprávět zážitky ze života. V té době jsem taky studoval antropologii. Poprvé jsem se konceptu dát hlas různým marginálním skupinám společnosti věnoval v bakalářské práci.
V průběhu jejího vypracování jsem odjel na Slovensko do jedné z romských osad. Rozdal jsem mladým lidem foťáky na jedno použití a nechal je skrze fotoaparáty zaznamenat, jak vnímají svůj životní prostor. Fotografie hrála velmi důležitou roli. Stala se pro mě množností, jak si s nimi promluvit. Blog je vlastně takovým pokračováním toho, co mě už tehdy zaujalo. Když blog vznikal, pojmenoval jsem ho Humans of Prague, abych odkázal na ten nejznámější blog, který tento koncept naplňuje.
Šlo vám tedy o to představit okrajové skupiny společnosti?
Ne nutně. V tomto případě jsem okrajovými skupinami myslel ty, kteří třeba nemají mediální prostor. Ten jsem jim chtěl dát.
Blog existuje už tři roky. Pamatujete si ještě na úplně prvního člověka, kterého jste oslovil jako prvního?
Nebyl sice zveřejněn jako první, ale jako první vznikl. Bylo to někdy v červenci 2013. Šel jsem po železničním mostě na Výtoni, stál na něm zhruba třicetiletý pán a koukal do řeky. Ptal jsem se ho, o čem přemýšlí. Myslel na to, co bude dělat další den. Na začátku jsem psal ještě velmi krátké příběhy, dnes jsou již mnohem delší.
Jak lidé většinou reagují na to, když je oslovíte?
Je to strašně individuální. Větší úspěšnost v oslovování mám třeba v parku, ale i když je teplo nebo v létě. Ideální je, když někdo sedí na lavičce. V tu chvíli je dotyčný nebo dotyčná uvolněnější a má víc času, než když ho oslovím na rušné ulici.
A podle čeho se ještě rozhodujete?
Mám dva takové dva přístupy. Jeden je opravdu velmi nahodilý. Z dálky vidím člověka sedícího třeba v trávě, v podstatě ani nevím, jak vypadá, ale už vím, že ho zkusím oslovit. Nemusí mě tedy ani nijak vizuálně zaujmout. Takové pak oslovuji častěji na ulici. Ale právě ta nahodilost mě na tom baví. Mám za sebou 1000 zveřejněných příběhů, a až na jednoho člověka jsem z nich opravdu nikoho neznal.
Který příběh vás zasáhl nejvíc?
Je jich víc, vždy je to v určitém období jiný. Snažím se ale především žít těmi budoucími, abych si udržoval energii pro další setkávání. Z těch nejnovějších mě asi nejvíc zasáhl příběh kluka, kterého v dětství týral jeho otec.
A který z příběhů zaznamenal největší úspěch mezi vašimi fanoušky na Facebooku?
Je to samozřejmě dáno nárůstem facebookových fanoušků. Takže příspěvky z poslední doby jsou nejpopulárnější. Nejvíc "lajků" získal příběh, který jsem zveřejnil zhruba před měsícem. Šlo o paní, které za milion korun prodala rodinný statek a za utržené peníze procestovala polovinu světa.
Plánujete v oslovování lidí pokračovat i dál?
Rád bych. Stále mě to naplňuje.
